foto: archiv Petra Blahuše/Rakev se zastřeleným neozbrojeným pilotem Jánem Mičicou
Nejtragičtějším rokem v historii československého a českého letectví, co se týče leteckého terorismu a únosů, byl ten s letopočtem 1972. V roce, kdy naši hokejisté po letech získali zlato ze světového šampionátu, byly u nás provedeny dva únosy letadel a jeden pumový atentát na letoun. Zahynulo při nich 28 nevinných lidí, pět bylo těžce raněno a jedno dopravní letadlo explozí nastražené bomby kompletně zničeno.
K první tragédii, která dodnes patří smutný primát nejtragičtějšího teroristického činu v historii čs. letectví, došlo 26. ledna 1972, kdy 10 kilometrů nad Srbskou Kamenicí explodovala v zavazadlovém prostoru jugoslávského letadla DC-9 bomba nastražená chorvatskými fašisty. Exploze stroj rozlomila a na jeho palubě zahynulo za strašných okolností 27 cestujících a členů posádky. Volný pád z výšky 10050 metrů přežila jako zázrakem jen letuška Vesna Vulovičová, která tak dodnes drží nechtěný primát nejdelšího volného pádu bez padáku.
Míra tragédií tím ale nebyla ani zdaleka vyčerpána. 18. dubna 1972 unesla dvojice ozbrojených a ke všemu odhodlaných zločinců Antonín Lerch a Karel Doležal letoun Slov- Airu L 410 na lince Praha- Mariánské Lázně s celkem 11 lidmi na palubě. Těsně před přistáním v prostoru Žlutice vnikl do pilotního prostoru jeden z banditů a bez varování vpálil do II. pilota Roberta Pflegera střelu ráže 9 mm z německé pistole Parabellum z 2. světové války. Na kapitána Turboletu Vojtěcha Kárníka pak hystericky řval, ať okamžitě stroj otočí na německý Stuttgart, jinak letadlo vyhodí do vzduchu a že jim je všechno jedno, protože „pro ně není návratu, protože by stejně dostali provaz“, jak uvedl ve své pozdější výpovědi Kárník. Přitom mu strhl z hlavy sluchátka- takže se pilot ani nemohl domluvit na změně kurzu s letovou věží.
psali jsme: Éra únosů československých civilních letadel začala sebevražedným útokem
Kapitán nakonec podlehl prosbám vyděšených cestujících a i s ohledem na stav postřeleného a sténajícího parťáka Pflegera opravdu zamířil do Německa. Po přistání v Norimberku se oba teroristé okamžitě prohlásili na bojovníky proti komunismu a požádali o politický azyl v Německu. Němci je proto z politických důvodů odmítli vydat do Československa, ačkoliv k trestnému činu došlo podle mezinárodně uznávaných pravidel personality a hlavně teritoriality došlo k teroristickému činu na území našeho státu a Německo navíc v té době podepsalo mezinárodně závaznou Haagskou úmluvu. Místo toho se Němci vymlouvali na to, že oba zločinci požádali u nich o politický azyl a proto je budou soudit sami. V archivech se nepodařilo zjistit, kolik Lerch a Doležel „vyfasovali“, ale vzhledem k tomu, že i sám německý soudce nechtěl jít v případě teroristického činu, únosu a pokusu o vraždu nad osm let (sic!) lze konstatovat, že z toho oba zločinci, kteří už předtím u nás páchali trestnou činnost, vyvázli oproti spravedlnosti velmi lacino.
Němci tím nesou nepřímou vinu i na třetím tragickém únosu, resp. teroristickému činu, ke kterému došlo už za necelé dva měsíce později, 8. června 1972, kdy organizovaná skupina z větší části kriminálních živlů a dokonce narkomanů opět na lince mariánské Lázně- Praha unesla další stroj L 410 patřící Slov- airu. Ten je v české veřejnosti znám nejvíce, protože se jím volně nechali inspirovat tvůrci režimního seriálu Třicet případů majora Zemana, v díl Mimikry. Skutečnost však byla dost odlišná od filmu.
Protože mezi celkem 10 (sic!) pachateli byly i ženy s malým dítětem, vymyslel organizátor únosu - a budoucí vrah Lubomír Adamica plán, jak díky nim dostat nepozorovaně do letadla zbraně. Využil přitom bezpečnostní slabinu, kdy cestující, kteří už prošli prohlídkou (mimochodem v Mariánských Lázních velmi ledabylou) mohli před odletem jít na volně přístupné WC, aniž by pak byli znovu kontrolováni. Tak se podařilo dostat na palubu pistoli Browning ráže 7,62 mm, kterou v peřince se svým dítětem propašovala Olga Setnická. Druhá zbraň kalibru 6,35 mm se dostala do letadla neméně kuriosním způsobem, když si jí družka jednoho z teroristů Alena Heinzová (asi díky svým odborným znalostem zdravotní sestry) doslova nacpala pod kalhotkami do své vaginy. Obě zbraně si pak od žen převzali vůdce celé skupiny Adamica a jeho komplic Jiří Beran, kteří stejně jako ostatní členové mužské části gangu patřili podle policejních fotografií mezi typické „máničky“.
