Maršál Davout - Napoleonův specialista pro boj nejen proti přesile

10. května 1770 se narodil Louis-Nicolas d'Avout, budoucí Napoleonův maršál Davout, a celkem bezesporu maršál nejschopnější a na poli vojenského umění nejrespektovanější, a naopak vysmívaný pro své vzezření, zejména ale nejen proti bontonu na veřejnosti nošeným brýlím, v pařížských salonech. U armády se mu nikdo nesmál. U armády mu říkali železný maršál, maréchal de fer, a divizím pod jeho velením se říkalo železné divize. A byl a byly. Nadaný a schopný, pečlivý a tvrdý. A také loajální. Do roku 1809 Napoleon Davoutových schopností uměl využít, nebo jim alespoň nebránil. S vlastním přerodem z generála a vrchního velitele ve všemocného císaře ovšem zmizela i synergie obou vojevůdců, a poněkud trpkou příležitost prokázat své nadání dostal Davout opět až během stodenního císařství. Nikoli na rozhodujícím dějišti válečných operací, opět však odvedl 100% práci.

Uměl jezdectvo i pěchotu. Službu začínal jako podporučík jezdeckého pluku Royal-Champagne. Revoluční války zahájil jako občan Davout (ač šlechtického původu přestal se psát jako "z Avoutu") ve funkci podplukovníka dobrovolnického batalionu. V jeho čele také velel pálit na generála Dumourieze, svého nadřízeného, který přeběhl v dubnu 1793 k nepříteli. Již republikánská armáda si všimla jeho schopnosti a jeho postup hodnostmi byl rychlý: květen - šéfem brigády (plukovníkem), 25. červenec - brigádním generálem, o pět dní později jmenován divizním generálem. To odmítl a armádu podle dekretu, který zakazoval službu v armádě bývalým šlechticům, opustil. Ne však nadlouho. V září 1794 se vrací, bojuje v řadách Mozelské armády, je zajat a vyměněn, bojuje u Khelu a Halsachu, a 22. března 1798 je generálem Desaix představen Bonapartovi. S ním se účastní egyptského tažení a prokázané služby jsou mu splaceny kariérním postupem: stává se generálním inspektorem jezdectva a především velitelem pěších granátníků konzulární gardy. V čele nejprestižnějšího sboru zůstane až do roku 1814.

Styl jeho velení svěřeným armádním formacím se vyznačoval velmi svědomitou přípravou a důrazem na zajištění všech základních potřeb vojáka na jedné straně, a ruku v ruce s tím také velmi tvrdě vyžadovanou disciplínou na druhé straně. Opakovaně prokazoval taktické nadání. Pohotovost, rozhodnost a předvídavost, které umocňovala jeho detailní znalost fungování všech zbraní, zásad jejich nasazení a manévru. Velmi dobře četl terén, znal prostředky, jimiž disponoval, a nepodceňoval své protivníky. Jeho systematická práce s podřízenými formacemi a jednotkami se projevovala také ve výběru podřízených generálů divizí a brigád i velmi schopných dělostřeleckých důstojníků. Zazářil u Slavkova, kde s výrazně slabšími silami udržel na francouzském pravém křídle linii Zlatého potoka proti třem kolonám rusko-rakouské armády, a to poté, kdy se svým 3. armádním sborem urazil za dva dny bezmála sto kilometrů. Když se car Alexandr ptal jednoho ze zajatých Francouzů, od jakého je sboru, a ten mu odpověděl, že od Davoutova, car reagoval slovy, že je to vyloučeno, že Davoutův sbor je u Vídně. "Tam byl včera, sire," odpověděl voják.

Není snadné z bitev napoleonských válek vybrat jednu a prohlásit o ní, že více než jiné prokázala ve svém výsledku Davoutovy taktické kvality. Je tu ovšem nápověda: za své vítězství u Auerstaedtu nedaleko Erfurtu či Výmaru ze 14. října 1806 získá Davout přídomek vévody z Auerstaedtu. Plným právem. Zatímco Napoleon zvítězil u Jeny v bitvě, v níž "nemohl prohrát", protože bojoval se slabší ze dvou pruských armád, maršál Davout v čele 3. armádního sboru zvítězil v bitvě, v níž "nemohl vyhrát". Bojoval proti hlavním silám pruské armády. A zvítězil. Přesto je později na prapory císařské armády vyšito jméno bitvy u Jeny, tedy bitvy Napoleonovy. Davout měl své tři pěší divize (Morandovu, Friantovu a Gudinovu), asi 26 tisíc mužů, Viallanesovu lehkou jezdeckou divizi, asi 1500 jízdních myslivců, a 44 děl divizního a záložního dělostřelectva. Pruská armáda v čele s králem Fridrichem-Vilémem III. a vévodou Brunšvickým čítala bezmála 70 tisíc pěšáků, na 14 tisíc jezdců a 230 děl.

