Měly být chloubou ruské flotily, bolševici však plovoucí kolosy neuměli dokončit

Bez nadsázky se mohly stát bitevní křižníky třídy Borodino chloubou ruského námořnictva, jež vznikaly ještě za cara Mikuláše II. Nestalo se tak díky novému bolševickému režimu, který kolosy nebyl schopen nakonec dokončit.

Bitevní křižník, jedna z "geniálních" myšlenek admirála „Jackie“ Fishera. Obrovský křižník s výzbrojí bitevní lodi, ale s co nejvýkonnějšími motory a slabším pancéřováním. Loď, která měla být schopna zničit téměř vše, co se na moři vyskytovalo, a před silnějšími bitevními loděmi měla díky vysoké rychlosti utéct.

Jejich stavbě se nevěnovali jen v Británii a Německu, i když lodě právě těchto dvou států jsou nejznámější díky své konstrukci a bojům, které sváděly. Bitevní křižníky vlastnilo i Japonsko a před první světovou válkou se do stavby pustilo i imperiální Rusko, poučené trpkými zkušenostmi z rusko-japonské války a střetnutí s jednotkami admirála Tógó.

Kýly čtyř bitevních křižníků třídy Borodino (někdy označované jako třída Izmail) byly položeny v říjnu 1914 v Petrohradě a budoucí pýcha carské flotily nesla jména Borodino,Izmail, Navarin a Kinburn. Podle některých zdrojů měly sloužit v Baltské flotile, ale vzhledem k jejich velikosti je pravděpodobnější jejich využití v Pacifiku.

Hlavní výzbroj měla být tvořena 12 kanóny ráže 356 mm, umístěnými do 4 dělových věžích, každá se třemi hlavněmi. V kasematech umístěná sekundární výzbroj měla být tvořena 24 kanóny ráže 130 mm a torpédovou výzbroj zastupovalo 6 torpédometů ráže 533 mm. Opomenuty nebyly ani protiletadlové zbraně.

Dvě vysokotlaké a dvě nízkotlaké parní turbíny měly pohánět kolosy rychlostí 26,5 uzlu s možností zvýšení až na 28 uzlů a dosahem 2 280 mil při plné rychlosti.

Spuštění trupu bitevního křižníku Izmail se konalo 9. června 1915, Borodino a Kinburn byly spuštěny na vodu 18. června a 17. října 1915. Spuštění Navarina se odehrálo 9. listopadu 1916. Bohužel do osudu lodí, jejichž stavba byla neustále zdržována díky válečným potřebám říše, zasáhla Ruská revoluce z roku 1917. Car byl sesazen a 17. července 1918 bolševiky i s celou rodinou zavražděn.

Dne 11. října 1917 Prozatímní vláda pozastavila výstavbu lodí Borodino, Kinburn a Navarin. Izmail se přestal stavět 1. prosince 1917, ale to již byla Prozatímní vláda svržena a moci se ujal Lenin. Sovětský svaz by rád obrovské lodě dokončil, ale chyběly kanóny ráže 356 mm, které domácí průmysl neuměl vyrobit a i carské Rusko také původně objednalo zbraně od britského Vickersu. Ten část zbraní dodal, ale 24 kanónů zůstalo v Británii.

Dělnická rada pro obranu svým rozhodnutím z 19. července 1922 určila, že lodě Borodino, Kinburn a Navarin budou vyškrtnuty ze seznamů loďstva a bude umožněn jejich prodej do zahraničí. Byly získány německou společností na řezání kovů. Zůstal jen Izmail, který byl dokončen z téměř 65%.

Objevily se i plány dokončit loď vybavenou kanóny ráže 406 mm ve dvoudělových věžích, což byla ještě větší utopie než dokončení s původní výzbrojí. Vickers, ani nikdo jiný děla této ráže bolševikům dodat nechtěl.

Následně se tedy přemýšlelo o přestavbě Izmaila na letadlovou loď i díky zkušenostem ze zahraničí, kdy Velká Británie s úspěchem přestavěla své neúspěšné lehké bitevní křižníky Glorious, Furious a Courageous na letadlové lodě. Izmail měl podle plánů nést 12 torpédových, 12 stíhacích, 6 výzvědných letounů a 4 speciální stroje pro řízení dělostřelecké palby.

Výtlak letadlové lodi by činil 22 000 tun, rychlost měla být 27 uzlů a v konečné specifikaci měla nést až 50 letounů. Její výzbroj by se skládala z osmi děl ráže 180 mm, osmi ráže 102 mm a protiletadlových zbraní. Změna Izmailu na letadlovou loď byla schválena 6. července 1925, ale již 16. března 1926 byly veškeré práce zastaveny, a to díky zuřivému odporu Rudé armády proti výdajům na loďstvo.

Izmail následoval své sesterské lodě v roce 1931, kdy byl sešrotován. Jeho kotle byly použity při modernizaci bitevní lodě Okťabrskaja Revolucija třídy Gangut, děla byla použita pro pobřežní obranu Baltské flotily a byla umístěna na železničních platformách.

Neschopnost dostavět čtyři bitevní křižníky dostavěné ze 65, 57, 52 a 22 % byla pro budoucí sovětské námořní síly značnou ztrátou, protože poměrně rychlé lodě mohly být úspěšně použity za druhé světové války například při ochraně konvojů dopravujících na severu vojenský materiál pro Sovětský svaz.

 

Zdroj: globalsecurity.org

 

Tagy