Historie c. k. pěšího pluku č. 20 byla po více něž 30 let (1771–1802) spojena s městem Novým Jičínem. Tyto sice nepatří z hlediska vojenské historie mezi nejbohatší, ovšem události jako obléhání císařské posádky vojskem Jana Jiřího Krnovského v roce 1621 nebo úmrtí polního maršála Ernsta Gideona svobodného pána z Laudonu ve městě v roce 1790 jsou beze sporu významné. Historii pluku z období koaliční válek s revoluční a napoleonskou Francií se věnuje Klub vojenské historie Nový Jičín založený v roce 1995.
Stručné dějiny c. k. pěšího pluku Kaunitz-Rietberg č. 20
(podle monografie Gustav Ritter Amon von Treuenfest, Geschichte des k. k. Infanterie – RegimentsNr. 20 Friedrich Wilhelm, Wien 1878.)
Císařsko-královský pěší pluk č. 20 vznikl z iniciativy Antonína Ludvíka falckraběte z Neuburgu, švagra císaře Leopolda I. (1640–1705). Dekret o jeho založení pochází z 10. března 1681, a pluk se tak řadí mezi jedny z nejstarších pravidelných jednotek habsburské armády. Naverbováním prvních sedmi kompanií pověřil falckrabě z Neuburgu verbovací důstojníky pluků „de Souches“ a „Starhemberg“.
Poprvé v boji se ocitl už v roce 1683, a to v Uhrách proti Osmanům. Účastnil se například obléhání a dobytí pevnosti Budín. Uhry pluk opustil roku 1687 a přesunul se do Německa. Od roku 1689 tvořil posádku pevnosti Phillipsburg na Rýně. V roce 1695 prošel reorganizací a z jeho čtyř elitních setnin bylo vytvořeno jádro pěšího pluku Hoch- undDeutschmeisterč. 4.
Po vypuknutí nepřátelství mezi habsburskou monarchií a Francií Ludvíka XIV. byl pluk, nesoucí již jméno nového majitele Thüngen (podle Jana Karla hraběte von Thüngen), od roku 1702 postupně nasazován v Horním Porýní a Nizozemí. Již roku 1709 došlo opět ke změně majitele pluku, jímž se stal plukovník Friedrich Wilhelm princ von Holstein-Beck. Pod jeho velením zasáhnul pluk v témže roce mimo jiné i do nejkrvavější bitvy válek o španělské dědictvíu Malplaquetu. V následujících letech 1710–1713 se pluk objevoval střídavě na bojištích v Porýní nebo Nizozemí. Roku 1717 byl dislokován v Uhrách a bojoval u Bělehradu. Odtud se příštího roku přesunul do Neapolska, které spolu s Lombardií a Sardinií získali rakouští Habsburkové po uzavření míru s Francií v roce 1714. Roku 1719 bojoval pluk na Sicílii a Liparských ostrovech. V letech 1720–1735, již pod názvem Diesbach (Johann Friedrich hrabě von Diesbach), zasahoval na různých místech neklidné Sicílie. Válka o rakouské dědictví zastihla pluk v Itálii, kde absolvoval mj. bitvy u Camposanta (1743), Neapole (1744), San Lazzara nebo Piancenzy (1746). Od roku 1744 měl pluk nového vlastníka, AntonínaKarla hraběte z Colloredo-Waldsee, a nesl jméno Colloredo, později změněné Alt-Colloredo, neboť v roce 1754 se stal majitelem pozdějšího pěšího pluku č. 40 příbuzný hraběte AntonínaKarla, rovněž nesoucí titul hraběte z Colloredo-Waldsee, jehož pluk byl poté označován jako Jung-Colloredo.
