foto: Insomnia Cured Here, flickr public domain/Douglas X-3 Stiletto
Experimentální americký letoun Douglas X-3 Stiletto zaujal svým elegantním designem, nakonec však nedokázal naplnit ambice, které do něho byly vkládány.
Společnost Douglas vyvíjela X-3 jednak pro výzkum aerodynamických jevů při trvalé rychlosti okolo Mach 2 a také pro vyzkoušení velmi krátkých křídel s úzkým profilem. Tím, že měl stroj letět rychlostí přibližně Mach 2 tak skýtalo šanci na získání mnohem většího množství dat, než tomu bylo třeba u raketových letounů, jako byl Bell X-1, či Bell X-2. K tomu pak konstruktéři upírali mimo jiné svou snahu.
Psali jsme
Druhá světová válka změnila války na moři a vládcem oceánů se stala letadlová loď. Bitevní lodě zamířily buď do šrotu (jako v případě...
Projekt nového letounu s nadčasovým elegantním designem začal na přelomu čtyřicátých a počátku padesátých let. Délka stroje činila 20,3 m, výška 3,8 m a rozpětí 6,9 m. Letoun poháněla dvojice proudových motorů Westinghouse J34, každý o tahu 15,0 kN (21,6 kN s přídavným spalováním). Nejprve však měl být letoun osazen motory J46 od společnosti Westinghouse, ale konstruktéři shledali, že jejich velikost je nadměrná, aby mohly fungovat v budoucím prototypu, proto byly do X-3 zabudovány méně výkonnější motory J34, což ovšem znatelně ovlivnilo výkon stroje. Maximální rychlost se sice měla pohybovat kolem Mach 2, nakonec činila jen 1,06 Mach, tedy těsěn nad rychlost zvuku.
První let X-3 se uskutečnil 20. října 1952 a test přinesl jedno velké zklamání. Motory J34 totiž nebyly schopné dodat dostatek tahu, aby se letoun dostal na rychlost Mach 2. Zde se jako chyba ukázal fakt, že došlo k výměně výkonnějších motorů za mnohem méně výkonnější. Nejenže se X-3 nedostal na rychlost Mach 2, jak se předpokládalo, nebyl ani schopen překonat rychlost Mach 1 ve vodorovném letu. Nesplnění základního úkolu pak vedlo k tomu, že letoun byl předán federálnímu úřadu USA na podporu leteckého výzkumu NACA (National Advisory Committee for Aeronautics ) k dalšímu výzkumu.
V roce 1954 proběhl další let a pilot dosáhl s letounem rychlosti 0,92 Mach. Později přiznal, že jej trápilo nesnadné ovládání, nestabilita stroje, horší však bylo, že podle něho v některých fázích letu neměl stroj zcela pod svou kontrolou. Při dalším výzkumu se posléze zjistilo, že tyto problémy zažili i další piloti, tentokrát v programu X-1 a v prvních sériově výráběných letounech F-100A.
Nakonec se příčina neuspokojivých výkonů přece jen našla. Na vině bylo především nevhodné rozložení hmoty letounu, kdy množství hmoty v křídlech a ovládacích plochách nebylo dostatečné k poměru hmoty trupu. vzrůstající rychlostí se zvyšuje i hybnost letounu a sebemenší výchylka se stává obrovskou pákou se středem v těžišti letounu. Ke zvládnutí těchto momentů se musí užít odpovídající síla na ocasních plochách (plovoucí výškovka, elevony, kachní plošky, vortex generátor, kýlová plocha). K vyřešení tohoto problému se stal X-3 naprosto ideálním nástrojem a poskytl vědcům nakonec velmi cenná data.
Poslední let X-3 se konal v roce 1956 a pak byl stroj vyřazen. Možná právě nadčasovost a futuričnost a zejména vysoká očekávání zapříčinily, že letoun se nakonec nedostal do výroby a vznikl jen jeden prototyp. I když letoun nenaplnil vysoká očekávání, nakonec splnil svůj účel, ale jinak, než konstruktéři očekávali. Návštěvníci si mohou jediný prototyp prohlédnout v Air Force Museum na základně Wright-Patterson v Ohiu.
Zdroj: National Interest, Wikipedia
Tagy