foto: archiv Petra Blahuše/Velká, a přitom bohužel zapomenutá osobnost českých dějin- generál Vilém Stanovský
Na osudech tohoto skvělého stíhače, milovníka Štěstěny a hrdiny všech tří československých odbojů jsou nejlépe vidět všechny dějinné turbulence 20. století, které s naším malým národem ve střední Evropě tak zamíchaly. Svou úctu tomuto postrachu německých letců, zachránci mnoha Francouzů, vězni gestapa i StB vzdal i generál Charles de Gaulle. Ve Francii se mu v roce 1967 dostalo poct jako žádnému Čechoslováku předtím ani potom.
Vilém Stanovský patřil k nejlepším vojákům, jaké měla československá armáda (existující ještě před vznikem samostatného Československa) ve Francii. Počátek 1. světové války zastihl tohoto teprve 18letého truhláře z Moravské Ostravy v Paříži. Nezaváhal ani minutu, a ačkoliv věděl, že by se měl rychle vrátit domů a narukovat do rakouské armády, dobrovolně vstoupil do Cizinecké legie. Dodnes se dochovala fotografie otištěná na úvodní straně pařížských novin Excelsior, na které Vilém Stanovský pochoduje v čele průvodu pařížských Čechů při demonstraci proti Rakousku – Uhersku a na podporu jím napadeného Srbska.
Stal se příslušníkem slavné Roty Nazdar, a s ní v rámci Marocké divize vybojoval vítězný, ale neobyčejně krvavý boj 9. května 1915 u Arrasu, při kterém byl zraněn. Další boje zažil při ofenzivě u řeky Aisne a jako velitel legionářských granátníků - elitní části pěchoty - se v roce 1916 zúčastnil i nejkrvavější bitvy celé 1. světové války na řece Sommě. Přežil i nechvalně proslulý „mlýnek na maso“, Bitvu u Verdunu. To už měl za sebou setkání s legendou našeho I. odboje, Milanem R. Štefánikem, který Stanovského a další čs. legionáře ještě v září 1915 navštívil přímo na frontě. Hledal mezi Čechy dobrovolníky k výcviku na piloty, kteří by bojovali v české peruti pod jeho velením a mimo klasických úkolů, jako bylo bombardování, stíhání a vzdušný průzkum měli provádět propagandu za nepřátelskými liniemi na srbské frontě.
psali jsme: Přežil vlastní smrt. Beznohý Alexej Petrovič Maresjev se přesto stal sovětským stíhacím esem
„Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M. R. Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili,“ vzpomínal později na toto setkání Stanovský. Jenže i když se hned na místě přihlásilo ke zbrusu nové zbrani asi 50 českých dobrovolníků, první šestice odejela do výcviku až v prosinci 1915, a zbytek byl mezitím zase odeslán do bláta zákopů jako potrava pro německá děla a kulomety. (Navíc vývoj na frontě plány na vznik první české letecké jednotky zmařil a vycvičení čeští letci byli přiděleni jednotlivě k francouzským eskadrilám).
psali jsme: HISTÓRIA: Žijúca legenda československého odboja, Ivan Swarz
Vilém měl ale štěstí: přežil ještě celé dva roky nejkrvavějších bitev celé Velké války, než byl v srpnu 1917 povýšen do hodnosti seržanta a mohl vstoupit do řad francouzského letectva. Byl povolán do elementární letecké školy v Dijonu a posléze do pilotní školy v Istrés a vysoké letecké školy v jihofrancouzském Pau, kde na jaře 1918 létal na stíhačkách Nieuport XXI. Protože na rozdíl od svých druhů, kteří procházeli urychleným výcvikem o rok dříve, absolvoval už důkladný pilotní výcvik podle nových francouzských výcvikových osnov odvozených z válečných zkušeností francouzského letectva, doplnil si výcvik před nasazením na frontu ještě o školu pro vzdušnou střelbu v Casau, a školu pro bitevní letce v Perthesu. Na sklonku jara 1918 nastoupil službu u stíhací perutě SPA 158 v belgických Flandrech na letounech SPAD.
