foto: World History / CC-BY/Jedna z obětí masakru na lodi Batavia nalezená při vykopávkách na ostrově Beacon
Australský rybář při přestavbě kuchyně vykopal ze základů svého domu lidskou lebku. Schoval ji do plastové krabice od zmrzliny a dal si ji na památku do kredence hned vedle kečupu a octa. Vůbec netušil, že drží v ruce memento nejtemnějšího námořního masakru v dějinách, který v roce 1629 rozpoutal gang zkrachovalého lékárníka na ztroskotané chloubě Nizozemí, lodi Batavia.
Právě tato zažloutlá lebka, kterou rybář ve svém domě na australském Beacon Islandu ukázal spisovateli Simonu Leysovi, je mrazivým důkazem, že stopy krvavé historie z ostrova nikdy nezmizely. Celý děsivý příběh totiž nespočíval v samotné námořní havárii, ale v tom, co se odehrálo na souši poté, co vlny pohltily palubu pýchy holandské Východoindické společnosti. Bezbřehý hlad po bohatství a absolutní absence morálky vedly rafinovaného lékárníka Jeronimuse Cornelisze a jeho věrné kumpány k rozpoutání vražedného běsnění, při kterém zmasakrovali více než 115 bezbranných trosečníků.
Příběh Batavie se začal v srdci tehdejší Evropy - Amsterdamu
Abychom však pochopili, jak se mohl takto brutální scénář uprostřed oceánu vůbec odehrát, musíme se v čase přesunout do Amsterdamu počátku 17. století. Amsterdam, který byl původně jen bezvýznamná rybářská vesnice v bažinách s mizerným klimatem, se díky námořnímu obchodu stal nejbohatším místem tehdejšího světa. Nizozemci drtili evropskou konkurenci, což v roce 1602 vedlo ke zrodu Sjednocené východoindické společnosti (VOC).
Tato monstrózní korporace a faktický stát ve státě, který měl vlastní armádu, právo razit mince a vyhlašovat války, disponoval obrovskou flotilou, jež brázdila moře téměř celého světa. Příběh lodi Batavia se začal na konci října 1628, když se u ostrova Texel shromáždila celá podzimní flotila mocné společnosti VOC. Do ní vedle lodí jako Dordrecht či Hollandia patřila právě i zbrusu nová Batavia. Tento masivní, třístěžňový dubový koráb s dvojitým trupem vezl v útrobách přibližně 340 lidí, zásoby na rok a především dvanáct truhel se stříbrem spolu s luxusními klenoty v hodnotě 60 000 guldenů. Toto stříbro mělo posloužit jako prestižní dary pro mughalský dvůr v Indii a více tak rozvíjet vztahy mezi Holandskem a jeho zámořským partnerem.
Zdánlivá idylka na Batavii byla dočasná
I přes velkou sílu a bohatství VOC skrýval systém jejích plaveb mnohá úskalí. Velení na lodích totiž bylo od samého počátku nastaveno jako tikající bomba. Absolutní moc nad plavidlem nedržel zkušený námořník, ale civilní zástupce obchodu, tedy vrchní obchodník neboli supercargo. V případě lodi Batavia se jednalo o teprve třiatřicetiletého diplomata Francisca Pelsaerta, kterého musel poslouchat vznětlivý mořeplavec a alkoholik, kapitán Ariaen Jacobsz. Oba muži se navíc již znali z předchozích plaveb do Indie a hluboce se nenáviděli.
Když se k tomuto napětí mezi veliteli přičetly drsné strasti sedm měsíců trvající plavby, situace začala velmi rychle houstnout. V podpalubí lodi, dlouhé pouhých 150 stop, se v nesnesitelném zápachu moči a nemytých těl tísnily stovky žoldáků a námořníků, kteří museli pít vodu plnou červů a jíst zkažené jídlo. V této atmosféře hluboké frustrace, ponorkové nemoci a napětí začal kapitán Jacobsz plány na otevřenou vzpouru. Jacobsz našel ideálního komplice v podkupčím Jeronimusu Corneliszovi, který muži bez vnitřní energie dodal potřebný chladnokrevný řád.
Profil psychopata: Kdo byl Jeronimus Cornelisz?
