foto: USAF / Public Domain/Jeden z prototypů F-104
F-104 Starfighter překonal rychlost zvuku. Některé jeho parametry překonaly až sovětské MiG 25 a MiG 31. V Itálii sloužil až do roku 2004. Jeho provoz byl ale vysoce rizikový.
Píše se rok 1951. Svět je plně rozdělen mezi dvě vlivné mocnosti, studená válka je v plném proudu a vojenské výzkumné ústavy USA i SSSR jedou na plné obrátky. Američtí vojáci rychle pochopili, že pokud chtějí dominovat minimálně na obloze, stíhačky létající těsně pod hranicí rychlosti vzduchu jim k tomu nepomohou. Když tak konstruktér firmy Lockheed Martin Clarence „Kelly“ Johnson během korejské války navštívil jednu z leteckých základen USA s otázkou, co by piloti nejvíce ocenili, dostal jasnou odpověď.
Vojáci chtěli lehký letoun, který by měl velkou rychlost, stoupavost, obratnost i dostup. Něco, co se rychle zjeví nad nepřátelskou frontou, zasadí co největší ztráty a zase zmizí. A kdyby náhodou ve vzduchu narazil na odpor, lehce ho svými fyzikálními vlastnostmi strčí do kapsy. Johnson proto svému vývojovému týmu ve Skunk Works zadal jasný úkol – chtěl letadlo, co by dosáhlo dvojnásobku rychlosti vzduchu, tedy Mach 2. Začal se tak psátpříběh s názvem F-104 Starfighter. Příběh o letadle, které bylo v mnoha ohledech revoluční, ale které na to taky doplatilo. Včetně jeho pilotů.
Lockheed u Starfighteru podřídil rychlosti vše
Vyvinout takový stroj ale nebylo vůbec nic lehkého. Předně, v 50. letechbyly znalosti aerodynamiky pořád ještě poměrně slabé. Představa rychlého letadla v té době byla v podstatě dlouhá trubka, kde je všechno osazené v jedné řadě za sebou. K tomu byla přidělána tenoučká křídla, která nijak nesnižovala rychlost, na druhou stranu ale negenerovala moc vztlaku. Velká rychlost tak byla vykoupena ovladatelností i například konstrukčními materiály, které musely být co nejlehčí.
Projekt CL-246, jak Johnson zatím letadlo pojmenoval, přesně odpovídá popisu. Stroj o délce 16,66 a šířce 6,63 metrů měl extrémně malá křídla. A to nejen v ploše (18,22 metru čtverečních). Křídla byla tak tenká, že jejich náběžná hrana měla v nejužším místě tloušťku pouze 0,41 mm. Hrozilo tak, že pozemní personál by mohl hranu snadno přehlédnout a pořezat se o ní. V hangáru tak letoun musel nosit speciální návleky. Zajímavé je, že Johnson pracoval na vlastní pěst, do té doby totiž vedení Lockheedu o projektu nevědělo.
Starfighter se USAF zalíbil
To se změnilo 31. října 1952. Johnson tehdy ukázal vedení mateřské společnosti plány letounu a dostal zelenou ho prezentovat letectvu. A tomu se velmi zalíbil. 12. března 1953 firma dostala objednávku na první dva prototypy. Tehdy také dostává projekt jméno (X)F-104 Starfighter. Vývoj letadla šel rychle kupředu. Za měsíc a půl proběhla obhlídka maket, v únoru 1954 pozemní testy a 4. března 1954 i první let.
Tehdy ještě letoun nebyl schopen kvůli slabému motoru Wright J65-B-3 s tahem pouhých 37 kN rychlost zvuku překonat. Ostatně pilot byl rád, že kvůli malému hydraulickému tlaku v podvozku vůbec přistál. Motor ale byl už v červenci nahrazen modelem J65-W-7, který sice měl jen 34 kN, ale zase byl s přídavným spalováním. První prototyp s ním ve výšce 18 288 metrů dosáhl rychlosti Mach 1,79, druhý pak i překročil Mach 2. Rychlost a dostup tedy měl, spolehlivost ale ne. Krom už zmíněného problému s tlakem podvozku Lockheed málem přišel při střeleckých testech o druhý prototyp.
Při zkoušce 20mm kanonu M61 Vulcan 17. prosince 1954 explodovala během letu jedna z nábojnic v hlavni. Výbuch způsobil poničení části křídla, ale hlavně proražení nádrže a zatopení motoru palivem. Zkušební pilot Tony LeVier sice dokázal na jeden motor doklouzat bezpečně na zem, byla to ale předzvěst problémovosti, která se pro Starfighter stala typická. Oba prototypy nakonec byly ztraceny. První kvůli konstrukčním problémům ocasních ploch, z druhého se pak za letu katapultoval jeho testovací pilot Herman R. „Fish“ Salmon. Toho také potkaly problémy se zbraněmi, kvůli vibracím ale začal ztrácet tlak vzduchu v kokpitu. Místo sletění do nižší výšky se Salmon raději vystřelil, protože se bál exploze.
