Autor fotografie: United States Army Air Force / Public Domain / Wikimedia Commons|Popisek: Boeing B-17G-85-VE Flying Fortres
Boeing B-17 „Flying Fortress“ byl americký dálkový bombardér, který se stal jedním z nejznámějších a nejpoužívanějších bombardérů během druhé světové války. Oblíbenost mezi piloty si získal svou výjimečnou schopností přežít četné zásahy a stále bezpečně doletět zpět na základnu.
Prototyp Boeingu B-17 byl označen jako Model 299 a firma ho postavila na vlastní náklady. Na jeho vytvoření se podílel konstrukční tým vedený E. Giffordem Emerym a Edwardem Curtisem Wellsem. B-17 začali vyvíjet v roce 1934 v USA, aby nahradili zastaralý dvouplošník Keystone. První prototyp byl dokončen 28. července 1935. V Americe fungovala a dodnes funguje veřejná soutěž na výrobu zbraní. Takovou soutěž vyhrál i B-17 a dostal se do produkce. Původní název v roce 1935 byl YIB-17 (zkrácené označení B-17 dostal až později). Nejprve bylo vyrobeno pouze několik kusů.

Výroba letounu B-17 Flying Fortress a začátek druhé světové války
Se sériovou výrobou se začalo až koncem roku 1935. Amerika ještě nebyla ve válce a financí na tento projekt nebylo mnoho, takže na podzim roku 1939 bylo připraveno a schopno letu pouze 30 kusů. Nový model bombardéru vznikl až v září 1941, kdy už byla druhá světová válka v plném proudu a bylo nutné modernizovat letectvo (USAAF) . Byl vytvořen nový model B-17E. V září 1941, kdy válka zuřila, vznikl model B-17E. Byly upraveny ovládací prvky a co je hlavní, byly namontovány nové kulomety. Série E zahrnovala nejprve 112 kusů, později dalších 400. Maximální rychlost činila 317 mil za hodinu a letoun unesl více než 4000 kg bomb. Během druhé světové války bylo vytvořeno několik verzí, až po verzi G.
Výzbroj letounu B-17 Flying Fortress
Výzbroj letounu Boeing B-17 byla značně působivá a navržena tak, aby poskytovala maximální ochranu proti nepřátelským stíhačům. V přední části letounu, v horní kulovité věži a v zadní střelecké věži, byly umístěny dva kulomety ráže 12,7 mm. K tomu bylo přidáno dalších pět pohyblivých kulometů stejné ráže, které poskytovaly obranu z různých směrů. Co se týče nákladu, B-17 byl schopen nést až 2 724 kg bomb ve své vnitřní bombovnici, a navíc měl k dispozici i vnější závěsy pro další bombový náklad, čímž se jeho úderná kapacita ještě zvýšila.
Nasazení letounů B-17 Flying Fortress
Hlavní bojovou úlohou bombardérů B-17 byly denní nálety na Evropu, během nichž denně shazovaly tisíce tun bomb na německá průmyslová města (např. nálety na Drážďany či Hamburg). B-17 byly nasazeny při bombardování nejen v Evropě, ale i v Pacifiku (ale při náletech na Tokio se už preferoval letoun B-29). První nálet B-17 se uskutečnil na francouzské město Rouen, kterého se zúčastnilo 12 bombardérů. V roce 1943 se bombardéry B-17 účastnily akcí v severní Africe a staly se základem 15. letecké armády. Létající pevnosti zasáhly také do bojů na Slovensku, kde tyto americké bombardéry přistály v roce 1944 během Slovenského národního povstání na letišti Tri Duby. Jejich úkolem bylo dodat na Slovensko zbraně. O této události byl v roce 1991 natočen film „Muži z B-17“.
Technické parametry Boeingu B-17 Flying Fortress
Technické údaje bombardéru B-17F Flying Fortress jsou působivé. Letoun měl desetičlennou posádku a jeho délka činila 22,78 metru. Rozpětí křídel dosahovalo 31,93 metru, zatímco výška letadla byla 5,82 metru. Plocha křídel byla 131,92 m². Hmotnost prázdného stroje činila 16 206 kg, zatímco vzletová hmotnost dosahovala 25 628 kg. Bombardér byl poháněn čtyřmi hvězdicovými motory Wright R-1820-97 "Cyclone", přičemž každý z nich měl výkon 895 kW. Maximální rychlost letounu byla 523 km/h ve výšce 7 620 metrů a cestovní rychlost činila 360 km/h ve výšce 4 570 metrů. Dostup letadla byl 11 430 metrů. S přídavnými palivovými nádržemi byl maximální dolet 7 113 km, což z něj činilo efektivní prostředek pro bombardování během druhé světové války.
Jedním z technologických vylepšení, které mělo zásadní vliv na efektivitu bombardéru B-17, bylo zavedení turbo-superchargeru vyvinutého společností General Electric. Tento pokročilý systém kompresoru umožňoval bombardéru dosahovat vyšších letových hladin, aniž by došlo ke ztrátě výkonu motoru. Turbo-supercharger stlačoval venkovní vzduch do motoru, čímž kompenzoval nižší hustotu vzduchu ve výškách nad 7 000 metrů. Tento technologický pokrok byl klíčový pro operace ve výškách, které umožňovaly B-17 letět vysoko nad protivzdušnou obranou nepřítele, čímž výrazně snižoval zranitelnost letounu vůči protiletecké palbě. Schopnost bombardéru operovat ve velkých výškách rovněž poskytovala větší možnosti při výběru cílů, což mělo zásadní vliv na úspěšnost strategického bombardování německých průmyslových center během druhé světové války.
Dalším důležitým aspektem, který byl pro úspěch misí s B-17 klíčový, byl důkladný výcvik posádek. Piloti museli být detailně připraveni na koordinaci ve formacích, často čítajících desítky letadel. Taktika těchto formací, známá jako “combat box", byla navržena tak, aby maximalizovala vzájemnou obrannou palbu proti německým stíhačům jako např. Messerschmitt Me-262. Přestože tato strategie poskytovala určitou ochranu, mise nad Německem byly stále velmi nebezpečné, zejména před zavedením stíhaček s dlouhým doletem, jako byl P-51 Mustang, které později doprovázely bombardéry a poskytovaly jim nezbytnou ochranu. Ztráty během těchto operací byly často ohromné, ale díky robustní konstrukci B-17 si tento bombardér vysloužil pověst letadla, které se dokázalo vrátit na základnu i přes rozsáhlé poškození.

Zdroje: www.britannica.com, amcmuseum.org, www.nationalmuseum.af.mil