Krvavá lázeň v ukrajinském Bachmutu jako připomínka hrůz Velké války

Říká se, že konflikty se mění, vojenské umění se vyvíjí, ale historie se točí ve smyčkách a vrací. A konflikt na Ukrajině je toho důkazem. Boje na Ukrajině mají několik vývojových fází a různou taktiku, odpovídající různým typům předchozích konfliktů či válek. Vývoj šel v podstatě od asymetrické války na Krymu nasazením neoznačených „zelených mužiků“ po zákopovou válku v oblasti Bachmutu ne nepodobné konfliktu Velké, tedy první světové války.

První fáze napadení Ukrajiny, tedy obsazení Krymu bylo, jak řečeno výše, spíše příkladem asymetrického konfliktu. Napadení neoznačenými bojovníky se značnou materiální převahou. Ale vzhledem k tomu, že byli v neoznačených uniformách a nebyl vyhlášen válečný stav, nespadají dle mezinárodního práva do kategorie kombatant a zajatci nejsou dle mezinárodního práva váleční zajatci, ale zde je možno použít spíše pojem terorista. Každopádně se jednalo o bleskovou operaci s překvapením a převahou zbraní a techniky.

Druhou fází bylo vyvolání separatistických tendencí na Donbase v Doněcké a Luhanské oblasti. Zde, dá se říci byla vyvolána nejprve guerillová válka se zahraniční podporou, a poté etablování jakoby pravidelných ozbrojených sil se všemi označeními armády, uniformy, hodnostní označení apod.

Další fází bylo zahájení  ,,vojenské speciální operace“, kdy se jednalo o klasickou vojenskou operaci bez vyhlášení války, ale jejím charakterem měla být mobilita a vysoká rychlost. Zde již nastupují pravidelné jednotky ruské armády, ale opět bez vyhlášení války, jen ve „speciální operaci“. A ne nadarmo je v Rusku zakázáno ve vztahu k Ukrajině používat slovo válka. Jasně by se publikovalo porušení mezinárodních konvencí, když je to válka-neválka. Ale rychlost se nezdařila díky odporu Ukrajiny a nyní se konflikt přelévá, alespoň v oblasti Bachmutu do zákopové války známě z té první světové.

Obě strany se u Bachmutu zakopávají do země, což znamená, že pokud se jedna či druhá strana pokusí o útok, musí opustit úkryt zákopu a překonat území mezi oběma stranami pod těžkou palbou, přes minometná pole a zátarasy. Rusko k tomuto využívá dvě věci, jedna je z druhé a druhá z první světové války. Za druhé války byly využívány tzv. trestné roty, tedy vojáci odsouzení za cokoliv byli určeni k vedení útoku v poměrně bezvýchodných místech, ať již se jednalo o minová pole nebo silnou, obvykle kulometnou palbu, a pak to byla taktika první války, útoky ve vlnách za cenu maximálních ztrát a obvykle nulového zisku území, nebo jen pár metrů.

Další nevýhodou současné zákopové situace u Bachmutu je totéž, co trápilo vojáky první světové války, zákopy se plní bahnem a vodou, a i moderní výstroj toto nevydrží věčně. Tzv. „zákopová noha“ způsobená permanentním rozmočením kůže mohla způsobit i amputaci po vzniku gangrény. Ale tím trpí vojáci v zákopech obou stran.

Optimálními zbraněmi v zákopové válce při přípravě na pěší útok a eliminaci nepřítele jsou v současnosti drony shazující bomby přímo nad cílem, minomety a houfnice schopné vést palbu horní škálou balistické křivky, kdy miny a granáty dopadají též shora, nikoliv po plošné trajektorii. Takže bojové technologie se vylepšily, ale voda v zákopech a promočené boty zůstávají.

