Autor fotografie: František Dostál
21.8. 1968 provedla Varšavská pětka v čele se Sovětským svazem invazi do Československa, aby zardousila demokratický proces, vedený prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexanderem Dubčekem.
V roce 1968 probíhal v Československu ojedinělý proces, který měl za cíl demokratizovat socialismus, jenž měl dostat napříště ,,lidskou tvář". Tu mu chtěli po excesech v 50. letech, kdy docházelo k masové nezákonnosti provázené politickými procesy, vtisknout reformátoři v čele se slovenským komunistou Alexanderem Dubčekem, který byl zvolen do čela ÚV KSČ v lednu 1968.
Dubček a další tak chtěli ukázat, že socialismu nerovná se automaticky politická zvůle, nezákonnost a absence demokratických procesů, ale může být demokratizován. V červnu 1968 byla zrušena cenzura a občané Československa si po mnoha letech užívali skutečnou svobodu tisku. Probouzela se také občanská společnost, vznikala politická hnutí, jako byl třeba KAN (Klub angažovaných nestraníků) a další, aktivizovaly se i nekomunistické strany, které se plně zapojily do demokratizačního proudu.
Moskva však hodnotila obrodný proces od samého začátku jednoznačně negativně, poukazovala na činnost pravicových a ,,kontrarevolučních" sil (žádné u nás nebyly) a několikrát žádala zjednat nápravu. Obávala se toho, že ,,demokratizační nákaza" nakazí i ostatní země sovětského bloku a Moskva tak ztratí nad ním kontrolu. To ale v praxi znamenalo návrat k předúnorovému stavu, tedy znovu zavést cenzuru, zrušit KAN, potlačit občanskou společnost, která se probouzela, utáhnout šrouby a zavést další opatření. Protože KSČ podle Moskvy nebyla schopna vyhovět jejím požadavků, provedla 21. 8. 1968 invazi do Československa, čímž byl obrodný proces pohřben. Praxe tak jasně ukázala, že jakýkoliv pokus o reformu socialismu bude tvrdě ztrestán, a to i násilnými prostředky.
Otázkou zůstává, jak by dál pokračoval politický vývoj, kdyby ke vpádu Varšavské pětky nedošlo. Proces podporovalo 90% československých občanů, a je jasné, že dubčekovské vedení KSČ už nemohlo a ani nechtělo obrátit kormidlo zpět, protože by tím přišlo o velkou podporu společnosti. Komunisté nikdy nepočítali s tím, že by proběhly svobodné volby za účasti více kandidátek, a také by nikdy nepřipustili, aby dali ,,všanc" vedoucí úlohu strany, od roku 1960 ústavně zakotvenou. Demokratizační proces tak měl předem stanovené limity, i kdyby tlak na svobodné volby ze strany společnosti byl sebevětší. Únor 1948 jakožto výchozí stav a jeho ideologický výklad byl zkrátka nepřekročitelný.
Přesto zůstává ,,Pražské jaro" ojedinělým pokusem o reformu socialismu, který neměl v ostatních zemích sovětského bloku obdoby.