Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: MiG-23
Sovětský proudový letoun s měnitelnou geometrií křídel MiG-23 (v kódu NATO: „Flogger“) není nutno příliš dlouze představovat. Od roku 1970 bylo vyrobeno více než 5 000 letounů a některé státy stíhač provozují dodnes.
Historie letounu MiG-23 se začala psát na počátku 60. let, kdy byli sovětští vojenští a političtí představitelé zaujati novým americkým stíhačem F-4 Phantom II, který vstoupil do služby v roce 1960. Inspirováni tímto letounem pověřili konstrukční kancelář MiG vývojem nového stíhacího stroje, který měl nahradit MiG-21. Jedním z požadavků na nový letoun s měnitelnou geometrií pak byla velká rychlost, snadná ovladatelnost při nízkých rychlostech a velmi dobrá zbraňová výbava. Stroj tak měl ideálně dosahovat rychlosti kolem 2 000 km/h. Později bylo rozhodnuto o tom, aby nový letoun měl schopnost startovat z malých a neupravených vzletových a přistávacích drah.
Jednomístný stroj poháněl jeden proudový motor Chačaturov R-35-300 s přídavným spalováním, maximální rychlost činila nakonec až 2 445 km/h (ve výšce 12 500 m) a 1 350 km/h (u hladině moře). Co se týče zbraňových systémů, tam si konstruktéři ,,vyhráli". Stroj byl vyzbrojen jedním kanonem GS-23L ráže 23 mm se zásobou 200 nábojů, dále řízenou raketou vzduch-vzduch, tepelně naváděnou raketou vzduch-vzduch R-60. Novější stroje pak mohou nést i rakety R-27, R-73, R-77.
První let očekávaného letounu se uskutečnil v červnu 1967, o tři roky později vstoupil do služby. A můžeme říct, že velmi brzy o nový stíhač projevila zájem řada zemí. Mezi první zakázníky se zařadil například Egypt, který projevil zájem o verzi MiG-23MS, tedy exportní variantu stroje. Letouny MiG-23 se staly v 70. letech známými především na Blízkém východě, kde je o výzbroje dále přijal Irák či či Sýrie. Není jistě bez zajímavosti, že stroje ve verzi MiG-23BN (útočná verze letadla bez palubního radiolokátoru) i nadále provozuje Sýrie, otázkou samozřejmě je, kolik z nich je v současně době plně bojeschopných.
Libyjský MiG-23 (Foto: Rob Schleiffert,CC BY-SA 2.0)
O popularitě MiGu-23 svědčí fakt, že jej provozovala i celá plejáda dalších zemí včetně Československa, Maďarska či Bulharska. Stroj si však našel cestu také na Pobřeží Slonoviny. O Migu-23 bylo slyšet na počátku 70. let zejména v souvislosti s třaskavými událostmi na Blízkém východě. Největšími uživateli MiGu-23 v tomto regionu se nakonec stala již zmíněná Sýrie a Libye. První boje s izraelským letectvem začaly koncem 70. let 20. století. Ty se odehrávaly zejména nad Libanonem.
První doložený souboj se odehrál 19. září 1979, když MiG-23MS napadl izraelský RF-4E Phantom II, přičemž pilotovi Phantomu se podařilo uniknout vystřelené raketě a z boje unikl. Dne 23. září 1979 pár syrských MiGů-23MS zaútočil na další izraelský průzkumný RF-4E, přičemž se opakovala předešlá situace. Začátkem roku 1981 Sýrie přišla o svůj první MiG-23, když libanonská křesťanská milice sestřelila MiG-23UB. Izraelští piloti sestřelili MiG-23 poprvé 21. dubna 1982, přičemž šlo o 2 sestřely.
Začátkem 80. let 20. století, kdy se situace na Blízkém východě začala znovu vyostřovat, bylo Sýrii jasné, že se bude muset vypořádat s novými stíhačkami F-15 Eagle a F-16 Falcon, které v té době Izrael od USA zakoupil. Nicméně zde se začaly projevovat limity sovětského stroje, protože ten byl mezi lety 1982-1985 pravidelně nad Sýrií či Libanonem sestřelován. V očích Západu se tak stal spíše nemotorným či málo obratným stíhačem, který postrádal sofistikované technologie západních letounů a sklidil s nadsázkou řečeno posměch. Západ tak sovětskému stíhači příliš nedůvěřoval. Sýrie vzniklou situaci řešila nákupem nových strojů MiG-21 bis, MiG-25P a MiG-23MF.
Kabina MiGu-23 (Foto: Akpch,CC BY-SA 3.0)
Nejen na Blízkém východě byly MiGy-23 vytěžovány bojem. Když Sovětský svaz v roce 1979 uskutečnil invazi do Afghánistánu, mezi letadly, které byly do oblasti vyslány, se objevily i MiGy-23, jež byly umístěny na leteckých základnách v Kábulu a Bagramu. v Afghánistánu si vedly sovětské stroje úspěšně, ztráty ze strany nepřátelských protiletadlových řízených střel byly minimální díky vysokému tahu motoru MiGu-23, který mu umožňoval okamžitě po startu prudce stoupat a uniknout tak z dostřelu těchto raket.
V 80. letech MiGy-23 používal Irák ve vleklém konfliktu s Íránem. Irák nasazoval proti nepříteli verze MiG-23MF a MiG-23MS, jejichž hlavní úlohou bylo vybojování nadvlády ve vzduchu, ničení íránských letadel a útoky na pozemní cíle.
MiGy-23 zasáhly i do občanské války v Angole, kdy vládní vojska sváděla boje se vzbouřenci z organizace UNITA. Na pomoc vládním vojskům přišla Kuba, která dodala asi pět desítek letounů MiG-23ML a MiG-23UB. Jejich hlavním úkolem byla ochrana životně důležitých oblastí země a zejména hlavního města. Po eskalaci konfliktu v roce 1987 však byly MiGy-23 přemístěny na jih. Ještě se zmiňme v novějších podmínkách o etiopsko-eritrejském pohraničním konfliktu (1998-2000), kdy byly etiopské MiGy-23 používány v pozemních útocích.
MiG-23 můžeme hodnotit jako projekt, který byl zejména exportně úspěšný a na nebi se rozhodně ,,neztratil". Od roku 1970 bylo vyrobeno více než 5 000 letounů a některé státy stíhač provozují dodnes. MiG-23 se tak výrazným písmem zapsal do letecké historie. MiG-23 pak drží i jeden primát - stal se nejvíce vyráběným stíhačem s měnitelou geometrií na světě.
Zdroj: National Interest, Wikipedia