Krvavé divadlo v Novočerkassku: 26 mrtvých, 7 popravených. Jak Sovětský svaz ututlal masové vraždění neozbrojených dělníků

Krvavé divadlo v Novočerkassku: 26 mrtvých, 7 popravených. Jak Sovětský svaz ututlal masové vraždění neozbrojených dělníků
Autor: Russia Beyond|Popisek: Novočerkasská stávka
01 / 09 / 2020, 16:00

Dělnická třída byla jednou z hlavních mocenských opor komunistických režimů. Nejinak tomu bylo i v Sovětském svazu. Nicméně tamní režim neváhal zakročit se vší brutalitou, pokud by dělníci projevili veřejně svou nespokojenost. A to se přesně stalo v roce 1962 ve městě Novočerkassk.

26 mrtvých, stovky zraněných, 7 popravených a dalších několik set poslaných do vězení. Takový výsledek měl masový protest dělníků v Novočerkassku, který byl krutě potlačen komunistickým režimem. Tento zločin byl navíc tutlán dlouhá desetiletí, vlastně až do pádu sovětského impéria.

Sergeji Sotnikovovi bylo v roce 1962 25 let. Když dokončil sedmou třídu, nastoupil jako obráběč do novočerkasské továrny na výrobu lokomotiv. Jeho otec zemřel ve druhé světové válce, matka pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Sám mladý Sotnikov byl členem komunistické strany, oddaný muž, vzorný straník a otec dvou dcer. Přesto Sotnikov byl 1. června 1962 mezi protestujícími, který navíc burcoval i ostatní k akci, tedy v tomto případě stávce.

Zde je ještě zastavme. Stávka byla běžným prostředkem hospodářských bojů komunistických stran, včetně KSČ. Jakmile komunistické strany převzaly moc ve svých regionech, stávka se už stala nelegálním prostředkem, a pro lidi, kteří chtěli stávkovat, to mělo politické a také pracovně-právní důsledky. Sotnikovova akce však nakonec skončila tragicky. Režim jej odsoudil k trestu smrti zastřelením a stal se jedním ze sedmi popravených. Kde byly příčiny stávky, kterou Sověti utopili v krvi?

Novočerkassk, respektive Rostovská oblast v šedesátých letech, ale i dříve, patřila k regionům, který patřil k nejchudším v Sovětském svazu. Novočerkasská továrna na výrobu elektrických lokomotiv se pak řadila k místům, které byly navíc podfinancované, což se přirozeně odráželo na životních podmínkách dělníků. Ti žili v nuzných podmínkách, často měli rodiny, které však nemohli slušně uživit, a jejich sociální frustrace proto narůstala. Nadto bylo oznámeno, že se zdražuje cena másla a masa a naopak budou poměrně drasticky sníženy mzdy. Nashromážděná frustrace se posléze stala příslověčným střelným prachem, který vybuchl právě v roce 1962. Stávka visela již delší dobu ve vzduchu a vedení továrny situaci navíc podcenilo.

Ráno zastavili dělníci práci a shromáždili se, aby prodiskutovalo, co se bude dít dál. Kritizovali přitom komunistickou stranu i prvního tajemníka KSSS Nikitu Chruščova za to, že nebyli schopni zajistit lepší životní podmínky. Bylo rozhodnuto jít do stávky, do níž se postupně přidávali i další dělníci. Vedení továrny sice přikázalo, aby se dělníci vrátili do práce a stávku ukončili, ale marně. Byli ignorováni a bylo jim spíláno. Do 11:00 se pak ke stávce připojilo přes 200 dělníků. K nim se přidávali i další obyvatelé Novočerkassku, aby demonstrovali za lepší životní podmínky.

V poledne jich už bylo 5 000 a situace se začala vedení továrny, ale i místním úřadům vymykat z rukou. Terčem demonstrantů se stal již zmíněný Chruščov, po němž protestující žádali ,,maso, máslo a vyšší mzdy". Rozhořčení demonstranti také zablokovali vlaky jedoucí do Rostova, dělníci sňali portrét prvního tajemníka komunistické strany a rozšlapali jej. Domnívali se, že těmito vypjatými akcemi vyburcují konečně odpovědná místa k tomu, aby se jejich nezáviděníhodnou situací zabývala. Ale to se se přepočítali. U továrny se posléze shromáždili místní političtí představitelé v čele s vedoucím komunistou Alexandrem Basovem, který se snažil naléhat na to, aby dělníci ukončili stávku a demonstrující upustili od dalších akcí. Dělníci zareagovali tak, že na něho začali házet kameny a lahve.

Zhruba 200 milicionářů bylo posláno do továrny, aby zjednalo pořádek, ale byli vytlačeni dělnickou přesilou. Až posléze začalo být u továrny teprve ,,horko", když se u továrny objevili vojáci a několik obrněných transportérů. 2. června 1932 pak do Novočerkassku vtrhly dokonce tanky, což protestující dělníky vyděsilo. Někteří z nich se snažili v rozrušení napadat tanky kladivy. Údajně, a to je nedoloženo, někteří dělníci skončili pod pásy rozjetých tanků. Mezitím do města dorazili i vysocí komunističtí představitelé jako například premiér Anastas Mikojan a další, protože stávka se už stala státním zájmem.

Komunistická ,,věrchuška" se obávala, že novočerkasská akce se bude lavinovitě šířit do dalších měst. Nicméně v rámci Novočerkassku se ke stávce přidávaly i další továrny a rozlícený dav zamířil do centra města, aby zde demonstroval před budovou, kde sídlila místní komunistická buňka. Protestující drželi demonstrativně červené prapory a Leninův portrét a dožadovali se svých práv. Akce se však zvrhla, dav vtrhl do budovy a začal fyzicky napadat osazenstvo. Požadovali, aby přišel Mikojan, s nímž chtěl vést diskusi o celkové neutěšené situaci v Novočerkassku.

Do budovy pak nastoupila asi padesátka ozbrojených vojáků, kteří měli zjednat pořádek. Jejich velitel Ivan Oleško nařídil davu, aby se rozešel, ale jeho výzva se setkala s posměšky a výkřiky. Naopak dav se natlačil na vojáky a pokusil se je napadnout. Po několika výzvách spustili vojáci palbu do dělníků. Na místě bylo mrtvých až 26 lidí a necelá stovka zraněných. Novočerkasskem se začalo nést, že vojáci zastřelili neozbrojené dělníky.

Oficiální místa pak dělala vše pro to, aby stopy po krvavém dějišti vymazala. Odmítala následně, že by se střílelo do neozbrojených dělníků. Na druhé straně bylo jasné, že další stávka a akce neměly v nastalé situaci svůj význam, protože hrozilo, že budou další mrtví. 3. června 1962 tak protesty utichly. Milicionáři společně s příslušníky KGB zatkli iniciátory stávky. Ve dnech 3.-4. června bylo zajištěno více než 240 lidí. 7 z vedoucích představitelů stávky bylo popraveno. Řada ze stávkujících byla poslána na dlouholeté nucené práce.

Do konce 80. let pak prakticky nikdo netušil, co se v Novočerkassku stalo. Důkazy o stávce a dalších akcích totiž byly zničeny. Navíc nikdo nebyl obviněn ze střelby, vše bylo důsledně ,,přikryto". Novočerkasské události každopádně zůstávají výraznou černou skvrnou, která ulpěla na sovětském komunistickém režimu.

 

Zdroj: Russia Beyond

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace