foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Spitfire PR Mk XI americké 7. fotoprůzkumné skupiny, 1944
Spojené státy se během druhé světové války staly nejen největšími producenty a vývozci letecké techniky, ale v určitých obdobích a v určitých oblastech jejich vlastní letectvo využívalo také letouny britské provenience. Známým příkladem jsou ikonické stíhací Vickers Supermarine Spitfire. Britských typů s americkými výsostnými znaky létalo více.
Mnohem intenzívnější bylo samozřejmě využití amerických letounů Královským letectvem i námořní Fleet Air Arm. V úvodu války šlo mezi dalšími především o stíhací Brewster Buffalo, které se ovšem RAF v Evropě nasadit pro nízké výkony neodvážila - létaly však až do počátku roku 1942 na Dálném východě v beznadějné snaze zastavit početní i technickou převahu japonských ozbrojených sil. Mnohem úspěšnější byly později typy North American Mustang, palubní Grumman Wildcat (Martlet), Grumman Hellcat (Gannet) či Vought Corsair (které FAA nasadila do operací z palub letadlových lodí s vynikajícími výsledky dokonce dříve než Američané), nebo námořní bombardovací a torpédový Grumman Avenger.
Přes masivní domácí produkci letounů nebyl britský průmysl schopen plně ve všech ohledech pokrýt potřeby vlastních ozbrojených sil, resp. se jim nedostávalo v danou chvíli dostatečného počtu letounů vyhovujících parametrů - a situaci řešily letouny poskytnuté spojencem. Proto možná leckoho zarazí informace, že i Američané létali na britských letounech. Důvodů byla řada a záleželo na okolnostech, aktuální situaci jednotek a úkolech, které měly v oblasti svého nasazení plnit.
Zejména v úvodních taženích Afrikou a Itálií, tedy v době, kdy USA teprve nabíraly na síle, nebo slovy japonského admirála Jamamota "se medvěd probouzel", operovaly jejich letecké jednotky s letouny, které přece jen stále poněkud za svými německými protivníky po technické stránce zaostávaly. Na prvním místě je třeba zmínit vynikající britský stíhací letoun Spitfire, zařazený do britské služby v roce 1938. Vydržel v ní po celou válku a procházel vývojem, díky kterému si udržoval schopnosti více než rovnocenného protivníka kvalitních německých stíhaček. Pro Američany byl v letech 1942 a 1943, tedy v době, kdy mohli spoléhat především na méně výkonné P-40, nedostatečný počet P-38, a před nástupem vlastních Thunderboltů a Mustangů, vítanou posilou.
video: youtube
První jej používala 4. stíhací skupina, jejíž jádro tvořili dobrovolníci tří tzv. Eagle (orlích) perutí RAF, kteří přešli v září 1942 do služeb amerického armádního letectva, a na Spitfirech bojovali nad Francií a nad kanálem do začátku roku 1943, kdy dostali do výzbroje robustní a pro doprovod těžkých bombardérů nebo pro ofenzívní mise vhodnější Republic P-47 Thunderbolt, jež nahradily Spitfiry Mk. V.
Především na africkém a italském dějišti působily také 31. a 52. stíhací skupina, které od poloviny roku 1943 létaly na Spitfirech verze IX vyvinuté v reakci na výkonné německé letouny Fw 190. Na americké Mustangy přejdou tyto jednotky až v březnu, resp. v dubnu 1944. A dvě americké fotoprůzkumné skupiny nasazovaly Spitfiry ve verzi PR.XI, 14. a 22. peruť až do konce války. Celkem dosáhli Američané na Spitfirech bezmála 350 vzdušných vítězství.
Psali jsme
Britské letadlo De Havilland Mosquito, přezdívané též „dřevěný zázrak”, bylo letadlo postavené téměř výhradně ze dřeva.
Ale nebyly tu jen stíhací Spitfiry. Američané s úspěchem nasadili mj. dvoumotorový Bristol Beaufighter - a to v jeho původní roli nočního stíhacího letounu u několika perutí v severní Africe v roce 1943. Důvodem kromě vyhovujících vlastností Beaufighterů bylo, že britské perutě dostávaly výkonnější letouny Mosquito, zatímco Američanům se v roce 1943 vhodných letounů pro noční operace nedostávalo. V průběhu italského tažení je nasazovali i do nočních útočných misí proti pozemním silám, a to až do přezbrojení na dvoutrupé americké P-38 Lightning a později také mohutné Northrop P-61 Black Widow.
A i pokročilé letouny De Havilland Mosquito přezdívané Dřevěný zázrak si svou cestu do výzbroje amerických perutí našly. Američané je využívali především k průzkumným meterologickým letům, při nichž ověřovali počasí nad cíli následujícího kobercového bombardování, shazování dálkové přesné bombardovací útoky i dálkový průzkum, což byly úkoly, v nichž rychlý dvoumotorový letoun exceloval, a ukázal se být efektivnější než americké fotoprůzkumné verze Lightningů. Využívány byly také pro shazování propagandistických letáků nad okupovanou Evropou nebo pro shoz výzbroje a vybavení pro speciální síly operující za nepřátelskými liniemi.
Zdroj: warisboring.com, Mark Felton Productions
Tagy