Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: FMA IAe 33 Pulqui II před prvním letem v roce 1950
Prominenty Hitlerovy třetí říše čekaly po německé kapitulaci různé osudy. Část skončila na šibenici, část spáchala sebevraždu, část strávila nějakou dobu ve vězení. Jinou část, především vědce a konstruktéry, využili bývalí spojenci v rozbíhající se studené válce. A další část unikla například do Argentiny. A do této země se uchýlil také autor proslulých stíhaček Fw 190 nebo čtyřmotorových Fw 200 Condor, šéfkonstruktér firmy Focke-Wulf Kurt Tank. Kývl na argentinskou nabídku pracovat v Instituto Aerotécnico v Córdobě a vyprojektoval pro argentinské letectvo proudový stíhací letoun. Jeho prototyp byl nasazen při puči vedeném proti prezidentu Perónovi.
Již za války Němci vyvíjeli budoucí generaci proudových bojových letounů, jež měly ve službě nahradit typ Messerschmitt Me 262, a mezi nimi vynikal Focke-Wulf Ta 183 Huckebein projektovaný týmem vedeným Kurtem Tankem jako budoucí páteřní stíhací letoun Luftwaffe překonávající Me 262 svými výkony a současně levnější a snazší na výrobu. Konec války projekt zastihl ve fázi testování modelů v aerodynamickém tunelu, ale zkušenosti a koncepci letounu uplatnil Tank ve svém argentinském exilu při práci na argentinském proudovém stíhacím letounu FMA IAe 33 Pulqui II. Než se Tank rozhodl pro Argentinu, nabídl své služby také Velké Británii a Čankajškově Číně. Argentinská nabídka byla velkorysejší.
Argentinské letectvo provozovalo britské válečné proudové letouny Gloster Meteor F4 a zvažovalo možnosti jejich náhrady modernějším strojem. Mezi zakoupením zahraničního modelu a domácím vývojem se rozhodlo pro trnitou cestu nezávislosti - ale vlastní vědecké a technické zázemí na takový úkol samozřejmě nestačilo. Využití německých zkušeností bylo cestou, a angažování předního německého konstruktéra bylo trefou do černého.
Pulqui II byl jednomotorový letoun s motorem Rolls-Royce Nene II s tahem 22,69 kN (pro srovnání: motory Jumo 004B-1 německých Me 262 měly tah 8,7 kN a motor Heinkel HeS 011 plánovaný pro Ta 183 měl tah 13 kN), který dával stíhačce rychlost 1080 km/h, tedy plně srovnatelnou se sovětskými MiGy-15 nebo americkými F-86 Sabre. Vývoj nicméně provázely potíže a dva prototypy havarovaly, přičemž zahynuli testovací piloti. Program byl zdržován politickými vlivy a do toho přišla ekonomická krize, které čelil Perónův režim mj. přeorientováním výroby letecké Fábrica Militar de Aviones na automobily, náklaďáky a motorky. A k dovršení všeho měl Pulqui II konkurenci v rámci vlastního vývojářského týmu: Kurt Tank souběžně pracoval na víceúčelovém FMA IA 35 Huanquero.
video: youtube
Politická nestabilita nakonec znamenala pro původně slibný projekt neúspěch: Juan Perón byl svržen během "Revolución Libertadora" v září 1955, vojenského puče, který nastolil vojenskou diktaturu generála Lonardiho.
Během puče byl jediný existující prototyp Pulqui II argentinským letectvem bojově nasazen při bombardování pozic jednotek věrných prezidentu Perónovi, a následně se účastnil také přehlídky na oslavu vítězství. Později byl neopravitelně poškozen, když v důsledku selhání kyslíkové masky pilot v bezvědomí při přistání vyjel z přistávací dráhy.
Nová vláda se rozhodla ve vývoji Pulqui II nepokračovat a namísto toho plánovala nakoupit od Kanady Canadair CL-13B Mk 6 Sabre, tedy kanadskou licenční variantu osvědčené americké stíhačky. Z obchodu ovšem v důsledku nedostatku prostředků sešlo. V roce 1959 proto vznikl další prototyp Pulqui II, ale koncepce letounu byla na přelomu 50. a 60. již beznadějně zastaralá a Argentina definitivně projekt opustila a nakoupila rovněž již zastaralé, ale osvědčené F-86F-40 ze Spojených států. Přesto se může Argentina chlubit tím, že byla osmou zemí světa, jež dokázala vyvinout proudový stíhací letoun. Poslední prototyp dodnes existuje a je vystaven v muzeu na letecké základně Morón.
Zdroj: Defensionem - the warbible, wikipedia.org