Ačkoliv začal ne svoji vinnou bojově létat až celkem pozdě a navíc nastoupil jako nováček do právě vrcholící německé vzdušné ofenzivy, štěstí mu opět přálo: při jednom vzdušném souboji byl ale nucen nouzově přistát a během manévru si poranil páteř tak těžce, že následky cítil až do konce života. Nevzdal to ale, ještě před německou kapitulací se stačil vrátit do kokpitu své nové stíhačky SPAD XIII. Vilém Stanovský byl prostě klikař: patřil mezi asi jen 50 Čechů z celkového počtu asi 600 svých krajanů, kteří prošli za války 1914-1918 službou u Cizinecké legie v rámci původní Roty Nazdar i toho, co z ní pak zůstalo) a válku přežili - i když všichni s nějakým tím zraněním.
Není tedy divu, že byl za své činy na frontách i ve vzduchu vyznamenán francouzských válečným křížem Croix de Guerre a řádem Čestné legie. Službu u francouzského letectva opustil až v prosinci 1918, aby se hned v lednu 1919 stal jako novopečený poručík velitelem československého leteckého oddílu v Istres, které se stalo jedním ze základů nově vznikajícího československého vojenského letectva. O rok později už jako kapitán velel pilotní škole a letišti v Praze.
psali jsme: Příběh rumunského prince, který zasedl v kokpitu Messerschmittu Bf 109
V roce 1922 se stal jako štábní kapitán velitelem leteckého učiliště na nejstarším československém letišti v Chebu a zároveň velitelem všech pilotních a leteckých škol vojenského letectva. V r. 1923 vedl Stanovský letecký doprovod prezidenta Masaryka do Francie a o dva roky později velel skupinovému letu Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Ačkoliv měl původně jen dvě třídy měšťanky, svou pevnou vůli vystudoval i vysokou válečnou školu a nakonec se z něj stal i znalec velké francouzské literatury a autor knih o létání. Často byl také zván na Hrad, kde se ním president radil o vývoji letectví v Československu.
V roce 1926 uskutečnil v letadle dálkový let třemi světadíly - Evropou, Asií a Afrikou, při kterém uletěl bez map (jen podle náčrtků od místních pilotů, kompasu a hodinek) více než 15 000 kilometrů, což ho proslavilo po celém světě. A Štěstěna nad ním bděla dál: v Portugalsku zvládl nouzové přistání do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý plácek měřil 20 metrů. Po opravě v místních leteckých dílnách pokračoval Stanovský do Maroka, kde se setkal se spolubojovníky z Cizinecké legie. Další nouzovou kraksnu zažil - a opět zdráv přežil - v Řecku. Po návratu ho na letišti ve Kbelích čekalo triumfální přivítání.
Později se Vilém Stanovský oženil, když se jeho nastávající stala pravnučka básníka Čelakovského, akademickou malířku. Žil s ní a dvěma dětmi na Slovensku, kde velel leteckým jednotkám a později v Praze, kde učil na velitelské škole v Praze. Od listopadu 1930 velel v Praze 6. leteckému bombardovacího pluku a v roce 1937 byl povýšen na plukovníka. V témže roce byl vybrán jako velitel vysoce riskantní a tajné mise, při které spolu s dalšími 12 letci přelétával přes Rumunsko ze Sovětského svazu nové bombardéry SB-2 (které se u nás pak licenčně vyráběly jako B-71).
Poprvé štěstí Viléma Stanovského opustilo v roce 1939. Po okupaci ČSR Německem se stal příslušníkem podzemní armády Obrana národa, ale kvůli vlně násilí se rozhodl odejít do zahraniční armády. Gestapo ho ale těsně před jeho útěkem zatklo při pokusu o únik zahradou své vily. Celou 2. světovou válku strávil v německých koncentrácích, ale tady nad ním Štěstěna opět držela ochrannou ruku: pouze tři Češi ze skoro tisícovky přežili přidělení do trestního oddílu koncentráku v Dachau - Stanovský byl jedním z nich. Navíc svou přirozenou autoritu dokázal uplatnit i zde, v tomto německém pekle a pomohl tak zachránit život celé řadě velmi významných odbojových francouzských vůdců, čímž se v očích Francie stal doslova legendou. Proto mu v roce 1946 francouzský maršál de Lattre de Tassigni osobně připjal stuhu komandéra Čestné legie a válečný kříž s palmovou ratolestí za pomoc francouzským vězňům v německých žalářích.
psali jsme: Létající legionář Augustin Charvát - postrach německých Zeppelinů
Po osvobození byl Vilém Stanovský povýšen do hodnosti generála a jmenován šéfem leteckého odboru ministerstva dopravy. Když po únoru 1948 odmítl vstoupit do KSČ a začal na schůzích vyžadovat oslovení „vážení soudruzi a pane generále“, byl v roce 1951 propuštěn z armády. StB na něj navíc ušila provokaci, když mu o rok později jeden z jeho blízkých spolupracovníků (a tajný agent komunistické policie) nabídl pomoc v útěku na Západ. Váhal, ale nakonec se nechal přesvědčit.