Lékárník Jeronimus Cornelisz se nikdy neplánoval stát námořníkem a společensky také převyšoval většinu lidí na palubě. Před nástupem na loď provozoval v holandském Haarlemu lékárnu, jenže kvůli rodinným problémům zanedlouho zkrachoval. Ke všemu se navíc ještě velmi angažoval v heretických kruzích kacířského malíře Torrentia. Od něj si také odnesl životní filosofii, že vyvolení lidé nemohou hřešit, protože jejich činy řídí sám Bůh a peklo neexistuje.
Moderní forenzní věda, jak ve své knize uvádí historik Mike Dash, Cornelisze jednoznačně identifikuje jako psychopata. Tento zkrachovalý lékárník disponoval povrchním šarmem a mimořádnou výřečností, kterou dokázal lidi zdařile manipulovat. Sám byl přitom hluboký zbabělec s panickým strachem z vody, ovšem s grandiózním pocitem vlastní nedotknutelnosti. Právě kvůli této kombinaci u něj naprosto absentovala empatie či výčitky svědomí a stala se z něj ideální výbava pro monstrum, které se chystalo ze stovek trosečníků udělat své loutky a oběti.
Brutální plán spiknutí a zásah osudu
Právě tato chladnokrevná mysl Cornelisze vtiskla kapitánově zlobě konkrétní obrysy spiknutí. Společně s Jacobszem začal Cornelisz mezi frustrovanou posádkou Batavie tajně rekrutovat bandu hrdlořezů, přičemž jejich motivace byla až primitivně přímočará: v noci přepadnout loajální členy posádky, zavraždit Pelsaerta a s nimi každého, kdo by se odmítl přidat. Muži se chtěli zmocnit dvanácti truhel se stříbrem, odplout s masivním korábem mimo dosah nizozemské spravedlnosti a prožít zbytek života v luxusu jako piráti v Indickém oceánu.
Aby vyprovokovali záminku k převratu, zorganizovali spiklenci v noci brutální přepadení urozené pasažérky Lucretie van der Mijlen, kterou obscénně zamazali dehtem a výkaly. Tímto ponižujícím aktem chtěli Pelsaerta dohnat k drakonickým trestům a poštvat proti němu posádku. Jenže dříve, než stačili spiklenci divadlo na otevřeném moři spustit, zasáhla v noci na 3. června 1629 slepá navigace a krutý osud. Batavia v plné rychlosti narazila na ostré korály souostroví Abrolhos a její trup se s praskotem rozlomil. Původní plán na ukradení lodi vteřinou padl, protože loď se začala pomalu potápět.
Zoufale hledání vody pro přeživší potápějící se lodi Batavia
Když se trup lodi rozlomil a do podpalubí se vyvalila voda, nastalo naprosté bezvládí. Zatímco opilí žoldáci rabovali sklady alkoholu a rozhazovali stříbrné guldeny po palubě jako hračky, Pelsaertovi se podařilo na bezútěšné korálové ostrůvky přepravit kolem dvou stovek trosečníků. Průzkum okolí však přinesl děsivé zjištění: na vyprahlých útesech nebyla ani kapka pitné vody. Tváří v tvář jisté smrti žízní udělali Pelsaert a kapitán Jacobsz cynické, ale z jejich pohledu logické rozhodnutí. Vzali nejlepší námořníky, nasedli do třicetistopého záchranného člunu a pod záminkou hledání pomoci souostroví v noci tajně opustili.
Na útesech však v ten moment zanechali všechny dříve zachráněné pasažéry napospas nejen spalujícímu slunci a mučivé žízni, ale především mnohem děsivějšímu nebezpečí. Kapitán Jacobsz sice zbaběle odplul a svůj pirátský převrat na moři nedokončil, ale na ostrově nechal celé jádro svých věrných hrdlořezů. Ti teď neměli co ztratit. Jako nejvyšší autorita mezi nimi stanul právě lékárník Cornelisz, který se z rozpadajícího se vraku zachránil téměř jako poslední. Zatímco vyděšení civilisté vzhlíželi k lodi na obzoru, Cornelisz už věděl, že původní plán na krádež lodi padl. To mu však nebránilo v tom, aby v krvavém plánu pokračoval i na souši. Chtěl moc a zlato a pro své vlastní přežití se rozhodně nebál prolít krev.
