Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Konstantin Konstantinovič Rokossovskij
Sovětský a polský maršál a ministr obrany, jedna z klíčových figur protiněmeckého boje a ten, který přežil Stalinovy čistky. Tím vším byl Konstantin Konstantinovič Rokossovskij.
,,Jsem nejvíce nešťastný maršál. V Sovětském svazu se na mě dívají jako na Poláka, a v Polsku jako na Rusa," postěžoval si jednou Konstantin Rokossovskij. Patřil k vynikajícím vojenským velitelům, který činil takticky vyspělá rozhodnutí. Obdivně se o něm vyjádřil i Georgij Žukov. Bylo to vlastně příznačné pro jeho celou kariéru. Rokossovskij se narodil v roce 1896 patrně ve Varšavě (není věrohodně doloženo), jeho rodina byla historicky spřízněna s polskou šlechtou.
Na počátku 20. století však rodina rozhodně neoplývala materiálním dostatkem a malý Konstantin musel pracovat, aby rodině finančně pomohl. Záhy se z něho stává kamenický učeň, kdy se podílel na výstavbě Varšavského mostu Mikuláše II., nyní Poniatowského. Rokossovského však nečekal napříště život kameníka, jak se mohlo v té době zdát, ale vojenská, kde dosáhl vrcholu. V roce 1914 začala první světová válka a Rokossovskij se rozhodl, že dobrovolně narukoval do pluku dragounů jako vojín carské armády. Již 22. srpna se vyznamenal při patrole, za což získal Řád sv. Jiří 4. stupně. Při bojích na polském území s překvapením zjistil spolu s kolegy účast Poláků také v nepřátelské armádě a utkali se dokonce s polskou legií. Později se účastnil obrany Rigy, kde za dobytí německé dělostřelecké baterie byl Rokossovskij vyznamenaný Řádem sv. Jiří 3. stupně. V průzkumném oddílu se Konstantin na celý život spřátelil s poddůstojníkem s revolučními sklony Adolfem Juškevičem z Vilna, což mělo později vliv na jeho účast v revoluci.
Na konci roku 1916 byl poslán do poddůstojnické školy (dnes bychom spíše hovořili o krátkém kurzu). Ze školy si odnesl mnohé velitelské dovednosti, které uplatnil později v Rudé armádě. Po návratu ze školy v březnu 1917 povýšil na hodnost desátníka. 11. března pluk přísahal Prozatímní vládě, v pluku se objevili zástupci bolševiků a podle Příkazu č. 1 Petrohradského sovětu byl zvolen plukovní výbor. 29. března povýšil Rokossovskij na mladšího poddůstojníka. Němci útočili na Rigu a jeho pluk kryl ústup pěchoty a utečeneckých táborů do Lotyšska. 23. srpna Rokossovskij se skupinou dragounů odzbrojil německou kolonu na pskovské silnici u Kronenbergu a za to obdržel Řád sv. Jiří 2. stupně. Rokossovskij se účastnil i ruské občanské válce, v konfliktech ukazoval pravidelně svou statečnost, rozhodnost a odhodlanost v boji.
Brzy si získal velmi dobrou pověst příštích vládců Ruska - bolševiků. Rokossovskij sám v roce 1919 vstoupil do bolševické strany. V září 1924 jako velitel 27. pluku jezdectva v Zabajkalsku byl poslán do Vysoké školy kavalerie v Leningradu, v době kurzu přejmenované na Jízdní kurzy zdokonalování velitelů (a později na Frunzeho vojenskou akademii) a se zkrácením doby školení ze dvou let na jeden rok. V září 1925 společně s Žukovem kurs dokončil. Postupně velel jízdnímu pluku, brigádě, divizi a armádnímu sboru. V letech 1926-1928 byl instruktorem armády v Mongolsku a roku 1929 — na základě dohody s čínskou vládou — se zúčastnil obrany Čínské východní železnice proti banditům. Roku 1930 byl jmenován velitelem 7. Samarské jízdní divize a později 5. jízdního armádního sboru. 26. listopadu 1935 byl povýšen do tehdejší hodnosti komdiv (velitel divize, které dnes odpovídá generálmajor.
