Autor: Petr Blahuš|Popisek: V květnu 1945 se tyto československé tanky- které předtím s německými kříži na věži bohužel dobyli Paříž, Kyjev a proháněly Brity v Africe- konečně dočkali: v boji u Ledců v jediné tankové bitvě Květnového povstání českého lidu zvítězili nad německými "plechovkami".
Vítězné povstání českého lidu v roce 1945 bylo největším bojovým vystoupením našeho národa od roku 1618 na domácí půdě. Rozsahem, významem, a bohužel i ztrátami. Během týden trvajících bojů padlo nebo bylo zavražděno asi 10000 českých mužů, žen a dětí. Na tento nezpochybnitelný fakt se přitom chce v rámci zahraničních snah o revizi dějin Evropy a smazání viny u viníků 2. světové války - Německa, Rakouska a Maďarska - zapomenout. Přitom české povstání začalo zcela spontánně, bez předchozí pomoci ze zahraničí a za situace, kdy si naši „spojenci“ (Britové, USA i SSSR) osvobození Čechů jejich vlastními silami ani nepřáli. Boj byl proto zahájen doslova s holýma rukama, proti obrovské přesile těžce vyzbrojeného, mnohem zkušenějšího a brutálního nepřítele a za poměru sil, které v evropském (a de facto i světovém) odboji 2. svět. války nemá obdoby. Fakt, že i přes tuto kritickou situaci bylo naše protiněmecké povstání úspěšné, zůstane i přes současnou mediální masáž o věčné české zbabělosti nejzářivějším příkladem statečnosti našich dědů a pradědů.
Ta vynikne nejlépe při prostém porovnání několika čísel. Jen tanků a samohybných děl měli Němci a jejich maďarští soukmenovci v „české kapse“ v rámci téměř miliónové skupině vojsk Střed a část skupiny armád Rakousko téměř 2400, Američané kolem 1800 a Rudá armáda přibližně 2100. Vzdálenost všech front od okamžiku vypuknutí povstání v jeho přirozeném centru, v Praze, byla doslova stovky kilometrů, přičemž na rozdíl od jiných zemí měli Češi skutečně holé ruce (když se např. potřebovali ozbrojit lidé z Kostelce nad Lesy, vyčíhali si v lese na silnici vhodné místo, a když tady musel německý náklaďák zpomalit, vyskočil jeden z nich na stupátko a rozbil holí čelní sklo. Vyděšený řidič zastavil a posádka vozu byla v mžiku přemožena).
Také tento fakt nemá v historii celé 2. světové války obdoby. Rovněž síly Němci nasazených sil k potlačení povstání i jeho plošný rozsah jsou bezprecedentní. Vypracovat za této zoufalé a troufnout si zahájit boj s otevřeným hledím je skutečně výrazem bez debat vysokých morálních kvalit naši předků, vesměs posledních veteránů vojenského odboje. Někteří z těchto mužů, např. velitel podzemní armády Obrany národa (ON) generál František Slunečko (Alex), šéf zpravodajské služby 3. garnitury ON pplk. František Bürger (Bartoš) nebo velitel českých partyzánů Karel Štajner (Veselý) bojovali proti Němcům už od samotného počátku okupace v březnu 1939, mnohdy v totální ilegalitě. Bylo tedy pro ně velkým zadostiučiněním, že boje propukly přesně podle původního záměru ON, s jakým bylo povstání už od roku 1939 připravováno. Tisícům povstalců vysekl chtě nechtě pochvalu i zuřivý nacista, velitel vojsk SS hrabě von Pückler. „Boje jsou bohaté na ztráty, protože se střílí z každého domu. Povstalci bojují proti očekávání dobře a bojechtivě,“ hlásil jeden válečný zločinec Pückler druhému válečnému zločinci Schörnerovi.
S výjimkou tragického povstání v Přerově, které však mělo spíše operačně- taktický význam, vypuklo povstání v českých zemích nejdříve v Podkrkonoší a Polabí. Čestný primát drží Nymburk, kde nepokoje začaly už 2. května. K prvním bojům s mezitím posílenými Němci, kteří obsadili město a tajně zmobilizovanými českými dobrovolníky došlo 5. května v poledne. Zajatci se nebrali. Češi byli masakrováni v Milovicích, po osvobození zde zase popravili osm zabijáků SS. Nymburčané se nakonec osvobodili doslova sami (jako např. Mělník), protože první jednotky Rudé armády do města dorazily až za soumraku 10. května, tedy celých 40 hodin později jak do Prahy.