Rok 1756 znamenal počátek nového mohutného válečného konfliktu – Sedmileté války. Dva bataliony pluku Alt-Colloredo prošly bitvami u Lovosic, o rok později u Štěrbohol, Zhořelce a Vratislavi, kde zůstal přes zimu posádkou. Dne 21. prosince 1757 přinutilo pruské obléhání posádku Vratislavi kapitulovat a převážná většina mužstva a důstojníků přešla do zajetí. V průběhu první poloviny roku 1758 došlo k celkové reorganizaci jednotky a již v říjnu k jejímu nasazení v bitvě u Hochkirchu. Následujícího roku nebyl pluk nasazen do bojových akcí. Roku 1760 se jeden batalion podílel na dobytí Drážďan, ostatní bataliony v rámci Lacyho sboru postupovaly na Berlín a bojovaly u Torgavy. Granátníci roku 1761 utrpěli velké ztráty při dobývání pevnosti Svídnice. V závěru Sedmileté války bojoval pluk u Reichenbachu a znovu u Svídnice.
V relativním období míru v 70. a první polovině 80. let 18. století došlo k několika významným armádním reformám, mimo jiné přidělení stálého verbovacího okrsku pro každý pluk. Hlavní verbovací oblastí pro doplňování poddůstojnického sboru pluku bylo v letech 1766–1806 Horní Porýní. Mužstvo pak bylo verbováno ve Slezsku, verbovací stanice se nacházela v Opavě, kde rovněž sídlil záložní batalion pluku a probíhal zde výcvik nováčků. Od roku 1781 sídlí štáb pluku v Novém Jičíně v budově místního zámku spolu s plukovním špitálem. V letech 1782–1807 byly odvodní zdroje posíleny přidělením pomocného verbovacího okrsku v Samborském kraji v Haliči, kam se kompletní pluk přesunul roku 1817. Velitelství sídlilo ve městě NowySącz(něm. Neu Sandec) a tento stav trval až do zániku habsburské monarchie na podzim 1918. Od roku 1769 pak měl pluk přiděleno pořadové číslo 20 mezi pluky řadové pěchoty.
Po úmrtí hraběte z Colloredo-Wallsee přešlo formální vlastnictví pluku na Františka Václava hrabětez Kaunitz-Rietbergu (1742–1825). V letech 1788–1789 se v rámci sboru prince sasko-koburského zúčastnil tažení v Besarábii a prošel bitvami u Chotinu, Dolinjani čiFokšani, zejména se však příslušníci pluku Kaunitzvyznamenali dobrovolným přihlášením třetího batalionu na opevněný klášter Samuel, který byl nakonec jejich zásluhou dobyt. Za akce při dobytí dalšího opevněného kláštera Dragoj-Obidenj obdržel plukovník Josef svobodný pán Linde von Linden rytířský Vojenský řád Marie Terezie.
Na počátku první koaliční války proti revoluční Francii byl první batalion 20. pluku nasazen na jaře 1793 v Rakouském Nizozemí a účastnil se úspěšné spojenecké ofenzívy proti Dumouriezově armádě Sambry a Meusy a obléhání pohraničních pevností Maubeuge a Vallencienes. V září 1793 se pak výrazně podílel na odražení francouzského útoku u Meninu a následném dobytí města a pevnosti. Druhý batalion pluku, který do Nizozemí dorazil v průběhu léta 1793, se účastnil dobytí pevnosti Marchiennes, granátnická divize byla dislokována v Porýní. V následujícím období 1794–1800 byly jednotlivé bataliony 20. pluku nasazovány do bojů v Německu a Švýcarsku, mimo jiné v bojích u Mannheimu (1795), Malsche (1796), Feldkirchu, obou střetů u Zürichu i zlomových bitev u Stockachu a Ostrachu v roce 1799; granátnická divize prošla roku 1800 krvavými srážkami u Engenu, Möskirchu a Biberbachu a řadová pěchota bitvami u Füssenu a Hohenlindenu, kde utrpěla vysoké ztráty. Rok 1805 je v dějinách pěšího pluku č. 20 obzvláště nešťastným. V rámci Werneckova sboru Mackovy armády absolvovaly polní bataliony neúspěšné střety u Günzburgu a Jungingenu a 17. října padly do zajetí u Trochtelfingenu. Pouze skupince 100 mužů pod velením setníka Kristiána barona Frankenbusche se podařilo probít se z obklíčení a ustoupit do Tyrolska. I přes tuto katastrofu byla jednotka pluku Kaunitz – šestý záložní batalion – přítomenv bitvě u Slavkova 2. prosince 1805 v rámci brigády generálmajora Rottermunda 4. rusko-rakouské kolony polního podmaršála hraběte Kolowrata. Tato kolona byla rozmístěna ve středu Prateckého návrší, kde ji zastihl prudký útok francouzské divize St. Hillaire a donutil k ústupu východním směrem na Hrušky a Vážany.
