Kněz Jelínek bez zbraně proti třem armádám: Zapomenutý hrdina z Volyně

Odtajněné spisy o Volyňském masakru plní média krutými detaily. V zákulisí tragédie ale můžeme najít množství příběhů ryzího lidství. Mezi nimi vyniká hrdinství evangelického faráře Jana Jelínka, který z volyňské obce Kupičov vybudoval nedobytný azyl a bez zbraně v ruce čelil teroru UPA i gestapu. Osud muže, který s ledovým klidem a kvůli své hluboké víře zachránil stovky Poláků, Ukrajinců, Rusů i Židů.

Abychom pochopili, proč se epicentrem záchrany stala právě česká kolonie Kupičov ve Volyni, musíme se vrátit do druhé poloviny 19. století. V rámci snahy o osídlení západních částí říše carské Rusko nalákalo na své území tisíce pracovitých Čechů, kterým slíbilo levnou a úrodnou půdu, osvobození od daní i zproštění od vojenské služby. Češi zde vykáceli hluboké lesy, zúrodnily divokou krajinu a vybudovali prosperující, moderní vesnice s vlastními školami a pivovary.

Po první světové válce sice tato oblast připadla Polsku, ale česká komunita si zachovala svou svébytnost, jazyk i hlubokou víru v Boha. Když se pak v září 1939 přihnala první sovětská okupace spojená s deportacemi na Sibiř a v červnu 1941 ji vystřídal krutý nacistický teror, ocitly se tyto zapadlé české kolonie uprostřed geopolitického mlýnku na maso.

Jelínkovo hrdinství ve Volyni odstartovala záchrana židovských přátel

 

Časová osa Jelínkova hrdinství se začala dramaticky odvíjet v létě 1942, kdy nacisté odstartovali brutální likvidaci židovského ghetta v nedalekém Kovlu. Právě tehdy kněz Jan Jelínek poprvé vsadil svůj život všanc, když na své faře ubytoval židovského tesaře Fonka a jeho manželku, které dobře znal z předválečných let.

Několik týdnů je ukrýval přímo v budově fary a zoufale se pro ně snažil přes své známé na úřadech sehnat falešné dokumenty. Když se ukázalo, že německá kontrola registrů je již neprůstřelná, osobně manžele odvezl do bezpečí k řece Stochod a pomohl jim s úspěšnou přepravou na druhý břeh. O jejich dalším osudu se však už nikdy nedozvěděl a podle vlastních slov ho tato skutečnost celý život velmi trápila.

O Jelínkově akci, při které se kněz pokusil o záchranu svých židovských přátel, se však záhy dozvěděl německý poručík z blízké posádky. Ihned za ním dorazil na faru a začal Jelínkovi vyhrožovat, že ho za jeho čin na místě popraví. Pastor však neztratil chladnou hlavu, pozval rozzuřeného důstojníka dál a pronesl větu, která definovala celý jeho životní osud: „Nepomáhal jsem Židovi, ale člověku.“ V této době ještě Jelínek nevěděl, že záchrana uprchlíků se stane jeho životním naplněním.

 

Když přišly tisíce polských uprchlíků, Jelínek neváhal ani minutu

 

O rok později, na jaře 1943, se situace na Volyni vyostřila do absolutního extrému. Oddíly Ukrajinské povstalecké armády (UPA) zahájily masové, systematické vyhlazování polského obyvatelstva a Jelínkova fara v Kupičově se doslova přes noc proměnila v hlavní záchrannou a logistickou stanici utečenců.

Postupně v obci našlo úkryt přes tisíc polských uprchlíků, které zdejší čeští hospodáři s vědomím obrovského rizika schovávali ve svých stodolách a na půdách. Samotná fara byla permanentně přeplněná vyděšenými rodinami, jež zde v provizorních podmínkách našly bezpečné útočiště a čekaly na tajný transport do bezpečnějších zón kontrolovaných Němci.

Farář Jelínek: „Nezachraňuji národy, zachraňuji lidi“

 

Znovu bylo potvrzeno, že Jelínkovo hrdinství neznalo etnické ani náboženské hranice a v průběhu času se rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. Farář zachraňoval doslova každého, kdo v nouzi zaklepal na jeho dveře od Židů prchajících z likvidovaných ghett přes Poláky utíkající před banderovci až po samotné Ukrajince, kteří odmítli sdílet slepou nenávist vlastních radikálů. 

Jeho životní krédo, které se stalo legendou, znělo naprosto jasně: „Nikdy jsem nikoho nezachraňoval proto, že to byl Polák, Čech, Žid nebo Němec. Zachraňoval jsem lidi, protože to náš nebeský Otec od svých dětí v čase války chce.“ Sám Jelínek byl přitom přísným pacifistou. Přestože kolem něj po celé měsíce svištěly kulky a fara čelila útokům, za celou válku nevzal jedinou pušku do ruky a odmítal se bránit násilím.

Zpravodajská hra s gestapem i banderovci ve Volyni

 

Logistika záchrany stovek životů vyžadovala ocelové nervy. Klíčovým spojencem byla Janovi jeho manželka Anna. Byla německého původu a díky perfektní znalosti jazyka dokázala přímo na velitelství v Kovelu vyjednat oficiální přidělení pušek pro českou sebeobranu pod záminkou ochrany před banderovci.

Když později na faru vrazil obávaný Gebietskommissar Malek a chtěl kazatele opět popravit, nyní kvůli načerno zabitému praseti, Anna ho s ledovým klidem usadila ke stolu a pohostila domácím perníkem. Zmatený nacista se dobře najedl, popovídal si s Annou a nakonec odjel s prázdnou.

