Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj
Maršál Semjon Michajlovič Buďonnyj byl známým sovětským velitelem a hrdina ruské občanské války. Pochvalně o něm promluvil i V. I. Lenin. Buďonnyj se zúčastnil rovněž první i druhé světové války, nicméně jeho válečná taktika, kterou razil, už byla notně zastaralá.
,,Má pozoruhodný strategický instinkt. Sdílí se svými muži všechny útrapy a nebezpečí." To řekl v roce 1920 o maršálu Buďonném Lenin. Jistě měl pravdu, protože právě Buďonnyj se vyznamenal nejen během ruské krvavé občanské války. Buďonnyj byl také nadšeným kavaleristou a milovníkem koní. Dokonce mu byl svěřen post inspektora kavalerie Rudé armády a pracoval jako editor magazínu, který se zabýval tématikou koní. Stal se jedním z nejvíce populárních velitelů Rudé armády, ale na druhé straně sporným a zdaleka ne neomylným.
Narodil se v roce 1883 do chudé rolnické rodiny. Pracoval jako mladík v různých dělnických profesích, v roce 1903 byl odveden ke 43. kozáckému pluku a sloužil v Mandžusku. V roce 1907 studoval Vyšší důstojnickou jezdeckou školu v Petrohradu, kde se účastnil poddůstojnického kurzu pro cvičitele koní, což hrálo v jeho další kariéře velkou roli. Po říjnové revoluci vstoupil do řad vznikající Rudé armády, kde se postupně vypracoval na velitele 1. jízdní armády. V jejím čele dokázal porazit Děnikinovo jezdectvo a obsadit Krym, ale v roce 1920 utrpěl porážku u Zamoscie při tažení do Polska.
Buďonnyj měl štěstí a přežil velké stalinské čistky ve 30. letech, mimo jiné pro to, že byl blízkým přítelem sovětského diktátora. Naopak to byl sám maršál, který se na jejich rozpoutání podílel, když stanul jako člen zvláštního vojenského tribunálu, který soudil maršála Michaila Tuchačevského a další vysoce postavené sovětské důstojníky. Ukázala se tedy i stinná či temná stránka Buďonného.
S Tuchačevským měl Buďonnyj ostatně nevyřízený účet, protože mezi nimi propukl spor o válečnou taktiku. Tuchačevskij navrhoval ve velkém zavést do Rudé armády tanky jako hlavní průlomovou zbraň. Tomu však Buďonnyj rázně oponoval, když prohlásil, že by to znamenalo velkou pohromu. Buďonnyj také vyznával taktiku útoku, a to za každou cenu. Maršál si však neosvojil moderní metody válečné taktiky a trval na zastaralých, které již byly vývojem překonány.
To je také mimo jiné důvod, proč jako velitel Buďonnyj selhal v Zimní válce, kdy se proti sobě postavilo Finsko a Sovětský svaz. Zajímavé je, že se od Buďonného čekalo, že si právě metody moderního válečnictví osvojí, ostatně absolvoval Vojenskou akademii Rudé armády a tam o něm dozajista slyšel dost. Nicméně se tak nestalo a maršál razil staré metody.
Stalin nad ním přesto držel ochrannou ruku a maršál měl možnost se ukázat ve druhé světové válce. Stal se vrchním velitelem sovětských vojsk tzv. Jihozápadního frontu, jehož úkolem mělo být bránit Ukrajinu. Buďonného vojska však byla obklíčena u Kyjeva a Umaně a Buďonnyj si připisuje další vojenský nezdar, nicméně dlužno říct, že Stalin nese svůj díl viny, protože zakázal velitelům ustoupit. V září 1941 na jeho místo nastoupil maršál Semjon Timošenko a Buďonnyj převzal otěže Záložního frontu.
Během roku 1942 zastával funkce velitele severokavkazského strategického směru a (od května) Severokavkazského frontu; v lednu roku 1943 byl jmenován nominálním velitelem jezdectva Rudé armády. Nesporné Buďonného úspěchy přišly v jeho rané vojenské kariéře, později při nepochopení nových trendů válečnictví musel čelit spíše nezdarům.
Díky Stalinově blízkému vztahů neskončil špatně jako mnozí jiní a mohl v různých funkcích i po druhé světové válce pokračovat dál. Zemřel 26. října roku 1973 v Moskvě. Je pohřben v Moskvě u Kremelské zdi spolu s mnohými dalšími maršály Sovětského svazu.
Zdroj: Russia Beyond