Starfighter bořil rekordy. Překonal ho jen MiG 25 a MiG 31
Lockheed ale uspěl a ke konci dekády začala sériová výroba. Letové vlastnosti stroje se postupně posouvaly dál a dál, až se stalo, že Starfighter v jednu chvíli držel rekordy jak v rychlosti (2 259 km/h), tak v dostupu (31 513 metrů). Právě výškový rekord ze 14. prosince 1959 ho dodnes mezi stíhacími letouny drží v TOP3.Překonat se ho v horizontálním letu podařilo jen Migu 25 (37 650 m) a Migu 31 (37 200 m).
Celkem bylo vyrobeno okolo 2,5 tisíce kusů, Lockheedu ale moc radosti nepřinesly. Letoun se velmi špatně ovládal, kvůli malým křídlům musel přistávat na vysoký výkon (údajně až 82 procent tahu) a Vulcany nakonec musely být na nějaký čas sundány, protože nebyly spolehlivé. V pozdějších dobách tak létal jen s raketami Sidewinder nebo nosil jaderné pumy Mk28 nebo Mk43. Útočná verze F-104C dostala i schopnost tankování za letu, protože jinak by nedoletěla ani z Floridy na Kubu a zpět. Dolet 670 km se zátěží bez přídavných nádrží prostě radost nedělal.
A už vůbec radost nedělala první generace katapultovacího sedadla, které „střílelo“ směrem k zemi. Než sedadlo vyměnili, stálo život 21 pilotů. Právě vysokým počtem úmrtí se Starfighter bohužel hodně proslavil. Jen v západním Německu, které podle serveru Flying vlastnilo více než třetinu F-104, zemřelo během téměř tří set nehod 116 pilotů (byť to bylo většinou špatným používáním ze strany Luftwaffe). Při válce ve Vietnamu Starfighter odlétal bezmála tři tisíce letů, skóre vzdušných soubojů ale dopadlo 13:0 pro Vietcong.
Starfighter vyráběl Fokker, Mitsubishi, Messerschmitt i Fiat
Jak dokládá expozice ve Smithosian museu, více než v USAF letoun sloužil ostatním zemím NATO. Lockheed totiž neprodával jen stroje, ale rovnou výrobní licence. Stalo se tedy, že Starfighter v různých variantách vyráběl i Fokker, Mitsubishi, Messerschmitt nebo italský Fiat. V Itálii také Starfighter vydržel sloužit nejdéle, Evropské Typhoony jej nahradily až v roce 2004. V zemi původu se ho vyrobil tak jen zlomek a sloužil krátce, jen asi jedenáct let. Více než armáda Starfighter používala NASA při výcviku a vývoji. Jak uvádí sama organizace, pomohl například odhalit, že raketoplány při přeletech nesměly prolétnout mraky, protože ztrácely tepelný štít.
Starfighter versus MiGy nebo Mirage
Jak už bylo několikrát zmíněno, Starfighter exceloval hlavně v rychlosti. V kategorii stíhacích letounů ho výrazně překonal jen Dassault Mirage III (2 450 km/h), který ale neměl takový dolet. Konkurenci ale měl i v F-4 Phantom II, již zmíněných sovětských letounech MiG a v neposlední řadě i v modelu F-105 Thunderchief. Je třeba ale uvést, že obzvláště americké modely byly konstruovány více verzatilně, nosily povětšinou větší zbraně a nebyly určené pro vysokorychlostní přepady. U Starfighteru bylo naopak vše podřízeno maximální rychlosti.
Od Starfighteru k SR-71 a U-2
A na to Starfighter i doplatil. Jeho použitelnost se stávala méně a méně potřebnou, protože se dávala přednost strojům, které měly silnější zuby než nohy. Stroji nepomohly ani technické problémy a složitá ovladatelnost, pro kterou mu bylo přezdíváno létající rakev. Pravda, životů si vyžádal hodně, navždy ale bude platit za letadlo, které posunulo vývoj stíhaček za hranice rychlosti vzduchu. Vydláždilo Lockheedu cestu k průzkumným letounům typu SR-71 Blackbird nebo U-2 a i po 71 letech od prvního startu má pořád co nabídnout. Americká společnost Starfighters Space aktuálně pracuje na systému vypouštění suborbitálních raket se satelity. Cílem projektu je být levnější alternativou pro malá výzkumná centra, která musí čekat i několik let na lety velkých vesmírných hráčů.
Autor: Marek Baloun
Tagy