Krvavá diktatura lékárníka Cornelisza
Zoufalí lidé viděli v kultivovaném lékárníkovi přirozeného vůdce, což byla jejich největší chyba. Cornelisz okamžitě zabral Pelsaertův luxusní stan, rozpustil stávající velení a nahradil je svými kumpány. Věděl, že zásoby vody a jídla jsou kriticky malé, a jeho psychopatická mysl vyplodila mrazivě racionální řešení: radikálně snížit počet lidí na ostrově. Zavedl povinnou přísahu věrnosti, monopolizoval všechny zachráněné zbraně a pod záminkou nedostatku zdrojů se začal systematicky zbavovat těch nejzranitelnějších, tedy nemocných, starých, žen a dětí.
Gang hrdlořezů se oblékal do luxusních látek ze zachráněného nákladu, pil nejlepší vína, ušetřené ženy, včetně aristokratky Lucretie, zotročil jako sexuální konkubíny a na korálovém ostrově rozpoutal peklo na zemi. Hrdlořezové se nejprve zbavovali přeživších trosečníků tajně. V noci je topili v moři nebo podřezávali jejich hrdla. Postupně, když si však byli jistí svou mocí, začali vraždit otevřeně pro čisté pobavení. Corneliszův režim tak za krátkou dobu chladnokrevně zmasakroval 115 bezbranných trosečníků. Plán lékárníka byl ďábelský. Každý člen gangu byl totiž propojen s ostatními společnou vinou, zatímco Cornelisz pouze dával rozkazy.
Záchranná jachta a bitva o čas
Corneliszova krvavá mašinerie se však zasekla na nedalekém ostrově, kam předtím vyslal dvacet silných vojáků pod vedením čestného praporečníka Wiebbeho Hayese, aby zde bez zbraní zemřeli žízní. Hayesovi muži však jako zázrakem našli vodu, vybudovali zde provizorní pevnost z korálů a začali přijímat uprchlíky. Cornelisz si toto chování nenechal líbit a mezi oběma tábory se začala regulérní malá válka. Právě uprostřed finální bitvy, kdy vzbouřenci pálili z mušket a snažili se Hayesovy obránce zlikvidovat na dálku, se na horizontu konečně objevily plachty záchranné jachty Sardam s Franciscem Pelsaertem.
Nastal dramatický závod o čas. Vzbouřenci okamžitě přerušili útok, nasedli do nejlepšího člunu, navlékli se do ukradených luxusních uniforem a veslovali k jachtě s cílem přepadnout ji a ovládnout. Hayes však vyhrál závod s časem, dorazil k Pelsaertovi jako první a posádce jachty signalizoval varování před bandou vrahů. Když ozbrojení vzbouřenci k jachtě dorazili, Pelsaert na ně namířil děla a donutil je se vzdát. Pro záchranáře bylo naprosto šokující a šílené zjištění, že z původních dvou set lidí, které na útesech zanechali, jich Corneliszův gang více než 115 chladnokrevně zmasakroval. Sám lékárník byl Hayesovými muži polapen, spoután a vhozen do podpalubí.
Kruté tresty a první bílí osadníci Austrálie
Následná odplata mocné korporace VOC byla rychlá a nemilosrdná. Široká rada vynesla rozsudky smrti přímo na místě, protože měkký písek na ostrovech u pobřeží Austrálie usnadňoval vztyčení šibenic. Dne 2. října 1629 byl k popravišti předveden sám Jeronimus Cornelisz. Kat mu nejprve usekl obě ruce a poté ho oběsil, přičemž tento chladnokrevný manipulátor do poslední vteřiny odmítal pokání a ještě na oprátce křičel „Pomsta! Pomsta!“. Ostatní komplice čekal podobný osud, přičemž ty nejhorší hrdlořezy v Batavii později kat lámal na kole odspodu nahoru.
Celý ten temný příběh má ale jednu nečekanou a fascinující tečku. Jachta Sardam na zpáteční cestě vysadila na pustém pevninském pobřeží Austrálie dva mladé vzbouřence, kterým byl trest smrti zmírněn: Woutera Loose a Jana Pelgroma. S trochou vybavení a zboží pro obchod s domorodci se stali historicky vůbec prvními bílými osadníky tohoto kontinentu. Do Evropy se už nikdy nevrátili a v průběhu staletí se objevovaly indicie, že tito vyvrženci splynuli s místními domorodými kmeny.
Zdroje:
-
DASH, Mike. Batavia's Graveyard: The True Story of the Mad Heretic Who Led History's Bloodiest Mutiny. New York: Crown Publishers, 2002.
-
LEYS, Simon. The Wreck of the Batavia; & The Prosper. Sydney: Black Inc., 2005.
Tagy