S vypuknutím druhé světové války a po zkušenostech s Německem vyhlášenou neomezenou ponorkovou válkou z let 1917 a 1918 bylo ve Velké Británii zřejmé, že jednou z válečných priorit se stane doprovod a ochrana obchodních lodí a konvojů před německými ponorkami v Atlantiku. Bylo třeba nasadit velké množství eskortních lodí, a požadavek kvantity nastavil parametry pro nový typ válečné lodě: korvetu.
Koncepce lodě třídy Flower vznikla úpravou velrybářského plavidla Southern Pride, které mělo velmi dobré plavební vlastnosti. Velmi důležité také bylo, aby byly korvety vyráběny v menších obchodních loděnicích, protože ty velké byly již plně vytížené stavbou velkých jednotek pro Královské námořnictvo. Mezi roky 1940 a 1945 tak bylo do služby uvedeno 267 korvet třídy Flower, z nich řada bude nasazena spojeneckými loďstvy. Celkově potopí tyto lodě 51 nepřátelských ponorek. Významnější než tyto přímé úspěchy je ovšem celková tonáž doprovázených lodí, které díky korvetám nebyly úspěšně napadeny.
Korvety třídy Flower byly malé lodě o výtlaku 940 tun, délce 62,5 m, šířce 10,1 m a s ponorem 3,51 m. Motor o výkonu 2750 k jim dával rychlost 16 uzlů. Při 12 uzlech měly dosah bezmála 6500 km. Jejich hlavní zbraní byly dvě skluzavky a 2-4 vrhače hlubinných pum a od roku 1942 také Hedgehog, tedy „Ježek“, což byl 24hlavňový vrhač hlubinných pum, který vystřeloval projektily před příď do vzdálenosti 200 m, tedy do vzdálenosti, kdy byla ponorka ještě sledována sonarem. Kromě hlubinných pum nesly korvety také 102mm kanón a 40mm protiletadlový pom-pom. Ten byl z nedostatku u některých jednotek nahrazen párem kulometů Lewis, u jiných lodí, nasazených především ve Středomoří, kde se častěji setkávaly s protivníkovým letectem než nad Atlantikem, byla protiletadlová výzbroj naopak posílena 2-6 20mm kanóny Oerlikon.
Kromě Velké Británie a Kanady, jež nasazovaly korvety třídy Flower v největším množství, pluly také pod vlajkou amerického, nizozemského, norského, řeckého, indického, belgického či francouzského námořnictva. Čtyři ve Francii rozestavěné lodě také padly do rukou Německu, které tři dokončilo a v letech 1943 a 1944 nasadilo jako Patrouillenboot Ausland (zahraniční hlídkové plavidlo) 1-3 – všechny byly potopeny v Le Havre 15. června 1944 leteckým útokem.
Navzdory dobrým plavebním vlastnostem velrybářské lodě, z níž byly korvety vyvinuty, se v intenzívní válečné službě na otevřeném oceánu za jakéhokoli počasí nevyhnutelně ve srovnání s těžšími válečnými plavidly projevovaly nedostatky. Malé lodě s relativně slabším pohonem nebylo na rozbouřeném moři snadné ovládat, a vzácné nebyly ani 40° náklony. Námořníci říkali, že tyhle lodě se kývají i na mokré trávě. Současně ale přes nepohodlí a nesnadnost ovládání je třeba říci, že se držely na hladině a odolávaly. Během války také nebyl žádný námořník ztracen pádem přes palubu mimo bojovou akci.
Při setkání s ponorkou na hladině provedla korveta nájezd, který přinutil ponorku se ponořit a tím ztratit přehled a především rychlost. Následně korveta nepřítele zaměstnávala útoky hlubinnými pumami dostatečně dlouho na to, aby konvoj bezpečně proplul. Taktice vlčích smeček odpovídaly především díky zdokonalovaným senzorům a výzbroji (Hedgehog).
Během války bylo ztraceno 36 korvet, z nich 22 bylo torpédováno německými U-Booty, 5 najelo na minu a 4 byly potopeny letadly. Potopily 47 německých a 4 italské ponorky.