Výsledkem střetnutí byly Davoutovy ztráty dosahující 4350 padlých a zraněných proti 13 tisícům vyřazených pruských vojáků. Davoutovo dělostřelectvo spotřebovalo asi dvě třetiny své veškeré munice a k úspěchu dne přispělo zcela zásadním způsobem. Jeho sekce (po dvou kanónech) byly neustále v pohybu a velitelé reagovali na vývoj situace. A účelně manévroval Davout a jeho generálové se všemi silami. Přesilu pruské kavalerie eliminovala francouzská pěchota pružným formováním karé a účinnou palbou: "počkáme, až budou na 15 kroků" - vražedné salvy z bezprostřední blízkosti obracely pruské kyrysníky v nepořádku na ústup. Davout sám v jednom z karé přišel palbou pruského dělostřelectva o klobouk. Kromě titulu vévody z Auerstaedtu ocenil Napoleon jeho vítězství ctí vstoupit jako první do Berlína.

Do Berlína Davoutovy divize vstupují za doprovodu baletu Eumenidů z Glückovy opery Ifigénie na Tauridě (video youtube)

Kromě dalšího je Davout také autorem velmi přesné instrukce právě pro boj pěchoty proti jezdectvu, kterou formou oběžníku pro velitele svých divizí vydal v Magdeburku 3. listopadu 1811. O několik dnů dříve vydal v Hamburku také instrukci o boji tirajérů, volných střelců. Oba texty patří k důležitým pramenům pro pochopení zásad nasazení pěchoty přelomu 18. a 19. století.

Davout dále zvítězil u Golyminu, velel pravému křídlu Velké armády u Jílového; dobyl Königsberg; 12. října 1808 byl jmenován velitelem Rýnské armády a se svými elitními silami zůstal v Evropě, neúčastnil se nešťastného pyrenejského tažení. V roce 1809 byl znovu velitelem 3. sboru a jeho jednotky patřily k tomu nejlepšímu, s čím Napoleon v páté koaliční válce disponoval. Bojoval u Eggmühlu, obléhal Prešpurk, velel pravému křídlu u Wagramu. Ke Znojmu přichází až po příměří. A 15. srpna 1809 je jmenován knížetem z Eckmühlu. Zůstává v Německu a 1. prosince 1810 je jmenován guvernérem hansovních měst a 19. dubna 1811 velitelem Labského pozorovacího sboru. 15. února 1812 se stává velitelem 1. sboru Velké armády pro tažení do Ruska; bojoval u Borisova, Mogileva, Smolensku; a byl zraněn u Borodina dělovou koulí. Napoleon zde dosti neomaleně odmítne Davoutův návrh obchvátit silná ruská postavení z jihu, útočí proti ruským polním opevněním čelně a bitva se stává nejkrvavějším střetnutím napoleonských válek. 24. října 1812 bojuje uzdravený Davout u Malojaroslavce a do 3. listopadu velí zadnímu voji, který pak předává Neyovi. Válka pokračuje na jaře. 12. března 1813 je velitelem 1. sboru Velké armády. Během letního příměří je 1. července 1813 jmenován velitelem 13. sboru Velké armády a "uklizen" do Hamburku; organizoval a řídil jeho obranu a vyklidil jej až 27. května 1814 na formální rozkaz krále Ludvíka XVIII.; 20. března 1815 se stává po Napoleonově návratu z Elby ministrem války. Po Waterloo pak vrchním velitelem Loirské armády, poslední armády císařské Francie. Po krátkém nuceném exilu se v roce 1819 opět stal členem panské sněmovny, a 1. června 1823 umírá. Je pochován na Père Lachaise v Paříži.

Nelze než doporučit jeho zatím poslední moderní životopis z pera Michala Šťovíčka: Železný maršál, Louis Nicola Davout, vydaný loni nakladatelstvím Akcent v Třebíči.