Jednoho večera na faře sedělo šest polských uprchlíků. Najednou na okno zabouchala trojice po zuby ozbrojených banderovců UPA s tím, že musí prohledat dům. Kněz poslal Poláky do patra, otevřel dveře a s naprostým klidem řekl: „Zapraszam serdecznie. Nie mam nic do ukrycia. Jste srdečně zváni. Nemám co skrývat." Jeho neochvějná jistota útočníky natolik vyvedla z míry, že nešli prohledat první patro, mávli rukou a odešli.

Kněz riskoval život i při záchraně raněného Poláka Felixe Zubkiewicze. Toho našli Češi ve stodole s gangrénou a ranou plnou červů. Místní ukrajinský doktor Niemoskalenko měl obrovský strach o svůj život a velmi se bál, že by se o léčbě Poláka dozvěděla UPA. Jelínek vzal celé riziko na svá bedra a doktorovi řekl: „Jak se bude někdo ptát, prosím řekněte, že jsem vás donutil. Bude to moje vina a zabijí mě.“ Zubkiewicze se nakonec úspěšně vyléčili a pak se nějaký čas schovával přímo na Jelínkově faře.

Čelem proti polským samopalům

Jeho smysl pro spravedlnost se naplno projevil i ve vztahu k polským partyzánům z oddílu poručíka Jastrzęba, kteří Kupičov vojensky chránili a se kterými kněz úzce spolupracoval. Jelínek trval na dohodě, že Kupičov zůstane oázou klidu, kde se nebude zabíjet.

Když polští vojáci chytili místního starého Ukrajince Łuciuka a jeho snachu a vlekli je na popravu jako údajné špióny pro banderovce, pastor se jim fyzicky postavil do cesty. Řekl polským vojákům, že pokud Ukrajince zabijí, nebudou o nic moc lepší, než banderovci. Polský velitel argumentoval strachem ze špionáže, ale Jelínek si stál za svým a vzal za oba Ukrajince osobní odpovědnost. Schoval je u sebe doma a chránil je až do odchodu polských jednotek z oblasti. Jelínek byl schopen pro zachování lidského života jít do konfliktu s jakoukoliv ozbrojenou silou.

Jelínek: „Pojedu v posledním transportu“

Taktický i morální vrchol zažil Kupičov o Štědrém večeru roku 1943. Zatímco v českém Domě Lidovém probíhala štědrovečerní večeře, ukrajinští nacionalisté z UPA zahájili na vesnici masivní dělostřelecký přepad doprovázený útokem tisícihlavé pěchoty. Polský velitel Jastrząb, jehož partyzáni tvořili spolu s českou civilní sebeobranou obrannou linii obce, okamžitě nařídil evakuaci fary a trval na tom, aby pastor odjel hned v prvním transportu do bezpečí. Jelínek to však hrdě odmítl. Veliteli rázně vysvětlil, že jako pastýř nemůže v kritické chvíli opustit své ovce a nechat bezbranné uprchlíky napospas osudu.

Útočníci z UPA sázeli na moment překvapení a doufali, že obránci budou kvůli svátkům neopatrní. Polští vojáci ukrytí v předsunutých bunkrech na okraji perimetru však předvedli mistrovskou chladnokrevnost. Zachovali naprosté střelecké ticho a nechali vlny útočníků postoupit až k samotným českým zátarasům. V ten moment spustili obránci ze skrytých pozic zdrcující křížovou palbu z pušek a kulometu. Zuřivý nápor UPA se pod touto organizovanou přehradou okamžitě zhroutil a nepřítelé se rozutekli do okolních lesů. Společná česko-polská obrana tak vánoční masakr za pomoci skvělé

Jelínek zachráncem stovek ruských uprchlíků

Když se v roce 1944 přehnala přes Volyň fronta, Jan i Anna Jelínkovi vstoupili do řad I. čechoslovenského armádního sboru Ludvíka Svobody. Kazatel sloužil v první linii jako zdravotník a Anna byla spojka.

Po osvobození a příchodu do Prahy však Jelínkova mise na záchranu uprchlíků neskončila. Ba naopak. Okamžitě začal pomáhat ruským emigrantům, kterým hrozil zátah sovětské NKVD a deportace do sibiřských gulagů. Vystavoval jim falešné rodné listy s původním razítkem své farnosti z Kupičova, čímž z nich dělal československé občany. Právě tímto činem zachránil stovky Rusů před jistou smrtí.

Jelínka se pokusili zlomit i komunisté - neobstáli

Tato nekompromisní povaha se však Janovi po únoru 1948 stala osudnou. Poválečný komunistický režim po faráři požadoval spolupráci s tajnými službami a Jan nemohl udělat nic jiného, než odmítnout. StB to však nenechala být. Hrdina, který za války zachránil stovky lidí byl okamžitě zatčen, vězeněn a strávil dva roky v těžkém pracovním táboře.

Vězení však nebyl ten největší trest. Jelínek totiž po propuštění nesměl kázat nebo mít svůj vlastní evangelický sbor a musel se živit jako řadový dělník ve fabrice na barvy a laky. Ke svému milovanému povolání se tak Jan mohl vrátit až po sametové revoluci v roce 1989. Své vzpomínky nejen z dob války a komunismu sepsal do knihy „Pouštěj chléb tvůj po vodě“.

Jan Jelínek zemřel v roce 2009 ve věku 97 let, jen pár měsíců po smrti své ženy Anny. Muž, který porazil nenávist všech tří armád Volyně, ukázal, že největší zbraní v nejistých časech války je čisté svědomí a absolutní lidskost.

Zdroj:

SZABŁOWSKI, Witold. Sprawiedliwi zdrajcy. Sąsiedzi z Wołynia. Wołowiec: Wydawnictwo Czarne, 2016.

Tagy