Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Claude Auchinleck (vlevo)
Maršála Clauda Auchinlecka si spojujeme zejména s druhou světovou válkou a severoafrickou kampaní. Zde dokázal v první bitvě u El Alameinu zastavit postupu Rommelových vojsk, ale současně byl vystaven poměrně ostré kritice Winstona Churchilla. Vzájemná nevraživost však byla již staršího data.
Claude Auchinleck byl britský maršál, který není považován za příliš úspěšného velitele, nicméně taková nálepka není na druhé straně úplně spravedlivá. V roce 1904 se stal důstojníkem 62. pandžábského pluku indické armády, a v jejích řadách působil během první světové války, i meziválečného období, naposledy jako velitel 3. indické divize, a ve štábních funkcích.
Po vypuknutí druhé světové války byl pověřen velením spojeneckých sil v Norsku, kdy zejména svými nároky na jejich materiální zabezpečení, poprvé vzbudil Churchillovu nelibost, nutno však říci, že spojenecké akce v Norsku jsou zpětně hodnoceny jako předem beznadějné.
V roce 1941 se stal vrchním velitelem britských sil na Blízkém východě, což znamená, že byl zodpovědný za oblast rozprostírající se od britsko-italských hranic v severní Africe po Persii. Jedním z hlavních Auchinleckových úkolů bylo provedení ofenzivy proti Ose pod velením ,,pouštní lišky" Erwina Rommela. Auchinleck sehrál významnější roli v operaci Crusader v listopadu 1941. Cílem operaci bylo prolomení blokády Tobruku, strategicky důležité město situované v severovýchodní části Libye.
Dne 18. listopadu 1941 zahájila 8. armáda pod velením Generála Alana Cunninghama Operaci ,,Crusader", jejímž cílem bylo prolomení blokády Tobruku. Zatímco pěchota na severu vázala bránícího se nepřítele, britské obrněné jednotky zaútočily na jihu. Podařilo se jim Afrikakorps zaskočit, dokonce obsadili Rommelovo velitelství na letišti Gambut a pronikly až na vzdálenost 19 km před Tobruk. Následovalo několik zmatených bitev u Bir el Gubi a Sídí Rezegh. Rommel si uvědomil zranitelnost svých zásobovacích komunikací a 8. prosince ustoupil. Po krátké bitvě u Gazaly se vojska osy stáhla.
Nicméně Tobruk byl uchráněn jen dočasně, Rommel již připravoval další ofenzivu v květnu 1942. Auchinleck byl pověřen hájením Tobruku, nicméně jeho snažení bylo nyní marné, město nebylo na obranu dostatečně připraveno.
Auchinleck se poté začal připravovat na další důležité střetnutí - první bitvu u El Alameinu. Proti sobě stanuly německá tanková armáda Panzerarmee Afrika a britská Osmá armáda. Auchinleck měl k dispozici 150 000 mužů, Romměl 96 000, materiální převaha byla taktéž na straně Britů. I když se podařilo zastavit Rommelův postup, bitva skončila v podstatě v červenci 1942 na mrtvém bodě a Britové utrpěli poměrně značné ztráty.
Výsledek bitvy dohnal Churchilla k zuřivosti a neoblíbeného velitele odvolal, na jeho místo dosadil Harolda Alexandera a do čela Osmé armády pak slavného generála Bernarda Montgomeryho. A můžeme říct, že tento tah se Churchillovi podařil. V druhé bitvě u El Alameinu již pod velením Mongomeryho Spojenci vyhráli, Rommel ustopuil do Tunisu, německo-italské jednotky pak byly postupně vytlačovány z Afriky. Auchinleck se posléze přesunul do Indie, kde zastával v letech 1943-1947 post vrchního velitele britských jednotek. Umírá v požehnaném věku 96 let v Marrákeši.
Už jsme hovořili na jiném místě, že Churchill neměl Auchinlecka v oblibě, ve svých pamětech se proti němu také vymezuje. Podle historiků je však toto hodnocení příliš příkré a nespravedlivé. Na druhé straně Auchinleckovy chyby jako vojevůdce spočívaly zejména v neschopnosti vybrat vhodné podřízené (což bylo částečně způsobeno i tím, že strávil delší část života v Indii, neznal dobře schopnosti vyšších důstojníků britské armády) a v neochotě je odvolat, v případě, že se jejich neschopnost projevila. To vedlo například k setrvávání nezkušeného Ritchieho ve velení 8. armády, přičemž on sám se mu snažil přispět radami, a výsledkem byly průtahy a nejasnosti v systému velení.
Auchinleck sice nedosahoval kvalit jiných britských velitelů, nicméně některé zásluhy mu připsat určitě můžeme.
Zdroj: history.com, Wikipedia