Při stalinské Velké čistce neměl své místo v armádě jisté nikdo. Stalinova paranoia vypukla naplno a v ohrožení tak byl i Rokossovskij. A právě na něho došlo také, ale měl štěstí a přežil. V roce 1937 byl Rokossovskij zatčen, protože měl pracovat pro polskou a japonskou rozvědku. Během dvou a půl let měl ,,pendlovat" mezi vězeními, kde byl podrobován výslechům až do roku 1940, kdy mu pomohl generál Semjon Timošenko. Rokossovskému byla navrácena hodnost a především opět vojenská hrdost, která vymyšleným obviněním citelně utrpěla.
Hvězdné chvíle pak Rokossovskij, již rehabilitovaný, zažil ve druhé světové válce. Po invazi německých hord v červnu 1941 se stal velitelem 16. armády umístěné poblíž Smolenska. Během hořkých bojů v zimě 1941-1942 sehrál klíčovou roli při obraně Moskvy pod Žukovovým velením. V bitvě o Stalingrad velel Donskému frontu. Rokossovskij byl také architektem Operace Uran z roku 1942, která měla obklíčit a zničit 6. armádu Friedricha Pauluse u Stalingradu. Roskossovskij pak vedl severní křídlo sovětského protiútoku, které obklíčilo Paulusovu Šestou armádu. Získal tak rozhodující vítězství v sovětsko-německé válce.
Roku 1943, poté co získal velení sovětského Centrálního frontu, úspěšně podnikl obranné operace v Kurském výběžku a poté vedl protiútok na západ od Kurska, kterým překonal poslední velkou německou ofenzívu na východní frontě. Tím umožnil sovětským vojskům postup na Kyjev. Poté byl převelen k Prvnímu běloruskému frontu, jemuž velel během sovětského postupu přes Bělorusko a do Polska.
Další ostruhy si připsal během operace Bagration v roce 1944. Právě během plánování strategicky důležité operace se ,,chytl" se samotným Stalinem, který podle dosavadní doktríny požadoval pouze jediný průlom německé linie. Rokossovskij si stál na svém a požadoval průlomy dva. Stalin nařídil Rokossovskému třikrát, aby se šel projít a znovu si celou věc promyslel. Pokaždé, když se Rokossovskij vrátil, měl stejnou odpověď: „Dva, dva průlomy, soudruhu Staline, dva, dva průlomy“. Když tuto odpověď slyšel Stalin již potřetí, zůstal potichu, přistoupil k Rokossovskému a položil mu ruku na rameno. Následovalo několik napjatých okamžiků a celá místnost očekávala, až Stalin strhne Rokossovského epolety. Místo toho Stalin řekl: „Vaše důvěra hovoří ve prospěch vašeho zdravého mínění.“ a přikázal, aby byl útok proveden podle Rokossovského plánu.
Po rozdrcení německé skupiny armád Střed v Bělorusku operací Bagration postupovala Rokossovského vojska k východnímu břehu řeky Visla naproti Varšavě. Dorazil zde uprostřed roku 1944. Za tyto úspěchy a vítězství byl povýšen do hodnosti Maršála Sovětského svazu.
Po válce požíval Rokossovskij značného respektu, protože významně pomohl k absolutní porážce německého nepřítele. V roce 1949 se stal na vlastní žádost polským ministrem obrany obrany a rovněž polským maršálem. A zde vyvstal problém, protože ačkoliv byl Rokossovskij původem Polák, nežil zde 35 let a Poláci jej měli za Stalinova agenta, poněvadž nehovořil příliš dobře polsky a s tamními vojáky hovořil pouze rusky. V Polsku Rokossovského nimbus utrpěl, protože maršál potlačoval protiruské aktivity a zavedl mnoho represivních prvků. Byly zřízeny pracovní prapory, do nichž se umísťovali lidé, kteří byli vyhodnoceni jako politicky nespolehliví.
Když se komunističtí reformátoři v čele s Władysławem Gomułkou pokusili v roce 1956 získat moc, vydal se Rokossovskij do Moskvy a snažil se přesvědčit Nikitu Chruščova, aby proti Polsku použil armádu. Rokossovskij poté opouští Polsko a vrátil se do Sovětského svazu. N. Chruščov jej jmenoval v roce 1957 náměstkem ministra obrany a velitelem zakavkazského vojenského obvodu. Rokossovskij umírá v roce 1968 ve věku 71 let. Byl nepochybně velmi schopným velitelem, ale ,,polská epizoda" vrhá na jeho osobnost temný stín.
Zdroj: Russia Beyond