Předchozím konfliktem, pokud vynecháme Afghánistán, byl Irák. Zde se jednalo o vysoce mobilní operaci s nasazením všech sil a prostředků. Pozemní síly, letectvo i námořnictvo, bombardování i střely s plochou dráhou letu a technologická dominance rychle decimovala irácké síly, a to i ty elitní. Pouštní terén umožňoval rychlé přesuny techniky a když Iráčané zapálili ropné vrty, i přes zplodiny svým způsobem „osvítili“ bojiště a usnadnili zaměřování cílů ze strany koalice. Tankisté přiznali, že když byli opakovaně zasaženi, bylo to psychicky náročné, ale irácké zbraně sotvakdy nějaký ten koaliční tank zničily, vzhledem k technologické vyspělosti a odolnosti. Největší ztráty měly být způsobeny vlastní palbou (,,Friendly Fire“), kdy se bohužel prokázala výkonnost vlastních zbraní i na vlastních.

Předtím byl hlavním konfliktem Vietnam. Ten je od těch dříve jmenovaných zcela odlišný, protože se z valné části jednalo o pěší operace a boj v džungli. Tankového terénu jej ve Vietnamu málo kvůli džungli nebo rýžovým polím. Z hlavních zbraní mělo dominanci letectvo a dělostřelectvo. Do bojů vstoupila politika, kdy bylo zakázáno provádět rozsáhlejší operace za určitou linií, což samozřejmě svazovalo ruce jedné straně a poskytovalo možnost a čas druhé straně se přeskupit a doplnit. A i ve Vietnamu se opakovala historie, a to budováním tunelů, byť za jiným účelem než v první světové válce.

Jednalo se o přepadové, zásobovací ale i evakuační tunely. Pod zemí byla vybudována i velitelská stanoviště, sklady nebo nemocnice. Vietnamci vybudovali mnoho kilometrů podzemních chodeb. Jako protizbraň Američané, Australané či Novozélanďané vytvořili jednotku tzv „tunelových krys“, dobrovolníků malého vzrůstu, kteří nalezené tunely prohledávali. Ale riziko bylo obrovské.

Vietnamské válce tedy dominovaly vybudované základny a výpady pěších skupin proti nepříteli. V podstatě žádné frontové linie, ale permanentní boj s guerillou. Jak řekl jeden americký voják, poznejte toho dobrého od toho špatného.

Když půjdeme hlouběji do historie, druhá světová válka měla tři různé aspekty. Bleskové obsazení západní Evropy, široké frontové linie a tankové operace v SSSR, vylodění na ,,Den D“ a následné operace a boje v Pacifiku, kdy se vždy jednalo na jednotlivých ostrovech o vyloďovací operaci s následným, převážně pěším bojem. Ale ve zcela jiném terénu než ve Vietnamu. Ale i zde byly budovány tunely s mnohonásobným využitím. Druhá světová válka přispěla k rozvoji vojenské techniky a též dokazuje, že síly, prostředky, terén a taktické a strategické myšlení jsou zásadní. A Japonci měli dostatek času vybudovat si skrytá obranná postavení včetně uvedených tunelů, jež mnohdy nebyly dobývány, ale zality hořlavinou a zapáleny. V Evropě se fenomén tunelů a stacionární obrany v tomto módu neuchytil vzhledem ke zcela jiné konfiguraci terénu a typu operací.

V první světové válce šlo v absolutní většině o poziční boj, tedy zákopovou válku a útočné vlny ze zákopů na zákopy bez zisku území, taktické nebo strategické výhody. Obvyklou předzvěstí začínajícího útoku po zemi je silná dělostřelecká, v dnešní době i letecká a raketová příprava, tedy těžké bombardování všeho druhu. A zde hraje zásadní roli zpravodajská činnost. Pokud jedna strana ví, že bude v den X a čas Y napaden, vyklidí včas pozice v podstatě beze ztrát a pak se do nich může vrátit.

A první světová válka byla o dělostřelecké palbě, kulometné palbě, zákopech, útocích ve vlnách a „zákopové noze“. A kruh se uzavřel opět situací u Bachmutu. Budoucí konflikty, a nelze si dělat iluze že nebudou, nasadí modernější zbraně, třeba hypersonické, přesnější a výkonnější tankovou nebo dělostřeleckou munici, ale vždy nakonec vše závisí na pěšákovi, který se „peče na poušti“, brodí po mnoho dní blátem nebo mu hrozí omrzliny.

Nelze očekávat, že by se v některých oblastech kromě technologií mnoho změnilo.

 

Zdroj: academic.oup.com, thebrokeronline.eu, proquest.com