Dvacátý pěší pluk byl rovněž nasazen v polním tažení roku 1809 a zúčastnil všech jeho význačných momentů – řadová pěchota bitev u Hausenu, Eggmühlu a Wagramu, granátníci pak u Řezna, Aspern, též u Wagramu a Znojma. V průběhu spojeneckého tažení v letech 1813–1814 prošel s velkými ztrátami bitvami u Drážďan a Lipska. Poté se zúčastnil tažení do Francie – bojoval u Bourg-en-Bresse, Chambéry, Meximieux, Annecy, Archampu či St. Julien. Granátníkům připadla roku 1815 čest strážit rakouský generální štáb v Paříži. Řadové bataliony pluku se roku 1815 vrátily zpět do Haliče. Nasazeny byly znovu až v roce 1821 v Piemontu při potlačování nepokojů vyvolaných italskými karbonáři. Roku 1825 zemřel ve Vídni dosavadní majitel pluku, polní zbrojmistr František Václav říšský hrabě z Kounic-Rietbergu. Novým majitelem se stal v roce 1826 polní podmaršál Friedrich hrabě Hochenegg.
Po dlouhém období napoleonských válek nebyl pluk, sídlící od roku 1817 natrvalo v Haliči, nasazován až do roku 1846, kdy se účastnil porážky polského povstání v Krakově. Roku 1848 potlačil pluk pražské nepokoje a vzápětí byl odvelen do Uher. Granátníci byli přiděleni jako tělesná stráž císařskému dvoru v Olomouci. Třetí a čtvrtý batalion pluku pak absolvovaly polní tažení v Uhrách roku 1849, batalion zeměbrany bojoval na italské frontě. Novým majitelem se téhož roku stal polní zbrojmistr Ludvík svobodný pán Welden, po něm roku 1853 Fridrich Vilém, pruský korunní princ (1861), od roku 1871 korunní princ německé říše. Za rakousko-italské války roku 1859 plnil pluk posádkovou službu v pevnosti Peschiera, na jejímž dobytí se aktivně podílel. V během prusko-rakouské války roce 1866 byl v rámci 6. sboru Severní armády ve střetu u Náchoda napaden pruským jezdectvem a utrpěl těžké ztráty. Ve střetu mimojiné padl i velitel pluku plukovník Alfons hrabě Wimpffen. Od roku 1889 byl novým čestným majitelem pluku mladší bratr německého císaře Viléma II. Heinrich von Hohenzollern.
Za první světové války byl pěší pluk č. 20, složený z téměř 90 % z vojáků polské národnosti, nasazen na východní frontě a v jejím závěru na frontě italské. Krátce před kapitulací Rakousko-Uherska frontu pod velením polských důstojníků opustil a přesunul se zpět do Slezska, kde se zařadil do stavu nově formované polské armády.
Současnost – Klub vojenské historie Nový Jičín a
obnova tradice pěšího pluku č. 20
Historie c. k. pěšího pluku č. 20 byla po více něž 30 let (1771–1802) spojena s městem Novým Jičínem. Tyto sice nepatří z hlediska vojenské historie mezi nejbohatší, ovšem události jako obléhání císařské posádky vojskem Jana Jiřího Krnovského v roce 1621 nebo úmrtí polního maršála ErnstaGideona svobodného pána z Laudonu ve městě v roce 1790 jsou beze sporu významné.
