foto: Mike W. / Flickr /Mao Ce-tung na dobové kresbě
Čína je zemí paradoxů. Nejtvrdší kapitalismus v kontrastu s přetrvávajícím kultem Velkého kormidelníka Mao Ce-Tunga a jeho krvavé kulturní revoluce v provedení Rudých gard.
Mao Ce-Tung zemřel v roce 1976. I přes naprosto bizarní a šílené reformy v Číně udržuje komunistická strana v zemi jeho kult. Stále je uctíván jako Velký kormidelník a strůjce moderní Číny. V reálu byl mnohem více anarchista než komunista. Jeho kampaň Sta květů nebo politika Velkého skoku jsou důkazem. Tavící pece v prakticky středověkých čínských vesnicích mluvily za vše. Jedním z vrcholů byla Velká proletářská kulturní revoluce, kterou Čínu dostal na okraj občasné války a po jejím skončení byl fakticky uklizen do ústraní. Po ní nastoupily pro Peking aktuálně rozhodující ekonomické reformy Teng Siao-pchinga, skutečného tvůrce moderní Číny.
Rudé gardy provedly čínskou Kulturní revoluci
Podle anglické Wikipedie trvala kulturní revoluce v Číně šílených deset let, 1966 až do oficiálního ukončení v roce 1976. Pochopitelně, jako u každého diktátora, se jednalo o zlovůli jednoho člověka. Hlavním cílem bylo vymýcení buržoazních prvků, které údajně pronikly do čínské společnosti. Velkou roli hrála Maova žena Čiang Čing, odmítaná a zhrzená herečka. Paul Johnson ve své knize Dějiny 20. století píše o jejích reformách čínské kultury. Opravdu bizarně zní nařízení pro čínský balet, kdy tradiční pozice prstů ruky, která měla připomínat orchidej, byla nahrazena semknutou pěstí. Tohle nedokázali vymyslet ani v Sovětském svazu.
Mao Ce-Tung ve skutečností ztrácel podporu čínské komunistické strany a vydal se tedy jiným směrem. Prohlásil, že mladí lidé nejsou zasaženi žádnou ideologií a mají vždy pravdu. Takže se na ně obrátil, aby definitivně vymýtili kapitalistické prvky v čínské společnosti. A hlásal, že se studentům má nechat volná ruka a nemá se jim bránit v očistné činnosti. Výsledek byl pochopitelně katastrofa. Začaly vznikat nechvalně proslulé Rudé gardy. Masové nepokoje odstartovaly Rudým srpnem v roce 1966. Rudé gardy citovaly Mao Ce-Tunga, který měl na své straně armádu.
„Má doma kanape, je to kapitalista.”
Maovy Rudé gardy postupně začaly přebírat moc od místních vlád a stranických poboček, zakládali nové revoluční výbory na jejich místě a zároveň rozbíjeli veřejnou bezpečnost, prokuraturu a soudní systémy. A aby toho nebylo málo, začaly bojovat i proti sobě. Docházelo opravdu k bizarním situacím. Obecně vůdcové Rudých gard pocházely z nejnižších sociálních vrstev. Johnson ve své knize uvádí dochované výroky: „Má doma kanape a dvě křesla, samozřejmě je to kapitalista,”. Rudé gardy zcela automaticky pronikaly do soukromí kohokoli, koho si vybraly a loupily tam.
Mao Ce-tung prakticky vyzval k anarchii
Zpočátku vybraným obětem holily hlavy, pak se nasazovaly oslí hlavy za doprovodu ještě mírných hesel jako uvařte ho zaživa. Mao vyzval nejnižší třídu k anarchii. Masy se měly osvobodit. Stačilo mít brýle k označení, že člověk je třídní nepřítel. Knihovny zely prázdnotou jen kvůli strachu lidí, aby nebyli označeni za intelektuály. Kulturní revoluce měla být spontánní. Ve skutečnosti naprosto nekontrolovatelné Rudé gardy začaly napadat úplně vše. Stranické organizace byly jen třešničkou. Situace se dostala tak daleko, že za semeniště kapitalismu byly označeny i továrny.
Velký kormidelník nikdy nezaplatil
Komunisty protěžovaná dělnická třída se stala nepřítelem. V reálu si dělníci sami začali vytvářet gardy, aby ochránili svá pracoviště. A napětí stoupalo. To se dělo v roce 1967, který ve skutečnosti znamenal začátek konce Mao Ce-Tunga. Ten byl donucen Rudé gardy přestat podporovat. Už reálně hrozila občanská válka, což pochopila armáda a zakročila na výzvu samotného Maa. Pět nejvýznamnějších vůdců Rudých gard skončilo na prasečích farmách. Boje v ulicích doznívaly ještě v roce 1968. Škody byly obrovské a trvalo léta je zaplatit. Zároveň už ovšem hvězda Mao Ce-Tunga postupně zacházela. Zemřel až v roce 1976. Velký kormidelník nikdy za kulturní revoluci nezaplatil.
Zdroj: JOHNSON, Paul. Dějiny 20. století . Přeložil Jan Čulík. Vyd. 1. Praha: Rozmluvy, 1991. ISBN 80-85336-07-3.
Tagy