Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Sestřelené Zero na Šalamounových ostrovech
Palubní stíhací Micubiši A6M Zero je symbolem japonské expanze v úvodu druhé světové války. Do značné míry symbolem opředeným legendami, symbolem s dobrým marketingem, protože konečné statistiky tohoto typu nejsou v porovnání s jeho soudobými protivníky oslnivé. Začátky palubního stíhacího letounu Typ 0, neboli Micubiši A6M Reisen, ve spojeneckém kódu Zeke, Zero, Hap nebo Hamp, ovšem mimořádně úspěšné skutečně byly. První operační let absolvoval 19. srpna 1940, při doprovodu bombardérů G3M nad čínský Čanking.
Lehký stroj čistých tvarů, snadný k pilotáži, velmi dobře ovladatelný, a na dobu svého vzniku, tedy přelom 30. a 40. let, silně vyzbrojený dvěma kulomety nad motorem a dvěma kanóny v křídlech. Vyznačovalo se také skvělým doletem, vlastností pro palubní stíhací letoun velmi důležitou. V roce 1940 byly první jednotky nasazeny v Číně. V prvním roce si jejich piloti nárokovali 59 sestřelů čínských letounů (převážně sovětských I-15 a I-16) bez vlastní ztráty, a podobně i v roce 1941, kdy bylo skóre 45 zničených nepřátel, a jen dvě Zera sestřelená protiletadlovou palbou. Během tažení Nizozemskou východní Indií si námořní piloti dvou stovek nasazených Zer připsali 471 ze 565 sestřelených nepřátelských strojů. Není potom divu, že pro spojence byla každá japonská stíhačka "Zero", ostatně armádní Ki-43 Hajabuza byly letouny podobné koncepce a vzdáleně i vzhledu.
Úspěchy letounu v počátečních fázích války v Tichomoří pak byly dány kromě jeho parametrů především velmi dobrou úrovní pilotů císařského námořnictva a ve velké míře také podceněním situace ze strany spojeneckých mocností, které se projevilo tím, že na tomto bojišti nasadily spíše druhořadou techniku. Zatímco v Evropě již létali britští stíhači na pokročilých verzích Spitfirů, v Malajsii se museli spokojit s bachratými Brewstery Buffalo, jež pro Zero se zručným a zkušeným pilotem nebyla soupeři. K dojmu, který v tomto období Zero na své protivníky udělalo, přispěla také všeobecná neochota západních mocností přiznat Japonsku schopnost produkovat kvalitní techniku na výši doby.
Jenže skvělých pilotů v důsledku ztrát ubývalo a začal se projevovat zásadní nedostatek japonských ozbrojených sil: systém výcviku upřednostňoval kvalitu před kvantitou v míře obhajitelné a racionální v mírovém stavu - ale zcela nevyhovující ve válečném. Byl schopný připravovat letce mimořádných kvalit, ale v omezeném množství a počtu, zcela neadekvátně potřebám zahájené totální války. Jistě: japonští plánovači doufali, že ji budou schopni rozhodnout drtivým nástupem rychle. Protože se jim to však nepodařilo, přispěla jejich nepřipravenost v ohledu efektivního doplňování ztrát na přelomu let 1942 a 1943 k prudkému poklesu úrovně letectva - a to v situaci, kdy již bylo v námořních střetnutích rozhodující silou. Přičteme-li chronický nedostatek pohonných hmot a na druhé straně "probuzeného medvěda", sílící americký zbrojní průmysl a již plně mobilizovanou světovou velmoc vůbec, není výsledek žádným překvapením.
Micubiši A6M platilo za své vynikající výkony a vlastnosti cenu. Jeho nízká hmotnost na jedné straně přispívala k letovým vlastnostem, na druhé straně znamenala, že stroj nebyl schopný snášet poškození. Absence pancéřování a ochrany palivových nádrží se začala projevovat narůstajícími ztrátami. Letoun byl rychlý v horizontálním letu a dobře stoupal, ale ve srovnání s robustnějšími spojeneckými typy byl pomalý ve střemhlavém letu. Současně byly jeho výkony a ovladatelnost optimální v nižších a středních výškách, ale ve vyšších letových hladinách mu rychle docházel dech. A aby toho nebylo málo, u jednotek se mnozí piloti, aby letoun dále odlehčili, zbavovali beztak nekvalitního rádia, a v důsledku toho pak byla taktika nasazení výrazně méně efektivní než v případě jejich nepřátel. Zkušenosti spojeneckých pilotů přibývaly a naučili se nevýhod svého protivníka využívat. Snaha napravit především nedostatečnou ochranu pilota a nádrží vedla k nárůstu hmotnosti a při nepříliš výkonném motoru k horším letovým vlastnostem.
video: youtube
Jakkoli ve srovnání s novými spojeneckými typy Zero rychle zastaralo, stále představovalo v intencích kapacity japonského leteckého průmyslu stroj náročný na výrobu. Postavených bezmála 11 tisíc všech verzí z něj činí nejdůležitější japonský válečný letoun - ale ve srovnání s počty vyráběných spojeneckých strojů jde v podstatě o počet zanedbatelný. Vždyť jen "nemesis Zera", amerických palubních stíhacích Grummanů F6F Hellcat nasazovaných od poloviny roku 1943, vzniklo 12275. A stejný počet ještě výkonnějších Vought F4U Corsair.
Efektivita nasazení japonského Zera byla ovšem zlomena již před vstupem Hellcatů a Corsairů na scénu. Rovnocenná střetnutí vybojovávalo již s Wildcaty nad Guadalcanalem v polovině roku 1942. V podstatě podle svých fyzických vlastností: rychle nastoupilo, předvedlo v prvních měsících divoké představení, aby však následně vybuchlo a shořelo. Pro Japonsko bylo nenahraditelné. Vývoj jeho nástupce, typu A7M Reppu, se vlekl, a na masovější výrobu náročnějších typů J2M Raiden (621 kusů) nebo N1K-J Šiden (1413 kusů) nezbývala kapacita. Kombinace zmíněné nedostatečnosti přípravy nových pilotů a zastaralé koncepce letounu z kdysi obávaného protivníka udělala oblíbenou kořist spojeneckých stíhačů. Z 2363 útoků leteckých kamikaze plných 1189 provedli piloti Zer.
Zdroj: historynet.com, fighter-planes.com, Vejřík: Tenno Heika Banzai