Na daný Adamicův povel pak začala akce. Zatímco Adamica s kumpánem vyrazil do kabiny, začali jeho komplicovi útočit na spolucestující, o kterých si mysleli, že by je mohli ohrozit, skleněnými láhvemi od Coca Coly, které si normálně vzali s sebou na palubu. Beran tu svou rozbil o hlavu nic netušícímu 52letému Ladislavu Smrčkovi a způsobil mu těžké zranění, zatímco další člen gangu Milan Trčka se vrhl na 26letého Josefa Jahna. Když se mladík i přes utrženou ránu vedenou zákeřně zezadu začal bránit, přispěchal Trčkovi na pomoc další „bojovník za svobodu a demokracii“, ve skutečnosti opakovaně trestaný recidivista Jaromír Kerbl, který ho začal vší silou kopat do hlavy. Další členové gangu Jaromír Dvořák a František Hanzlík pak napadli teprve 19letého studenta Josefa Hrubého.
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Vystresovaný Adamica, který byl už v ČSSR zkušeným feťákem a kvůli pokusu o sebevraždu se léčil i na psychiatrii, nejprve ranou pěstí zlikvidoval odpor provozního ředitele Slov-airu Ivana Klementise, načež bez jakéhokoliv varování a ze vzdálenosti pouhého 1,5 cm vpálil kapitánu letadla Jánu Mičicovi kulku do krku. Ta přetrhla vnitřní větev krční tepny, přerazila průduchy, pravou klíční kost, roztříštila žebro a vyšla ven z těla 10 cm nad prsní bradavkou. Po kabině okamžitě začala z prostřelené tepny doslova jako z vodotrysku stříkat krev a kapitán Mičica během několika minut bez pomoci- kterou mu únosci odmítli poskytnout- vykrvácel.
Fakt, že únosce během letu (!) si zastřelí pilota, který ho má dopravit do jeho vysněného Západu, je v dějinách světové letecké dopravy zcela unikátní: takovou míru fanatismu a tuposti totiž neprojeli ani početní arabští únosci, která zvláště v 70. a 80. letech unesly kvůli politickým důvodům po celém světě několik desítek letadel. Ani oni však neklesli tak hluboko, jako český narkoman a zločinec Lubomír Adamica.
Ten navíc okamžitě po spáchání vraždy hystericky ohrožoval druhého pilota Dominika Chrobáka a hrozil, že „sejme“ i jeho, pokud to hned „neotočí do Mnichova“, protože jemu je všechno jedno a klidně pozabíjí všechny na palubě. Zdrcený kopilot se tak mohl jen bezmocně dívat, jak vedle něj umírá bez pomoci jeho kamarád. Mičicova tryskající krev navíc zalila palubní desku a dostala se pod ní, kde zkratovala elektriku a kopilot tak musel řídit a navigovat ručně.
psali jsme: Trojice dětských zločinců unesla československé letadlo a masakrovala jeho posádku
Přesto všechno se mu podařilo za neustálého ohrožování napůl šíleným Adamicou a jeho kumpánem přistát s poškozeným Turboletem na malém sportovním letišti u Weidenu, které přitom mělo jen travnatou ranvej. Lze tedy říci, že skutečným hrdinou v této tragédii nebyli po Západě toužící „máničky“, ale pilot Dominik Chrobák.
Ihned po přistání Adamica ani nepočkal na německou policii, aby se jí mohl vzdát jako hrdina III. odboje, ale společně s Kedrblem se dali na úprk. Němci na ně ale uspořádali doslova štvanici a brzo je dopadli v nedalekém lese. I přes dokonanou vraždu Němci opět odmítli teroristickou bandu vydat do Československa, ačkoliv se jednalo o čs. státní občany a vražda i únos byly provedeny v našem vzdušném prostoru. Soud nakonec 10člennou bandu potrestal vzhledem k míře jejich provinění kvůli politice Německa vůči Československu jen směšně nízkými tresty od pouhé podmínky po 7 let (sic!). A to ještě byli navíc všichni pachatelé předčasně z kriminálu propuštěni. Sám vrah Adamica ale spravedlnosti naštěstí neunikl, protože se už 13. ledna 1973 ve vazbě oběsil na vlastních spodkách. Do republiky se tak dostalo aspoň jeho tělo, když už ho Němci nevydali živého, a vrahova rodina ho tak mohla pohřbít ve své rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.
Zbylých devět členů zločineckého gangu se po svém propuštění rozprchlo po celém světě. Hanzlík umřel neznámo kde už v roce 1984 ve věku pouhých 33 let, Milan Trčka z důvodu těžké choroby, způsobené mimo jiné požíváním narkotik v roce 1990 a v roce 2009 zemřel i druhý ozbrojenec Jiří Beran. Malý syn Setnické, která v jeho povijanu propašovala Adamicovi do letadla vražednou zbraň, dnes žije v Německu bohabojný život. Další odsouzený terorista Jiří Vochomůrka se později stal v Čechách hudebním producentem. Po roce 1989 se do vlasti vrátil i Jaromír Kerbl, když dostal od tehdejšího prezidenta a ikony Sametové revoluce Václava Havla milost. Využil ji pro svou uměleckou činnost, malování a vystavování obrazů a spolupořádání hudebního festivalu Mezi ploty. Kvůli psychiatrickým problémům ale musel žít v chráněném domě obecně prospěšné společnosti Bona a byl pravidelným abonentem léčebny v Bohnicích. Naproti tomu jako lekce historické nespravedlivosti poslouží osudy statečného kopilota Dominika Chrobáka, zachránce nešťastného letadla OK- ADN. V roce 2011 žil jako chudý důchodce na Slovensku a aby neumřel hlady na chodníku, musel si přivydělával jako hlídač parkoviště.
Zdroje: Ivo Pejčoch: Přechody přes železnou oponu, Ladislav Keller, Bohdan Koverdynský: Únosy dopravních letadel v Československu
Tagy