Autor fotografie: Wikimedia Commons, Public domain|Popisek: Japonská Zera v Rabaulu v roce 1943
Spojenci měli v úvodu války v Pacifiku tendenci své japonské protivníky podceňovat. Přitom sami na Dálný východ posílali především druhořadou techniku. Ve vzduchu kralovalo japonské Zero.
Japonské operace se v úvodu války neomezily na útok proti americké námořní základně Pearl Harbor na Havaji. Obrovské síly byly vrženy také jižním směrem zejména proti Filipínám, Hongkongu, Nizozemské východní Indii a Malajsku, tedy proti oblastem ve správě Spojených států, Velké Británie a Nizozemska oplývajícím v Japonsku tolik potřebnými surovinami, a otevírající cestu k další expanzi. Západní spojenci Japonce před válkou velmi podceňovali. Tím horší pro ně pak byl průběh prvních válečných měsíců. Podceňovaný nepřítel měl ve všech ohledech až drtivou převahu. Velmi rychle se o tom přesvědčili například australští letci nad Malajskem.
Jednou z informací, kterou byli britští a australští letci vybaveni, bylo sdělení spojeneckých tajných služeb na konto úrovně japonských stíhacích letounů. Podle zpravodajců byly pomalé a neschopné napadat rychle a vysoko letící letouny. Ve skutečnosti to bylo vlastně obráceně. Japonské námořní i armádní stíhací letectvo se opíralo o moderní, rychlé a velmi hbité stroje Micubiši A6M Reisen (ve spojeneckém kódu Zeke či populárnější Zero) a Nakadžima Ki-43 Hajabusa (Oscar), a i starší letouny typů A5M (Claude) a Ki-27 (Nate) z poloviny 30. let, které se ještě v malých počtech objevovaly jako druhosledové, byly moderní jednoplošné konstrukce a šlo stále o nebezpečné stíhací letouny. Byli to naopak jejich protivníci, jejichž výzbroj v mnohém ohledu zaostávala.
Brewster Buffalo a Bristol Beaufort
Jedním z hlavních soupeřů japonských letců byli na Dálném východě na přelomu let 1941 a 1942 stíhací letouny Brewster Buffalo. Stroje amerického původu vyvinuté jako palubní stíhací, ovšem pořízené v nouzi Britskou nákupní komisí v lednu 1940 k doplnění stíhaček domácí produkce v situaci zřejmé německé převahy. Britové záhy zjistili, že Buffala nejsou pro jejich situaci a západní frontu vhodným řešením, a vyzbrojili jimi dálnovýchodní perutě v Indii, Barmě a Malajsku: „Na Japonce budou stačit.“ Nestačily.
Ovšem ne všechny letouny, jimiž byly perutě Royal Air Force a Royal Australian Air Force vyzbrojeny, byly nevyhovující. Australané nedlouho před útokem například začali zařazovat do služby moderní dvoumotorové lehké a torpédové bombardovací letouny Bristol Beaufort, které vyráběli v licenci. Měly nahradit obstarožní dvouplošné torpédové bombardovací Vildebeesty. Jeden z dokončených Beaufortů byl přidělen k leteckému štábu v Singapuru a vzhledem ke svým parametrům sloužil pro taktický průzkum: byl rychlý (cestovní rychlost 410 km/h ve 2000 m, maximální 437 km/h) a měl velmi dobrý dolet (2600 km). Podle chybné představy postavené na podcenění japonských stíhaček neměl mít problém jim díky rychlosti uletět.
Mitchellův Beaufort japonským Zerům unikl jen se štěstím
Poručíku Mitchellovi se to stalo hned 8. prosince 1941 bezmála osudným. Fotografoval z výšky 6000 m japonský invazní svaz směřující k thajské Singoře a nedbal přítomnosti šesti japonských stíhaček, které k němu stoupaly. Bohužel pro něj to nebyly rozvědkou vybájené zastaralé rachotiny, ale výkřik tehdejší letecké techniky a jeden z nejlepších stíhacích letounů své doby: Micubiši A6M Zero.
„Uvědomil jsem si, že jsou všude kolem nás jako sršni. Zřetelně si vzpomínám, že jsem viděl trasy střel, které prolétly kolem čelního skla kabiny a v příští vteřině byl letoun zasažen z boku dole v blízkosti mého chodidla. Po prvním průletu jsem šel do strmé zatáčky a v tu chvíli byl zasažen levý motor. Beaufort se převrátil na záda a přešli jsme do vývrtky. Než se mi to podařilo vybrat, spadli jsme do 10 tisíc stop (3000 m). V této výšce jsem zamířil do nejbližšího mraku. (...) Když jsme dosáhli Kota Baharu, viděli jsme, že Japonci město tvrdě napadli; chvíli jsme letěli nízko nad džunglí a potom jsme sklouzli k rychlému přistání a všichni jsme z letounu vyskákali.“
Oba Michellovi střelci zraněni. Ale jedno Zero se jim podařilo sestřelit. Mitchellův letoun byl hned opakovaně na zemi napadán armádními Ki-27 a Ki-43, byl zapálen, zničen a odepsán. Filmy a kamery byly zachráněny a předány do Singapuru na velitelství stíhačkou Buffalo, které se podařilo odstartovat. Na brzký pád Malajska a Singapuru neměly žádný vliv. Původní dojem, že na moderní Beaufort si Japonci nepřijdou, vzal okamžitě za své. A spojencům bude ještě nějakou dobu trvat, než díky zkušenostem (a také kořistním letounům) přijdou na slabiny japonské stíhačky a z lovce se stane kořist.
Zdroj: Shores, Cull, Izawa, Krvavá jatka I.