foto: Bundesarchiv, Bild 101II-MW-3983-23 / Dietrich / CC-BY-SA 3.0/U-123 v Lorientu
Jedna z vůbec prvních vlčích smeček německých ponorek byla vytvořena k útoku proti konvoji SC-7, který v počtu 35 dopravních lodí vyplul 5. října 1940 z Kanady, Nového Skotska do Liverpoolu ve Velké Británii.
Již 16. a 17. října potopily U-124 a U-38 dvě opozdilé lodě konvoje a U-48 zpozorovala a ohlásila jeho polohu a kurz – velení Kriegsmarine neprodleně do cesty spojeneckým lodím nasměrovala pět ponorek: U-46, U-99, U-100, U-101 a U-123. Výsledkem byl masakr, který posléze vedl k zásadním změnám taktiky protiponorkových doprovodných lodí. Konvoj převážel cenný náklad včetně vybavení pro uhelné doly, dřevo, obilí, ocel, železnou rudu, a také třeba nákladní automobily. Největší lodí konvoje byl tanker Languedoc o výtlaku 9512 tun převážející palivo určené pro Královské námořnictvo. Většina lodí byla britská, ale do konvoje byly zařazeny také plavidla pod řeckou, švédskou, norskou nebo holandskou vlajkou. Z vlajkové lodi SS Assyrian konvoji velel viceadmirál Mackinnon. Pod jeho pravomoc spadaly jen civilní lodě, nikoli lodě doprovodu.
Nedostatečný doprovod tvořila šalupa Scarborough
Jediným doprovodným plavidlem pro první tři čtvrtiny trasy byla šalupa HMS Scarborough (L25). Plavidlo třídy Hastings z roku 1930 o výtlaku 1045 tun, schopné vyvinout rychlost 16 uzlů, a vyzbrojené dvěma 102mm děly, protiletadlovým čtyřčetem a hlubinnými bombami. Proti případnému setkání s hladinovou lodí nepřítele, ať už by jí byl torpédoborec, křižník, pomocný křižník nebo dokonce „kapesní bitevní loď“, by taková ochrana neměla žádnou naději konvoj úspěšně bránit – a i proti ponorkám byly její šance s ohledem na nevýraznou rychlost malé. Natož proti vlčí smečce. Po opuštění pobřežních vod se také konvoj nemohl spolehnout na leteckou podporu. Aby toho nebylo dost, civilní kapitáni měli dosud z německých ponorek "nedostatečný respekt" - jedna řecká loď dokonce v prvních fázích plavby nedodržovala noční zatmění.
První potíže se dostavily hned první den plavby. Loď Winnona vypadla ze sestavy pro poruchu motorů. Špatné počasí 11. října část lodí od konvoje oddělilo a kanadskou Trevisu o 1813 tunách potopila ponorka 16. října. Druhou potopenou lodí byl druhého dne řecký Aenos. Jeho posádku zachránila loď Eaglescliffe Hall. A ve stejný den byla také šalupa Scarborough posílena šalupou HMS Fowey (L15) a korvetou HMS Bluebell (K80). Konvoj byl spatřen ponorkou U-48, která jednak ohlásila jeho polohu a kurz, a jednak se dostala do vhodné pozice pro útok a podařilo se jí potopit dvě lodě včetně tankeru Laguedoc.
Vlčí smečka útočí
Šalupa Scarborough sice ponorku napadla a přinutila ji k ponoření, ale zabývala se jí příliš dlouho a ke konvoji se již pak nestihla připojit. Další den, 18. října, nicméně eskortu konvoje posílila šalupa HMS Leith (U36), jejíž velitel převzal velení doprovodu, a korveta HMS Heartsease (K15). Konvoj byl téhož dne napaden ponorkou U-38, která poškodila loď Carsbreck, a Heartsease ji doprovodila zpět do přístavu, což opět eskortu konvoje oslabilo. Vlčí smečka složená z člunů U-46, U-99, U-100 a U-101, což byly ponorky typu VIIB, a U-123, ponorka většího typu IXB, zaútočila poprvé během noci z 18. na 19. října 1940. Na můstku U-99 stálo ponorkové eso Otto Kretschmer a útok byl koordinován ze základny ve francouzském Lorientu admirálem Dönitzem a jeho štábem.
Výsledkem bylo potopení dalších 16 lodí během pouhých šesti hodin. Tři pomalé lodě doprovodu neměly nejmenší šanci vzdorovat. Při pronásledování jedné ponorky měly ostatní volné pole působnosti. Eskorta také často stála před rozhodnutím, zda zachraňovat trosečníky, nebo pokračovat v boji, přičemž záchranou trosečníků by riskovala ztrátu kontaktu s konvojem. Nechat trosečníky ve vodě pro ně znamenalo celkem jistou smrt. Některé ponorky se odvážily do sestavy konvoje, kde se vynořily a torpéda vystřelovaly z bezprostřední vzdálenosti s jistotou zásahu.
Potopeno bylo dvacet lodí
Útok ustal s rozbřeskem, protože za denního světla se vynořené ponorky s eskortou měřit nemohly. Konvoj dosud přišel o dvacet lodí. Na zbývajících vládlo přesvědčení, že se útok další noci bude opakovat. Pro konvoj SC-7 bylo vysvobozením, že se německým ponorkářům naskytla v tu chvíli zajímavější kořist v podobě konvoje HX-79. Dönitz vlčí smečku přesměroval proti jinému cíli (HX-79 ztratí 12 lodí) a přežívající plavidla SC-7 dorazila do Liverpoolu již v pořádku.
Pro Kriegsmarine byla akce proti konvojům SC-7 a HX-79 nejúspěšnějším útokem války, pro spojence naopak velmi tvrdou ranou a draze zaplacenou zkušeností. „Šťastná doba“ pro německé ponorky pak trvala do dubna 1941, kdy již efektivnější taktika a vyšší počet doprovodných plavidel začaly výhody vlčích smeček pomalu vyrovnávat. Druhým úspěšným obdobím pak byla první polovina roku 1942, kdy se německé ponorky pustily do amerických lodí, přibylo kořisti, a Američanům rovněž určitý čas trvalo, než získali zkušenosti. Poté již na scénu nastoupily mj. doprovodné letadlové lodě a z lovců se stala kořist.
Zdroj: U-boat.net, IWM, usni.org
Tagy