Ten samý den jako Nymburk povstaly Poděbrady, Nový Bydžov a Chlumec nad Cidlinou. V noci na 3. květen odstartovalo povstání v Úpici, Rtyni a Malých Svatoňovicích. Morální podporou zdejším bojovníkům byla z pozadí Jestřebích a Javořích hor a Krkonoš slyšitelná dělostřelecká kanonáda, faktickou pak získání tančíku Hetzer. V bojích, završených zajetím některých částí 208. a 359. pěší divize Wehrmachtu padly jen na Úpicku desítky lidí. V Pecce byla zase zajata část 100. myslivecké divize i se svým štábem.
psali jsme: Výsadkářská lvice Lydia Studničková - československá komandos v německém týlu
V Hořicích, v samé blízkosti opevněných Lázní Velichovek, kde bylo velitelství německé armádní skupiny Střed, byla místní posádka zajata a získáno množství zbraní, včetně obrněných transportérů a rychlopalných děl. Povstalci vyhlásili mobilizaci, doplnili jednotky 200 osvobozenými sovětskými zajatci a díky tomu odrazili i několik protiútoků jednotek SS. Podařilo se jim ukořistit také obrněný vlak a s jeho pomocí rozprášit u Ostroměře silně bráněnou štábní kolonu armádní skupiny Střed, při čemž podle svědectví Američanů z tzv. Velichovské mise pobili stovky německých vojáků a zničili čtyři těžké tanky! I v Holicích se podařilo 5. května zneškodnit okupanty a zahájit opevňovací práce před německým protiútokem. První útok tanků na Holice povstalci a partyzáni odrazili, přesto se Němcům podařilo město napodruhé po neskutečně tvrdém boji dobýt. Obráncům se ale podařilo sestřelit jeden ze tří bitevníků Focke-Wulf Fw 190 F, které opakovaně útočily na město. Padlo 65 povstalců a civilistů, včetně 8 sovětských partyzánů.
Ve čtvrtek 3. května zachvátil plamen národního odboje také horní Pojizeří, národnostní hranici mezi Sudety a okupovaným Protektorátem. První Češi padli v bojích o celnici mezi Vysokým nad Jizerou a Sklenařicemi a mezi Plavy a Držkovem. Výraznými bojovými úspěchy se blýskly hlavně povstalci v Chuchelně u Semil a Záboří. Společně s občany Komárova dobyli stanoviště Luftwaffe na vrchu Kozákově a odrazili i několik německých protiztečí. Bojovalo se i v Semilech, Vysokém nad Jizerou, Kruhu, Jilemnici a Lomnici nad Popelkou. Do tvrdých bojů o Železný Brod se zapojily i partyzánské oddíly, kterým se u Vlastiboře podařilo ukořistit dva obrněné transportéry. Další dvě děla ukořistili povstalci v Rovensku pod Troskami. 4. května Němci provedli silnou protiofenzívu. Kde už povstalci prakticky s holýma rukama nemohli dál odrážet útoky německých tanků, přešli na totální partyzánskou válku.
psali jsme: Hvězdná chvíle československého odboje: Před 75 lety byl zlikvidován ,,pražský řezník" Reinhard Heydrich
Přesto jsou heroickým odporem bezejmenných českých hrdinů napoprvé odraženy německé obrněné jednotky útočící na Loukov a Příšovice, ale další útok už vedla jednotka SS, podporována ze vzduchu šesticí bombardérů z letišť v Milovicích a Hradčanech. Podle obecních kronik obou obcí museli povstalci v dešti pum a pod palbou palubních kaňonů zahájit ústup. „Byli na místě vražděni,“ píše se v kronice. I jinde Němci zahájili nejtvrdší teror, když všechny zajatce v rozporu s vojenskou ctí i válečnými pravidly mučili a popravili, včetně teprve 14leté české skautky, kterou u Železného Brodu zavraždil její sudetoněmecký spolužák.
Nezávisle na oblasti severovýchodních Čech se ještě 2. května utvořila na Rakovnicku a Kladensku další povstalecká oblast. Zbrojovka v Rakovníku po vypuknutí bojů okamžitě obnovila výrobu pušek a kulometů, přerušenou předtím sabotáži. Do konce války zde vyrobily několik tisíc zbraní, které byly použity i při bojích na pražských barikádách. Další zbraně získali povstalci 5. května z dobytého skladu wehrmachtu v Hříškově. Bojovníkům se také podařil husarský kousek, když u Kamenných Žehrovic zajali německého ministra Bertsche a generála Ziervogela, náčelníka štábu velitele Prahy. Fanatický Bertsch přitom na místě zastřelil svého řidiče za to, že na výzvu povstalců zastavil.
Masakr naopak zažily jihočeské Bernartice. Původně úspěšné ozbrojování německých kolon přerušilo její brutálně krvavé obsazení jednotkou SS, která okamžitě zahájila teror. Vraždění čeští lidé vyslali spojku do Písku, kde měl kasárna 5. prapor vládního vojska. Ti okamžitě vyslali na pomoc obci četu vojáků na ukořistěném transportéru Sd Kfz 251. Vojáci se na kraji obce přidali k místním bojovníkům a společně zaútočili na výšiny kolem obce, obsazené esesáckými kulomety. Jejich zuřivá palba jim ale způsobila v otevřeném terénu těžké ztráty: celkem padlo nebo bylo zavražděno 19 občanů a 15 vojáků.
