Kielce 1946: Přežili holokaust, ale zabili je sousedé rozběsnění lží chlapce

Kielce 1946: Přežili holokaust, ale zabili je sousedé rozběsnění lží chlapce
Autor fotografie: Kancelaria Prezydenta / Flickr|Popisek: Židovský hřbitov (ilustrační foto)
27 / 01 / 2024, 09:00

Polští přeživší holokaustu neměli klid ani po návratu do svých rodných měst. Jedním z hrůzných polských poválečných pogromů spáchaných na židovském obyvatelstvu, který jasně ukazuje na nebezpečí davového šílenství, bylo běsnění stovek obyvatel města Kielce dne 4. července 1946. Dnes, 27. ledna, je slaven mezinárodní den památky obětí holokaustu, při kterém zahynulo 6 milionů Židů, 220 000 Romů, 15 tisíc homosexuálů a další miliony nevinných obětí.

Před druhou světovou válkou žilo v Polsku přibližně 3-3,5 milionu Židů, což bylo více než v Německu (525,000), Rumunsku (756,000) a evropské části Sovětského svazu (2,525,000). Většina z polských Židů byla v průběhu druhé světové války zabita v nacistických koncentračních táborech a židovských ghetech. Tyto hrůzy přežilo a nadále v Polsku žilo přibližně 250-380 tisíc Židů. Přeživší holokaustu, kterým často zemřela celá rodina i většina přátel, se proto po válce většinou rozhodli vrátit se zpět do měst a vesnic, kde se narodili. 

Židé, kteří přežili otřesné podmínky koncentračních táborů a ghett, doufali, že se předválečná antisemitská nálada jejich polských spoluobčanů změnila a nyní budou moci být přijati širší polskou společností. V mnoha případech tomu však bylo spíše naopak. Po odsunu Židů nacisty se totiž Poláci nastěhovali do jejich domů a rozebrali si majetek, který po židovském obyvatelstvu zůstal. Polští občané  totiž neočekávali, že by se Židé vrátili nazpět. 

 

Antisemitismus, antijudaismus a židovské stereotypy tradované po staletí u polské populace nevymizely a naopak po válce nabraly novou energii. Toto byl případ také města Kielce, které se nachází ve středním Polsku a kde před rokem 1939 žilo více než 25 tisíc obyvatel židovského původu. Ti tvořili přibližně třetinu zdejší populace, ale po válce se jich do Kielce vrátilo pouze 200. Některým z nich se sice podařilo získat zpět alespoň část svého majetku, ale většina byla odkázána na život v různých vybydlených domech.

Lidé žijící ve městě své navrátivší obyvatele nepřivítali s otevřenou náručí, jak by Židé očekávali. V červenci roku 1946 naopak došlo k tragédii, která pohřbila jakékoli naděje na začlenění židovského obyvatelstva do zbytku společnosti. Časně ráno dne 1. července 1946 se devítiletý chlapec Henryk Blaszczyk rozhodl navštívit své kamarády ve vesnici vzdálené 25 kilometrů. Protože by mu to rodiče nejspíš nedovolili, rozhodl se utéct potají. Když se však o dva dny později vrátil domů, bál se reakce rodičů, kteří by jej určitě potrestali. 

Vymyslel si proto příběh o tom, jak jej neznámý muž unesl a uvěznil ve sklepě budovy, kde žili židovští přeživší holokaustu. Z něho se mu podařilo za pomoci dalšího chlapce následně uprchnout. Sousedé, kteří byli zrovna v domě Blaszczykových, se chlapce ptali, zda byl neznámý muž Žid nebo Rom a ten odpověděl, že nejspíše první z nich. Vyděšení rodiče se sousedy celou věc oznámili policii, která záležitost brala velmi vážně. Ráno dne 4. července se proto příslušníci policie rozhodli vtrhnout do domu, kde byl údajně chlapec držen. Ve městě následně začali rozhlašovat, že Židé zadržují polské chlapce a zabili několik křesťanských dětí. Okolo domu se proto brzy začal srocovat obrovský dav obyvatel města. 

Dům v Kielcích, ve kterém byli ubytováni Židé

Základy této pověry o Židech, kteří mají zabíjet křesťanské děti, pochází již ze středověku. První zaznamenaný případ této konspirace se stal v roce 1144 v britském městě Norwich, kdy byla zdejší židovská komunita obviněna z rituální vraždy chlapce Williama. Jako důvod křesťanští fanatici uvedli velikonoční svátky, při kterých údajně Židé opakují zabití Ježíše rituální vraždou křesťanského dítěte. Tyto fámy se velmi rychle rozšířily do zbytku Evropy a nesly s sebou množství pogromů a davového šílenství, při kterém byly v průběhu několika století zabity tisíce nevinných příslušníků židovských komunit. 

Varianta této konspirace byla také několikrát zaznamenána i v českých zemích. Asi nejznámějším případem byla údajná rituální vražda Anežky Hrůzové mužem židovského původu Leopoldem Hilsnerem, kterého u soudu bránil Tomáš Garrigue Masaryk. Tato fáma rituální vraždy nebo zabíjení křesťanských dětí je postavena na zcestných myšlenkách, které nemají s judaismem a jeho vztahem ke křesťanství nic společného. V judaismu je vražda jakéhokoliv člověka bez ohledu na jeho víru nebo etnickou příslušnost, stejně jako sebevražda, naprostým tabu. Židovské právo halacha navíc zakazuje konzumaci krve. 

Vyobrazení pověry o zabití Simona z Trentu Židy od Hartmanna Schedela

 

Policie v Kielci společně s obyvateli města však celý život žili v těchto falešných pověrách, a proto když 4. července 1946 vtrhli do židovské komunity, přímo na místě zabili několik osob a ukradli jejich majetek. Další Židé byli vyhnáni ze svých domovů a obyvateli města veřejně lynčováni na ulicích. Běsnění bylo zastaveno až odpoledne zásahem bezpečnostních složek z varšavské policejní akademie. Během tohoto jednodenního davového šílenství bylo polskými policisty a obyvateli Kielce zabito 42 Židů a dalších 40 osob bylo zraněno. Dav usmrtil i křesťanku Esteru Proszowskou, která pomáhala raněným Židům. 

Židé přitom žili na území Polska, podobně jako v českých zemích, již od 10. století. Byli tak po mnoho set let součástí polské společnosti a podíleli se na utváření dějin země. Po vyhnání Židů ze Španělska v roce 1492 a pogromech v Německu, Rakousku a Maďarsku se z Polského království stalo útočiště a později také centrum židovského života v Evropě, kam začali přicházet také Židé z arabských zemí. Oproti ostatním zemím Evropy zde totiž mohly osoby židovského původu žít v relativní svobodě, byly ochraňovány panovníky a jejich komunitám byla umožněna určitá míra autonomie. 

Poklidný život obyvatel Polska zásadním způsobem narušily vpády Kozáků a Švédů na polské území, které probíhaly od 17. století. Kvůli trojímu dělení Polsko-litevské unie v 18. století zanikla suverenita polského státu, který byl sice na několik let v první polovině 19. století obnoven, ale k definitivnímu navrácení samostatnosti došlo až po první světové válce. Na území Polska i přes vzrůstající antisemitismus až do druhé světové války Židovská populace dále rostla a tato oblast byla nadále považována za důležité centrum židovské inteligence. 

 

Tagy článku