Autor fotografie: Bundesarchiv / CC-BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons|Popisek: Messerschmitt Me 262A, cca 1944
Messerschmitt ME-262, první sériově vyráběné proudové letadlo na světě, představovalo zásadní milník v letecké technologii druhé světové války. Tento průkopnický stroj se stal symbolem technického pokroku nacistického Německa.
Vývoj a vznik Messerschmitt ME-262
Když v roce 1938 firma Messerschmitt obdržela od říšského ministerstva letectví (RLM) zakázku na vývoj proudového stíhacího letadla, nikdo tehdy netušil, že vzniká projekt, který zásadně ovlivní budoucnost letectví. Projekt Me-262 byl od počátku ambiciózní a jeho hlavním cílem bylo vytvořit letoun s nevídaným výkonem a rychlostí. První zkoušky tohoto letadla proběhly již v roce 1941, ale zatím bez proudových motorů. První prototyp s proudovým motorem vzlétl až 18. července 1942 a pilotoval jej Fritz Wendel. Zkušební lety pokračovaly další rok, hlavně kvůli problémům s motorem. První motory měly předepsanou životnost 45–50 hodin, ale většina z nich přestala fungovat již po 12 hodinách provozu.
Dalším hlavním problémem byl fakt, že němečtí konstruktéři neměli zkušenosti s chováním materiálů při tak vysokých teplotách, což často vedlo k deformacím motoru, a to významně ovlivňovalo jeho životnost. Konstruktéry navíc komplikoval samotný Adolf Hitler, který za každou cenu trval na vývoji rychlého bombardéru (blitzbomber). Významný pokrok přišel v roce 1943, kdy letadlo vyzkoušel Adolf Galland, německé letecké eso. Galland byl z letadla ME 262 natolik nadšen, že po prvním letu prohlásil: „Jako by ho poháněli andělé“ (Lüdeke, 2009, s. 195). Galland okamžitě zahájil jednání s Luftwaffe o sériové výrobě. Ta začala 30. července 1943 v Řezně (Regensburg), ale kvůli náletům byla přerušena a přesunuta do Bavorska, kde opět začala 30. listopadu 1943.
Bojové nasazení Messerschmitt ME-262
První sériově vyráběné stroje byly dodány Luftwaffe v červenci 1944. Letadla byla využívána hlavně proti bombardérům, kde dosahovala velkých úspěchů, ale v soubojích se spojeneckými stíhačkami, například s americkým P-51 Mustang nebo britským Supermarine Spitfire, měla jen průměrné výsledky. ME 262 měla oproti těmto strojům menší obratnost. Nejzranitelnější byla ME 262 při přistávání, kde často číhaly spojenecké stíhačky. Proto byly vyčleněny jednotky složené z letadel Bf 109 a Fw 190, které poskytovaly leteckou ochranu letištím s letouny ME 262. Podle oficiálních údajů Luftwaffe převzalo do konce války 1433 letadel ME 262, ale nikdy jich současně nebylo nasazeno více než 250. Mnoho letadel bylo zničeno na zemi, jiná nemohla vzlétnout kvůli nedostatku paliva nebo chyběli zkušení piloti, kteří by byli schopni proudové letadlo ovládat.
Messerschmitt ME-262 a československá stíhačka Avia S-92
Po druhé světové válce se v Československu podařilo rekonstruovat celkem 12 letounů Messerschmitt Me 262, přičemž 9 z nich byly jednomístné stíhačky S-92 a 3 dvoumístné cvičné letouny CS-92. Výroba byla umožněna díky zbytkům komponentů německých letounů, které byly nalezeny a sestaveny v továrnách Avia. První let tohoto proudového letounu pod označením S-92 proběhl 27. srpna 1946, avšak první sériově vyrobené stroje byly československému letectvu dodány v roce 1948. Letouny byly zařazeny do výzbroje 5. stíhací letky a používaly se až do roku 1951, kdy byla většina z nich vyřazena a sešrotována. I přes krátké operační nasazení představovaly tyto letouny důležitý milník v poválečném československém letectvu, protože šlo o první proudové stíhačky v jeho výzbroji. Pokusy o export například do Jugoslávie nebyly realizovány kvůli politickým změnám v roce 1948.
Varianty Messerschmitt ME-262
Mezi varianty letounu ME-262 patřil model A-1a Schwalbe, který byl k dispozici ve dvou hlavních verzích – Jäger (stíhačka) a Jabo (stíhací bombardér). Verze Jäger byla určena především k boji proti nepřátelským stíhačkám, zatímco Jabo byl navržen tak, aby dokázal efektivně nést a shazovat bomby při stíhacích misích, které měly možnost bombardování. Tato variabilita umožňovala nasadit letoun podle aktuálních potřeb na bojišti, což z něj činilo velmi univerzální stroj. Další variantou byla A-4a, což byla průzkumná verze, která byla vybavena zařízením pro sběr informací z bojiště a často se používala pro hloubkové lety nad nepřátelským územím.
Pro účely výcviku pilotů byla vyvinuta dvoumístná verze B-1a, která umožňovala instruktorovi a žákovi létat společně, což usnadnilo přechod na ovládání proudových strojů. Důležitou variantou byl také A-2a Sturmvogel, rychlý bombardér, který byl vybaven dvěma silnými kanóny, díky nimž mohl efektivně útočit na pozemní cíle a poskytoval tak Luftwaffe cennou podporu při rychlých ofenzivách. Tato různorodost variant ME-262 demonstruje, jak se němečtí inženýři snažili maximálně využít potenciál tohoto letounu pro různé typy bojových úkolů.
Technické parametry Messerschmitt ME-262
Technické údaje modelu ME-262-1a Schwalbe (Vlaštovka) odhalují jeho impozantní schopnosti jako stíhacího a stíhacího bombardovacího letounu, který byl navržen pro jediného pilota. Tento stroj vážil 3800 kg, přičemž jeho maximální vzletová hmotnost dosahovala úctyhodných 6400 kg. S délkou 10,6 metru a rozpětím křídel 12,48 metru byl ME-262 poměrně kompaktní, ale díky výšce 3,84 metru působil robustně.
O pohon se staraly dva výkonné proudové motory Junkers-Jumo 004B-1-2, které umožňovaly letounu dosáhnout maximální rychlosti až 870 km/h a operovat na vzdálenost 1050 km, což z něj činilo mimořádně rychlý a efektivní stroj. Jeho hlavní výzbroj tvořily čtyři pevně instalované kanóny MK108 ráže 30 mm, umístěné v přední části trupu, které poskytovaly ničivou palebnou sílu. V některých variantách byl navíc vybaven raketomety ráže 55 mm, namontovanými na nosných deskách, což letounu dodávalo další ofenzivní možnosti při útocích na pozemní cíle.
Zdroje: www.vhu.cz, airandspace.si.edu, www.nationalmuseum.af.mil
Autor: Samuel Poništ