Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Stíhači nad 58. operačním svazem
Je-li sebevražedná mise bitevní lodi Jamato během operace Ten-Gó z dubna 1945 poslední významnou akcí japonských hladinových plavidel války v Tichomoří a složitá operace u Filipín podle "plánu vítězství" Šo-Go z října 1944 vrcholící bitvou v Leytském zálivu poslední velkou operací císařského námořnictva, je operace A-Gó a bitva ve Filipínském moři z června 1944 labutí písní kdysi mocného japonského palubního letectva. Vzhledem k průběhu leteckých bojů a výslednému poměru ztrát 123:645 ve prospěch Američanů se letecké části bitvy ve Filipínském moři, jež měla zastavit americký pokus o dobytí Marianského souostroví, také říká "střílení krocanů u Marian".
Do bitvy, do níž bylo Japonsko stále schopno vyslat devět letadlových lodí, promluvily kromě palubních leteckých skupin významně také ponorky. Jedné padl za oběť nejmodernější z velkých japonských nosičů, zbrusu nová loď Taihó, druhé předposlední přežívající loď od Pearl Harboru - Šókaku. Nás však nyní zajímají letecké boje. Těch se účastnilo z japonské strany na 450 strojů z letadlových lodí 1. mobilního loďstva a dalších 300 z letišť v Marianském souostroví. Patnáct amerických letadlových lodí operačního svazu 58 neslo 905 letounů. V bitvě se utkají především japonské námořní stíhací Micubiši A6M ("Zero"), torpédové Nakadžima B6N ("Jill") a B5N ("Kate") a střemhlavé Jokosuka D4Y ("Judy") a Ajči D3A ("Val") s americkými stíhacími Grumman F6F Hellcat, torpédové Grumman TBF Avenger, a střemhlavé Curtiss SB2C Helldiver a Douglas SBD Dauntless. Je-li řeč o střílení krocanů, sehrají hlavní roli stíhací Hellcaty.
Jeden z japonských pilotů mimochodem na úvod zachránil svou letadlovou loď Taihó - Sakio Komacu namířil svůj bombardér na torpédo vypálené ponorkou Albacore proti letadlové lodi a za cenu vlastního života (a života svého palubního střelce) jej zničil. Čímž předvedl nejen mimořádné odhodlání a osobní statečnost, ale také skvělé pilotní schopnosti, protože zasáhnout rychle se pohybující a relativně malé torpédo letounem není úkolem pro nováčka. Bohužel pro Japonce však problém jejich palubního letectva v průměru spočíval především v nezkušenosti pilotů. Přičteme-li technickou a početní převahu Američanů a jejich taktickou vyspělost, nemohla vlastně bitva dopadnout jinak než masakrem v řadách Japonců.
A to přesto, a možná právě proto, že Japonci objevili americký operační svaz první a jako první také udeřili. O dva roky dříve by to bylo jednoznačnou výhodou a bitvu by taková situace ovlivnila patrně v jejich prospěch. V polovině roku 1944 to znamenalo, že vyslali desítky letounů proti propracované a připravené obraně, v jejichž prvních liniích narazili na značnou sílu Hellcatů, a těch nemnoho, kteří proletěli stíhací ochranou, vlétlo do účinné protiletadlové palby - a pokud se jim již podařilo odhodit pumy nebo torpéda, činili tak zpravidla v nevhodné pozici a nezasahovali. Cestou zpět na ně opět čekali stíhači.
Start první útočné vlny kromě útoku americké ponorky narušilo dokonce vlastní japonské protiletadlové dělostřelectvo, které sestřelilo dva letouny a osm poškodilo natolik, že se musely vrátit. Proti zbývajícím více než sto japonským letounům vedl své Hellcaty fregatní kapitán David McCampbell, velitel letecké skupiny letadlové lodi Essex, a nejúspěšnější americký námořní stíhací pilot všech dob se 34 sestřely:
"Mým prvním cílem byla Judy na levém boku a přibližně v poloviční vzdálenosti vzadu za formací. Po dokončení útoku na tento letoun bylo mým záměrem ho podlétnout a zrovna tak celou formaci a napadnout letoun na pravé straně útokem z boku." Během prvního útoku na sebe McCambell přitáhl palbu všech zadních střelců, přesto dokázal v rozmezí několika minut zničit šest střemhlavých bombardérů včetně vedoucích dvou formací. I ostatní stíhači se činili. Přes Hellcaty se dostalo jen několik málo Japonců a zahájili nekoordinovaný nálet. Další sestřelovalo protiletadlové dělostřelectvo, a výsledek útoku byl zanedbatelný - jeden zásah na bitevní lodi South Dakota, která rozhodně neměla být cílem.
Stíhací doprovod McCambella neobtěžoval, protože byl zatažen do boje s jinou formací Hellcatů vedenou poručíkem Symmesem. Kombinace nezkušenosti pilotů a malé odolnosti japonských stíhaček byla pro Japonce smrtící. Většina obětí Hellcatů vzplanula a explodovala i po velmi krátké dávce palubních kulometů. Bitva trvala dva dny, dílem se odehrávala nad japonskými letišti, kam japonské palubní letouny odlétali natankovat a doplnit munici.
Ne všichni japonští piloti byli toho dne "krocany", ale většina amerických ztrát byla způsobena vyčerpáním paliva a nouzovým přistáním po večerním-nočním útoku na japonské lodě druhého dne bitvy. Japonským stíhačům a protiletadlové obraně nepadlo za oběť více než 60 amerických letounů.
Celkem admirál Ozawa během bitvy vyslal proti nepříteli 373 palubních letounů. Na palubu se úspěšně vrátilo jen 130 z nich. A z těch bude většina ztracena při potopení lodí Taihó a Šókaku ponorkami. Škody to byly nenapravitelné a ztráty nenahraditelné. Po katastrofě u Midway z června 1942, kdy Japonsko přišlo o mnoho zkušených letců, ztratilo ve Filipínském moři zbytek palubního letectva, a to aniž by dosáhlo jakéhokoli významného úspěchu: v bitvě letadlových lodí poškodili jednu bitevní loď.
Zdroj: Naval History and Heritage Command; World War II Database