Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Japonští výsadkáři odřadu Kaoru na palubě
Během boje o Filipíny na podzim a v zimě 1944 zaznělo několik labutích písní japonských ozbrojených sil. Do oblasti byly vyslány poslední akceschopné hladinové jednotky císařského námořnictva nebo letadlové lodě v nedůstojné roli návnady. Kromě mnoha dalších zde Japonci přijdou o bitevní loď Musaši nebo letadlovou loď Zuikaku. Byly zde založeny speciální útočné jednotky kamikaze. A poslední významné nasazení zde čeká také výsadkáře japonské armády. Rovněž sebevražená mise bez návratu. Jejich cílem se v prosinci 1944 stanou americká letiště na ostrově Leyte.
Vzdušné výsadkové jednotky vznikly v Japonsku až koncem 30. let a velení armády jim původně nevěnovalo velkou pozornost. Nejinak tomu bylo i u námořnictva, jeho Speciální námořní výsadkové síly měly dlouhou tradici, ale na vzdušné výsadkové budou reorganizovány dva útvary až v roce 1941. Impulzem ke změně uvažování byly úspěchy německých parašutistů v Evropě v průběhu roku 1940.
V lednu 1941 procházelo intenzívním výcvikem na 12 tisíc mužů vybraných z různých pěších divizí. Koncem roku přibyla do Japonska stovka německých instruktorů. Kromě jiného racionalizovali přípravu tím, že doporučili významně snížit počet výcvikových středisek, a tím sjednotit přístup. Armádní výcvik výsadkářů byl delší a důkladnější než námořní. Díky tomu na druhou stranu byli námořní výsadkáři připraveni dost včas na to, aby se zapojili hned do úvodních operací války v Tichomoří.
Armádní výsadkáři budou poprvé nasazeni 14. února 1942 do bitvy o Palembang na ostrově Sumatra. Akce slavila dokonalý úspěch. Vojáci 1. výsadkového útočného pluku (Teišin Rentai) dobyli letiště, 2. pluk se zmocnil města. Velení armády se přesvědčilo o možnostech nové zbraně a její síla postupně rostla. V roce 1943 vznikne výsadková divize (Teišin Šudan) zahrnující dvě útočné brigády, dva pluky kluzákové pěchoty (včetně tankové roty a později praporu využívajícího lehkých tanků Typ 95 Ha-Go a Typ 2 Ke-To), dělostřelectvo a další podpůrné jednotky v celkové síle 5575 mužů.
video: youtube
Navzdory dobré přípravě jako celek ovšem nasazena nikdy prakticky nebude, a její jednotlivé součásti se dostanou do akce v roli elitní čistě pozemní lehké pěchoty. Divize je původně určena k nasazení na Nové Guinei, které ovšem s ohledem na vývoj událostí nestihne, a nedojde již ani k plánovanému zformování druhé výsadkové divize. V červenci 1944 bude vrácena do Japonska. Poslední příležitost přijde v souvislosti s americkou invazí na Filipíny.
Jako první přibude na ostrov Luzon 30. listopadu 2. útočná brigáda (3. a 4. pluk), zařazená v sestavě 4. letecké armády. Pro zbývající jednotky divize soustředěné v Japonsku nebylo snadné najít dostatek transportních lodí. S ohledem na spojeneckou převahu ve vzduchu budou také na mateřských ostrovech v záloze ponechány kluzákové jednotky. Vybrané jednotky divize se nalodily na zbrusu novou letadlovou loď Unrjú. A zaniknou jako efektivní bojová síla při jejím následném potopení ponorkou Redfish 19. prosince 1944.
Posledního a vlastně teprve druhého velkého útoku s využitím vzdušného výsadku se tak 6. prosince 1944 zúčastní asi čtyři stovky vojáků 2. brigády. Na palubách 35 letounů Micubiši Ki-57 vzlétnou ze základny Clark Field. Některé jsou určené ke klasickému výsadku pomocí padáků, jiné letouny mají za úkol přistát na určených letištích využívaných americkými silami a vojáky vysadit na zemi. Výsadková operace s kódovým označením Te byla koordinována s pozemní akcí vedenou 16. a 26. divizí pod označením We.
Američany se podařilo noční operací zaskočit, ale z japonské strany neproběhla hladce. Akce byla o několik hodin odložena, ale nikdo o tom neinformoval velení 16. divize, která se tak dostala do kontaktu se nepřítelem sama o 12 hodin dříve než ostatní a její útok byl po urputném boji americkými týlovými jednotkami odražen. Vlastní operace Te a We posléze slavily větší, byť časově nepříliš dlouho trvající úspěch. Z 35 letounů sice bylo 18 sestřeleno a část výsadků proběhla příliš daleko od cíle, přesto způsobili výsadkáři a vojáci 26. divize v prostoru letišť Buri a San Pablo nepříteli velké ztráty a zmocnili se i množství zbraní a munice. Američané nasadili v roli pěchoty 674. výsadkový dělostřelecký prapor 11. výsadkové divize a do 10. prosince se podařilo prostor od japonských výsakářů a pěšáků vyčistit.
Na efektivitu letectva podporujícího spojenecké úsilí v dalších bojích o Filipíny neměla operace prakticky žádný vliv. Zbývající útvary Teišin Šudan zůstaly na Luzonu a účastnily se pozemních operací až do konečné kapitulace.
Zdroj: Hubáček, Boj o Filipíny; US Army Special Series No. 32; Handbook on Japanese Military Forces; wikipedia.org