Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Vzducholoď třídy K nad konvojem kdesi v Atlantiku
Zatímco Německo jako průkopník využití vzducholodí k vojenským účelům v první světové válce se mj. v důsledku katastrofy Hindenburgu z roku 1937 dalšího vývoje vzdalo, ve Spojených státech, na jejichž území Hindenburg v ohnivém pekle zanikl, naopak ve stejné době rozběhli výrobu vzducholodí určených jednak pro hlídkovou námořní službu, jednak k výcviku. A jakkoli archaicky mohl tento prostředek koncem 30. let působit, nebo spíše dnes zpětně působit, jejich služba byla zajímavá, jejich počet byl během války znásoben a jejich výsledky jsou obdivuhodné. Americké protiponorkové vzducholodě ztratily během války jedinou ze 70 tisíc doprovázených obchodních lodí.
Při rychlosti, dostupu a výzbroji moderních stíhacích letounů bylo samozřejmě nemyslitelné navázat na bombardovací operace Zeppelinů z doby Velké války. V tomto ohledu bylo německé rozhodnutí soustředit se na letadla racionální. Spojené státy ovšem byly v jiné pozici. Potřebovaly zajistit hlídkovou a zejména protiponorkovou službu na obrovských plochách. A ač hlavní tíže této služby i ve Spojených státech spočívala především na letounech a létajících člunech, do roku 1945 bylo vyrobeno a uvedeno do provozu také 154 vzducholodí.
Kromě nových vzducholodí třídy K postavených v roce 1938 také námořnictvo, které je provozovalo, pořídilo od armády dva starší lodě třídy TC - a tyto byly první, které začaly být nasazovány do protiponorkových hlídkových misí. Vzducholodě tříd L a G byly určené pro výcvik posádek. Během války prošlo výcvikem 1400 pilotů a 3000 dalšího létajícího personálu, a celkem narostl počet námořníků zajišťujících službu vzducholodí z původních 430 na 12400.
Hlavním úkolem vzducholodí byl doprovod konvojů při americkém pobřeží. Pomáhaly lodím konvojů s navigací, a také k pátracím a záchranným operacím. Mezi vzácnější úkoly patřil fotografický průzkum, pokládání a likvidace námořním min a přeprava osob a materiálu. Díky snadné údržbě si tato zbraň udržovala skvělou míru bojové připravenosti dosahující bezmála 90 %.
A ač pomalé a "zastaralé" byly především mimořádně efektivní. Při americkém pobřeží dokázaly německé a japonské ponorky potopit 532 lodí - jen jedinou ovšem potopily v případě, že konvoj doprovázela vzducholoď. Jedinou z asi 70 tisíc lodí. Nešťastnou lodí byl motorový tanker Persephone, loď o výtlaku 8426 tun, postavenou v roce 1925 v německém Kielu a provozovanou v Panamě. Úspěchu dosáhla ponorka U-593 25. května 1942 nedaleko New Yorku. Loď převážela 80 tisíc barelů surové ropy.
video: youtube
Vzducholodě nesly hlubinné nálože a různé palubní zbraně, kterými mohly ponorky napadat, ale jejich hlavní přínos spočíval v přehledu o situaci, rychlé a včasné reakci, která přinutila ponorku jít pod vodu, tím ztratila rychlost a nestihla se dostat do vhodné útočné pozice. Vzducholodě dokázaly ponorky odhalit dávno předtím, než by jejich nízké siluety mohly zaznamenat hlídky na palubách lodí.
Jedna vzducholoď také střetnutí s německou ponorkou nepřežila: v noci z 18. na 19. července 1943 sestřelila u pobřeží Floridy při neúspěšném útoku hlubinnými pumami ponorka U-134 vzducholoď K-74. Posádku vzducholodě zachránily hlídkové čluny, ale strojníka Stessela zabil žralok.
Vzducholodě byly nasazeny i v Evropě, v Gibraltarském průlivu, na Azorech, ve Středomoří. Doprovázely například konvoj převážející prezidenta Roosevelta a ministerského předsedu Churchilla na jaltskou konferenci. Během války nalétaly 378237 hodin. Žádnou ponorku sice přímo nepotopily, ale jejich služba byla skvělým přínosem, mj. vzhledem k nízkým pořizovacím a provozním nákladům. Poslední pak dolétaly v 50. letech při propagačních letech.
Zdroj: history.navy.mil; usni.org