A tehdy ho Štěstěna opustila podruhé, protože si na něj StB ve vlaku k hranicím počkala. Jeho první výslech v pověstné mučírně Domeček na Hradčanech trval nepřetržitě 84 hodin! U soudu vyfasoval tento hrdina I. a II. odboje za údajnou špionáž ve prospěch Francie 17 let vězení, které strávil v nejhorších vězeních na Mírově a v Leopoldově. Byl mu také zabaven všechen majetek (to mu poprvé udělalo německé gestapo v roce 1939) a už nikdy ho nedostal zpátky. Je ale ostudou i prezidenta Václava Havla, že se po roce 1989 odmítl zabývat zamítnutím žaloby jeho dcery na vydání rodinné vily na Barrandově. Po svém propuštění na amnestii v roce 1960 ožebračený, ale nezlomený Stanovský tak mohl hořce konstatovat, že „…Komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“
Nepřestal však tvrdohlavě bojovat o svou rehabilitaci. Napsal prezidentovi republiky i Nejvyššímu soudu, odvolával se. Není tedy divu, že mu bolševici z pomsty a pod smyšlenou záminkou neumožnili zúčastnit se oslav 50. výročí bitvy u Arrasu, ačkoliv byl na ně oficiálně pozván Francouzskou republikou. Mohl si jen na velvyslanectví v Praze dát připnout medaili Vieilles tiges (vyznamenání pro první francouzské vojenské piloty) a medaili města Paříže, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu.
psali jsme: Anděl pomsty maďarských bolševiků na Slovensku - bombardovací eso Bedřich Starý
Teprve v roce 1967 dostal pas a mohl odletět do Francie, kde se mu dostalo poct doslova královských. Do Paříže přiletěl Caravellou, jejíž šéfpilot ho ještě v Praze před užaslými tajnými agenty StB po vojensku přivítal na palubě, podal mu hlášení a požádal ho, aby spolu s ním letadlo řídil! Navíc při přeletu francouzské hranice se k nim připojila jako doprovod letka francouzských stíhaček, což je pocta prokazovaná pouze letcům, kteří mají řád komandéra Čestné legie (a těch ani v samotné Francii jich mnoho nebylo). A k dovršení všeho ke Stanovskému pod Vítězným obloukem při přehlídce přistoupil generál de Gaulle, potřásl mu rukou a řekl ono legendární: „Vím, kdo jste, generále, a vím, co jste vykonal“. Vilém Stanovský byl přitom jediným z desítek veteránů z 1. a 2. světové války, před kterým se de Gaulle ten den zastavil a se kterým promluvil.
Zatímco byl Vilém Stanovský za svou odvahu a službu Československu i Francii venku ctěn doslova jako král, komunistická ČSSR mu po sedmi letech a sedmi měsících věznění vypočítala důchod 213 Kčs měsíčně. Přesto dál miloval letadla, stal předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie Vojenského muzea a díky němu se dnes můžeme těšit z návštěv Leteckého muzea ve Kbelích, do kterého díky svým obrovským kontaktům v zahraničí získal obrovské množství unikátních exponátů. Přitom dál bojoval s rudou mocí svoji papírovou válku. Jeho tvrdošíjnost v roce 1969 přinesla ovoce, když vojenský soud rozsudek konečně v plném rozsahu zrušil a zprostil ho veškeré viny. Komunistický prokurátor si však vyhradil právo na vyjádření se v zákonné lhůtě, a ta se v rámci normalizace protáhla až do června 1972. Teprve pak byl generál Stanovský definitivně a oficiálně plně rehabilitován. Bohužel, svůj triumf nad komunisty si už dlouho nevychutnával. O pouhý měsíc později, 11. července 1972, hrdina nebe i země generál Vilém Stanovský zemřel.
Zdroje: Ivo Pujman, Otto Janka : Generál Stanovský, letec a gentleman
Tagy