Byla to právě osoba slavného vojevůdce Marie Terezie a Josefa II., která krátce po roce 1989 uchvátila zájem skupinky nadšenců v novojičínském Vlastivědném muzeu, z jejichž okruhu vzešla idea důstojné oslavy 200. výročí maršálova skonu. V roce 1990 se tato akce ve spolupráci s Městským úřadem uskutečnila, a právě její úspěch a ohlas vzbudil u části veřejnosti intenzivní zájem o vojensko-historický odkaz habsburské monarchie. Z popudu stejné skupiny lidí byla v Novém Jičíně založena v zimě 1991 pobočka Československé společnosti vojenské historie (ČSVH) pod patronací ostravské pobočky této organizace. Zpočátku byla rozdělena na sekci uniformovanou a střeleckou. Uniformovaná sekce si dala za cíl oživit tradici c. k. pěšího pluku č. 20 (k. k. Linien-Infanterie-Regiment Kaunitz Nr. 20) v historických stejnokrojích fyzilírů 1. setniny Tělesného batalionu. Zpočátku se členové sekce zúčastňovali jen lokálních kulturních akcí, protože postrádali kontakty s ostatními vojensko-historickými kluby. Nicméně již v roce 1993 se zúčastnili oslav 188. výročí bitvy u Slavkova.
V roce 1995 pak pobočka ČSVH ukončila svou činnost a část členů její uniformované sekce se rozhodla založit občanské sdružení Klub vojenské historie Nový Jičín (KVHNJ). Klub plně navázal na činnost bývalé pobočky ČSVH, postupně ji rozšířil. Pod dojmem nových zkušeností z prvních akcí v zahraničí, kde bylo poprvé možné konfrontovat vlastní úroveň s tehdy špičkovým reenactmentem (oživlou historií)v západní Evropě, převážil jednoznačný příklon k autentické rekonstrukci, a to jak v podobě výstroje a výzbroje, tak i praktické aplikace výcviku a taktiky podle dobových předpisů.Díky nově vzniklým vazbám, kontaktům a postupně rostoucímu renomé začal klub získávat pozvánky na stále zajímavější akce nejen doma, ale i v zahraničí. Během několika málo let se vypracoval mezi přední kluby napoleonské éry v Česku. Dodnes patří mezi jedinou početnou historickou jednotku fyzilírů císařsko-královské armády s charakteristickými koženými přilbami s černo-žlutým chocholem.
V roce 1998 dostal KVH Nový Jičín nabídku členství v EuropeanNapoleonic Society (ENS), tehdy přední evropské organizaci reenactmentu, sdružující jednotky z období napoleonských válek. KVH Nový Jičín a jeho fyzilírskásetnina k. k. LIR Kaunitz Nr. 20 původně náleželi ke „k. k. Italienarmee“ (c. k. Italské armádě), císařsko-královskému kontingentu ENS. V září 2002 KVH Nový Jičín založil ve spolupráci s dalšími kluby rakouských a ruských jednotek napoleonské érySpojeneckou brigádu. Po zániku ENS se KVH Nový Jičín stal v roce 2003 zákládajícím členem CentralEuropeanNapoleonic Society (C.E.N.S.; Středoevropské napoleonské společnosti), která vznikla z kolektivní potřeby francouzských, rakouských a ruských jednotek napoleonského reenactmentu získat funkční platformu pro vzájemnou spolupráci a lepší koordinaci své činnosti. V rámci C.E.N.S., která dnes sdružuje 35 jednotek z Česka, Rakouska a Polska,působí dodnes a pravidelně se účastní jejích akcí jak v tuzemsku, tak v zahraničí.
Klub má v současnosti 20 aktivních členů, z nichž řada už „odkroutila“ v uniformě Kounicových fyzilírů druhou dekádu, nebo se této metě rychle blíží. V posledních letech naštěstí přišli i noví, mladí zájemci, a tak se zdá, že by mohla vyrůst nová generace reenactorů, kteří ponesou odkaz historie k. k. LIR KaunitzNr. 20 dál.
web: //www.kaunitz.cz/
FB: //www.facebook.com/Kaunitz.Fuesiliere/
Autor: Ondřej Tupý