Povstání zachvátilo také Mladoboleslavsko, kde se nacházelo mnoho vojenských skladů skupiny armád Střed. V neděli 6. 5. povstalecké skupiny tyto sklady u Roždalovic dobyli, ale z Milovic k jejich znovuobsazení vyrazily jednotky SS podporované tanky. 7.5. došlo k masakru u Prodašic, kde esesáci narazili na povstalce, eskortujících německé vojáky zajaté v Ledcích. Zabijáci SS na místě postříleli tankovým kulometem nejen povstalce, ale i místní malé kluky, kteří eskortu doprovázeli.
Zpráva o masakru neuvěřitelně rychle zmobilizovala lidi v okolních vesnicích, takže už o 45 minut později na esesáky, kteří mezitím dorazili do Ledcí, zaútočila další jednotka povstalců. Podařilo se jim sice zahnat Němce na útěk, ale v boji padlo 34 povstalců (což je mimochodem téměř polovina bojových ztrát z legendárního boje o ukrajinské Sokolovo!). Byl mezi nimi i jeden Řek a tři Jugoslávci, kteří se jako osvobození váleční zajatci přidali na stranu Čechů. K porážce SS významně napomohla i dvojice československých tanků Lt. 38, které povstalci krátce předtím získali v boji u Loučeně. Sehnat do nich posádky z řad příslušníků jednotek bývalé čs. předválečné útočné vazby nebyl žádný problém. U Ledců tak došlo k ojedinělé tankové bitvě mezi ryze českou a německou tankovou technikou. Naše tanky se pak zúčastnily i dalších bojů, např. u Jabkenic.
psali jsme: Patos, hrdinství, zrada. Příběh paraskupiny Antimony připomíná antickou tragédii
Pomníky u Ledců a Prodašic připomínají dodnes oběti těchto bojů v kraji Bedřicha Smetany, ale památky na podobné masakry a hekatomby zavražděných najdeme na území naší vlasti spousty. Bohužel, v mnoha případech Češi neměli možnost ani zemřít v boji proto okupantům jako vojáci, ale byli prostě zdivočelou německou soldateskou zavražděni. Byla mezi nimi i spousta bezbranných žen a dokonce i malých dětí. To je třeba případ masakru ve Velkých Popovicích a Stránčicích, kde došlo 7. 5. k boji mezi kolonou SS a partyzány. Když partyzáni ustoupili, vyvlekli esesmani z domů obyvatele, včetně malých dětí, donutili je lehnout si na ulici tváří k zemi a 21 z nich zastřelili ranou do týlu. Pak odjeli do Stránčic, kde jejich běsnění pokračovalo. I když na pomoc obci přišly bojové skupiny z okolních vesnic a esesáky zahnaly, bylo ve Stránčicích zavražděno nebo padlo v bojích dalších 24 lidí. Esesáci také vraždili ještě 9. 5. hromadně nevinné lidi v Čechticích, Lejčkově a Leskovicích.
Na Příbramsku, kde vznikla silná partyzánská oblast díky výsadkům do Brd, se Češi se pokusili o obsazení mostů přes Vltavu mezi Příbramí a Sedlčany, aby zabránili Němcům v ústupu k Američanům. Slabě vyzbrojení povstalci z Nečína a Hříměždic sice zlikvidovali strážní oddíl SS, před přivolanými tanky ale museli ustoupit do lesů. I tady Němci opět nastolili bez ohledu na konec války brutální teror. Když 9. května zajali skupinu Čechů, kteří doprovázeli do nemocnice po boji ve Žďákově skupinu raněných Němců, odvděčili se jim tím, že je na místě postříleli, jejich těla polili benzínem a zapálili.
Tvrdé boje zažilo i Mělnicko na samé hranici Protektorátu a Sudet, které se tu nejvíce přiblížily k Praze. V březnu 1945 zde seskočil partyzánský oddíl Národní mstitel. I když na něj okamžitě po seskoku místní Sudeťáci a protipartyzánskými jagkomandy uspořádali doslova hon, většině výsadkářů se podařilo uniknout na území obývané Čechy. I když i zde utrpěli další vážné ztráty, přesto se jim v Řepíně podařilo shromáždit množství dobrovolníků a ihned po zahájení povstání zaútočit na okupanty (při čemž zajali i německého generála) a oblehnout mělnickou vysílačku. To vyvolalo silnou německou protiofenzívu. Když pak 7. 5. partyzáni krvavě odrazili u Řepína už druhý útok esesáků podporovaný 17 tanky (přičemž dva zapálili!), Němci ze msty vypálili Konětopy. Tato obec tak drží smutný primát poslední obce v Evropě, vypálené Němci za 2. světové války při trestné operaci.
Zdroje: J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt, J. Marek- Barikády z kaštanů, VHA