foto: Pexels/Murano
O starých časech se pěkně vypráví, což však neznamená, že byly vždy poklidné až idylické. Tak například neodmyslitelnou a samozřejmou součástí našeho každodenního života je sklo, jehož existenci však začneme vnímat až při charakteristickém zvuku tříštící se skleněného poháru.
Do dnes se však vedou spory o tom, kdy, kde, jak a proč vlastně sklářství jako jedno z nejstarších řemesel vzniklo a jak se výroba a zpracování skla v průběhu času vyvíjely k dnešní dokonalosti. Populárně-naučné slovníky a encyklopedické příručky se v mnohém z popisu historie výroby skla liší. Většinou se shodují v tom, že první sklo bylo vyrobeno před 3500 lety v Mezopotámii a nejvýznamnější změnu v technologii zpracování skla představoval vynález sklářské píšťaly ve vrcholném období rozvoje říše římské. Ve středověku se ze sklářství stalo doslova umělecké řemeslo zásluhou italských sklářů v Benátkách, kde se začalo vyrábět zboží z barevného a čirého skla od 13. století. Jedna z nejstarších rodinných manufaktur na světě "Barovier & Toso" byla založená už v roce 1295 a existuje dodnes. Benátské sklo se stalo po několik dalších století symbolem luxusu, který představovala především velká zdobená zrcadla či křišťálové lustry. Výroba v Itálii se soustřeďovala na souostroví Murano asi 1,5 km od města Benátky. Kromě sklářských hutí a dílen zde byly i obytné domy, obchody, hostince, vězení, nevěstince, špitály, kostely a hřbitovy. Tedy vše, co lidé k životu potřebovali. Ale to bylo také jediné, co benátští skláři za celý svůj život poznali; měli totiž zakázáno ostrovy navždy opustit nebo odcestovat, a to pod hrozbou trestu smrti. Proto jim také díky izolaci od okolního světa zprvu uniknul zrod velkého a možná i překvapivého konkurenta - českého skla.
Sklářství má v českých zemích mnohem delší historii než ve většině jiných evropských zemí. Rozvíjelo se především v horských málo přístupných oblastech, konkrétně v Krušných, Jizerských a Lužických horách, Krkonoších, na Šumavě a Vysočině. Tato jedinečná a dávná tradice vychází nejen z kvality dostupných sklářských písků a bohatství příhraničních lesů, ale především z vysoké úrovně řemeslné práce zdejších obyvatel, která se zde rozvíjela a modernizovala po staletí. První sklárny na českém území byly zakládány od druhé poloviny 13. století a v první poloviny 14. století, kdy k nám také začali přicházet němečtí kolonizátoři ze Saska s bohatými znalostmi o výrobě skla. Boom českého skla se dostavil po ukončení třicetileté války tzv. mírem vestfálským (1648) ve druhé polovině sedmnáctého století, kdy skončily vojenské blokády znemožňující obchodování (především export) se sklářskými výrobky. Tehdy také došlo ke klíčovému technologickému pokroku - podařilo se utavit natolik dokonalé čiré draselnovápenaté sklo (údajně poprvé v Müllerově sklárně na Šumavě), že se pro něj začalo používat označení "český křišťál". Jeho věhlas rychle rostl, protože obchodníci s ním podnikali stále delší a odvážnější obchodní výpravy za hranice Českých zemí. O věhlas českého skla se zasloužili zejména jeho vývozci ze severních Čech, kteří zakládali sklady a kompanie v mnoha evropských zemích i v zámoří. Jako jeden z nejúspěšnějších obchodníků bývá uváděn mistr Kreybich z Kamenického Šenova, který české sklo předváděl např. v Rusku, Anglii a ve Skandinávii a celkem podnikl přes třicet velkých obchodních cest po celé Evropě. Na počátku 18. století se české sklo stalo natolik populární, že začalo z trhu vytlačovat benátské výrobce. Dokonce samotní Benáčťané hledali cesty, jak napodobit produkty "na český způsob".
Výroba skla byla pro každý evropský stát značně výnosná. Není divu, že se řada zemí snažila zmocnit přísně střeženého výrobního tajemství se strategickým významem pro jejich ekonomiku, zejména pro export. Proto také vysílala na území, na nichž se sklo vyrábělo - především do dílen Benátské republiky, saských a českých sklářských pohraničních hutí - své emisary, kteří měli získávat nejschopnější foukače, huťmistry, brusiče a designéry. Samozřejmě jim slibovali daleko lepší mzdové, pracovní a životní podmínky. Samo Benátsko se proti této možnoti prozrazení používaných surovin, vlastní technologie výroby a následného zpracování skla různými technikami, tvrdě bránilo dokonce tím, že na státní útraty vysílalo do okolních zemí agenty, aby zde pro výstrahu vraždili své krajany, kterým se podařilo emigrovat do českých zemí za prací.
Rakousko čelilo odchodu českých sklářů vydáním několika patentů a příkazů, které však nebyly tak brutální jako zákony benátské. V srpnu roku 1752 byl vydán patent, který sklářským dělníkům a mistrům zakazoval pod přísnými tresty odchod do ciziny. Zemským vrchnostenským opatřením bylo nařízeno, že chce-li sklářský dělník opustit své dosavadní místo, případně přejít k jinému mistru nebo sklářské huti, musí výt vybaven řádným veřejným průkazem, opatřeným pečetí. Navíc tento průkaz nesměl být vydán dělníkovi do vlastních rukou, nýbrž měl být poslán budoucímu zaměstnavateli. Mimo to měl mít sklář, který přechází na jiné pracoviště, od vrchnosti vystavený pas. Bez tohoto osvědčení nebyl nikdo propuštěn a hrozilo mu vězení. Za udání nebo zadržení sklářského dělníka, který chtěl uprchnout do ciziny, byla vypsána odměna dvacet čtyři zlatých, patentem z roku 1761 byla dokonce zvýšena na sto zlatých. Dvorním dekretem z června 1767 bylo nařízeno, že každé propuštění dělníka musí být ohlášeno krajskému úřadu s tím, kdy a kam do práce nastoupil.
Vzdor všem těmto administrativním opatřením a možným tvrdým sankcím se podařilo rozporuplnému jezuitskému řádu získat české skláře pro doživotní emigraci do Ameriky za lepšími pracovními a životními podmínkami. Pro Rakousko to tehdy představovalo velkou ztrátu v odbytu tradičních výrobků. Podle dobového tisku se v Novém světě v těchto časech české křišťálové sklo vyvažovalo stříbrem.
Autor: Bohumil Tesařík
Tagy