Autor fotografie: Ericmetro, public domain
V letech 1948-1989 držela mocenský monopol KSČ, která do ústavy z roku 1960 zakotvila svou vedoucí úlohu ve společnosti. V žádné demokratické společnosti, za kterou tu socialistickou KSČ vydávala, se žádná strana nemůže deklarovat jako vedoucí síla, protože to je právě popření elementárních demokratických principů. Vedoucí úlohu KSČ v ústavě si pak zrušili unisono sami komunističtí poslanci v roce 1989. Jaký to paradox dějin.
KSČ v únoru 1948 využila naivity demokratických stran, které svými demisemi poskytly vítanou záminku komunistům k převzetí absolutní moci ve státě. KSČ soustředila od tohoto okamžiku veškerou moc ve svých rukou a byla plně zodpovědná za další osudy obyvatel. Komunisté pak brali únor 1948 z ideologických pozic jako ,,nevyhnutelný" střet s třídním nepřítelem, který ,,musel" prohrát, protože to je ,,objektivní zákonitost" dějin. Pomiňme skutečnost, že kategorie ,,nevyhnutelné" ani objektivní zákonitost" v dějinách neexistují a zaměřme pozornost na vedoucí úlohu strany.
KSČ sama deklarovala, že socialistická společnost je vyšší společensko-politickou formací než kapitalistická, přináší mnohem více možností, a především - je demokratičtější, přesněji řečeno nejdemokratičtější společností, kterou lidstvo vůbec vymyslelo. Ale ač je tato společnost nejdemokratičtější, a dalo by se předpokládat, že všechny politické síly si budou rovny, přesto si KSČ do ,,socialistické" ústavy z roku 1960 zakotvila vlastní vedoucí úlohu ve státě. Ostatní nekomunistické strany pak sloužily jako poslušná převodová mocenská páka komunistů.
Ale když tedy byla socialistická společnost nejdemokratičtější vůbec, proč nemohly mít i ostatní strany v ústavě ,,svou" vedoucí úlohu? A zde jsou ony paradoxy a současně rozpory. KSČ si vedoucí úlohu zakotvila ústavně proto, že podle marxistických ideologických pouček věřila na již zmíněnou ,,nevyhnutelnost" dějin, to znamená, že socialismus a později komunismus musí ,,zákonitě" ve společnosti zvítězit. A jedinou politickou nositelkou této revoluční přeměny společnosti jsou pouze komunistické strany jako předvoj dělnické třídy a nikdo jiný.
Ideologický balast je však patrný patrný rovněž v jiných oblastech. I komunisté totiž kupříkladu uznávali demokracii, ale socialistickou, nikoliv ,,buržoazní", která ve skutečnosti zakrývá ,,diktaturu buržoazie". Nicméně socialistická demokracie není v praxi žádnou demokracií, protože v socialistické společnosti neexistuje žádná pluralita v jakékoliv sféře, neboť ani systémově nemůže.
Vnitřně rozporný jazyk můžeme najít ale také jinde. KSČ měla například vnitrostranické mechanismy, jedním z nich byl tzv. demokratický centralismus. A opět - ten nemá s demokracií nic společného, ale přeloženo do srozumitelného jazyka znamená bezprostřední podríženost nižších stranických složek těm vyšším. Kromě toho si obě tato slova odporují. A tak bychom mohli pokračovat dále. Komunistický ,,newspeak" byl ovšem na druhé straně nutnou a každodenní součástí neomezené vlády nad společností, ač mu běžný občan sotva mohl rozumět, pokud tedy nebyl komunistou.
V listopadu 1989 pak vedoucí úloha KSČ definitivně zmizela z tehdejší ústavy. 29. listopadu 1989 si ji komunisté zrušili sami, když v parlamentu jako ,,jeden muž" hlasovali pro zrušení článku 4 o vedoucí úloze KSČ. Ano, i to byl jeden z mnohých paradoxů našich dějin.