MiG-23 u nás a v Afghánistánu

MiG-23 u nás a v Afghánistánu
Autor: Dmitriy Korzhev (CC BY 2.0)|Popisek: Mig-23
17 / 06 / 2017, 14:30

Před týdnem se některá média zabývala prvním veřejným vystoupení stíhacího letounu MiG-23 před padesáti lety na moskevském letišti Domodědovo roku 1967. Nejednalo se o první let, ani zavedení tohoto letounu do výzbroje letectva tehdejšího SSSR. Byla to pouze úspěšná propagandistická show řady nových letounů různých typů pro zahraniční diplomaty a novináře.

V některých případech se jednalo o prototypy a létající funkční vzory, které se nakonec do výzbroje ani nedostaly. Nicméně Domodědovo zapůsobilo na letectva NATO jako informační puma a důkaz, že sovětské konstrukční kanceláře nejsou zaostalé. MiG-23 nebyl ani první moderní proudový letoun s měnitelnou geometrií křídel, pouze první sériový stíhač. Předstihly ho americký stíhací bombardér F-111 a sovětský Su-17.

DSCN1442

Deset let po Domodědovu odletěla do SSSR první skupina československých vojenských pilotů k zaškolení na typ MiG-23. Tyto letouny verzí BM, MF, ML a U následně sloužily v rámci ČSLA a ještě počátkem devadesátých let u 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Čáslavi, dále a 1. a 11. stíhacího leteckého pluku v Českých Budějovicích a Žatci. Z hlediska našeho letectva proto budeme brzy slavit půlstoletí od zahájení služby MiGů 23. Naprostá většina byla v první polovině devadesátých let vyřazena z výzbroje a sešrotována. Důvodem byly jak mezinárodní odzbrojovací dohody, tak problematická situace z hlediska provozu a oprav po rozpadu Varšavské smlouvy. Jeden MiG-23ML se nalézá v Čáslavi, další MiG-23FM v exotické antikamufláži „Pekelný čert“ či „Pekelník“ stojí v expozici Muzea letectva a kosmonautiky VHÚ v Praze Kbelích. Další dva a jedna přední část trupu se nalézají v soukromých sbírkách. Malý počet těchto letounů v muzeích je dám především bezhlavým ničením vyřazované vojenské techniky v souladu s vídeňskými protokoly (a českým nezájmem o možnost využití výjimek) a smlouvou KOS.

Je třeba uvést, že existuje několik vývojových verzí MiGu 23 a z toho dvě výrobní řady se na první pohled výrazně liší. Základní stíhací verze (MiG-23S, SM, UB, M, MS, ML, ml, MF, MLA a MLD) mají mohutnou vřetenovou příď s radiolokátorem. Stíhací bombardér MiG-23B, BK, BM a BN má štíhlejší příď směřující horní hranou vpřed a dolů do ostré špice, přičemž spodní strana je prakticky pokračováním linie trupu směrem vpřed. Z tohoto typu vyšel stíhací bombardér MiG-27, který se od stíhací bombardovací verze MiGu 23BM a BN vzhledově téměř neliší. Rozdíl je především v motoru, výzbroji, avionice a náběžné hraně pohyblivé části křídla.

MiG-23UB Lärz

Stíhači v horách

V rámci ČSLA si MiGy 23 nezabojovaly, ale účastnily se válek v několika zemích Asie a Afriky. Pravděpodobně nejhorší štací byl Afghánistán. Mnozí si pravděpodobně položí logickou otázku, co dělaly stíhací letouny sovětského letectva v Afghánistánu?

Islámští mudžahedíni, zvaní ruskými vojáky dušmani či duchy bojující v letech 1979- 1989 proti levicové afghánské vládě a sovětskému vojenskému kontingentu, bojují v současnosti jako islámští teroristé proti demokratické afghánské vládě a vojákům spojenecké koalice vedené USA. V minulosti ani v současnosti nemají tito islámští radikálové a mnohdy narkomafiáni letadla, proti nimž by se muselo používat stíhací letectvo.

Prvním protivníkem bylo pákistánské letectvo, které napadalo v několika případech i sestřelilo sovětské a afghánské vrtulníky, bitevní letouny a stíhací bombardéry. Většinou se jednalo o méně zkušené afghánské piloty. Z počátku války opakovaně docházelo k situacím, kdy sovětské a afghánské letouny v nepřehledném terénu zabloudily nad Pákistán. Proto vydalo sovětské velení rozkaz, že žádné letadlo nesmí vstupovat do pásu o šířce deseti kilometrů kolem pákistánských hranic. Nicméně pákistánské letectvo situaci zneužívalo a napadalo bez varování sovětské a afghánské letouny i nad Afghánistánem. Přestože Pákistánci dostali z USA nejnovější víceúčelové bojové letouny F-16 Fighting Falcon, nepodařilo se jim sestřelit žádný MiG-23. Naopak sovětští stíhači poslali k zemi jeden F-16. Takže jako hlavní bojovou činnost sovětských stíhačů v Afghánistánu můžeme uvést doprovod transportního, bitevního a bombardovacího letectva.

Druhým hlavním úkolem bylo ničení pozemních cílů. I stíhač MiG-23 měl závěsníky na podvěšenou výzbroj. Při útoku na pozemní cíle nesl nejčastěji dvě bomby o hmotnosti 250 kg. V takovém případě působily MiGy 23 jako stíhací bombardéry, které buď vedly útok samy, nebo společně s bitevním letectvem. Po odhození bomb plnily úkol doprovodu, případně útočily na pozemní cíle automatickým kanonem ráže 23 mm, který tvoří jejich integrální výzbroj.

Kromě toho plnili stíhači ještě jeden specifický úkol, a to ničení palebných postavení mudžahedínů na vrcholcích a hřebenech hor. Vysoké afghánské hory kombinující ve dne vysoké teploty povrchu a žhavý řídký vzduchem jsou jedním z nejhorších prostorů pro letecké útoky na pozemní cíle. Přetížené vrtulníky a bitevní letouny je místy ani nedokázaly přeletět a prakticky létaly údolími. Vznikala kuriózní situace, kdy obsluhy malorážových automatických kanonů, velkorážných kulometů a přenosných protiletadlových raketových kompletů střílely na letouny shora z horských hřebenů. Zde je třeba rovněž opustit představu mudžahedínů jako chudých otrhanců. Díky podpoře USA, Británie, Číny, Saúdské Arábie a dalších islámských zemí byli vybaveni tak, že jim to později záviděli i američtí vojáci, kteří tam působí dodnes. Střelci na vrcholcích hor byli vybaveni kyslíkovými přístroji a nejkvalitnější značkovou horskou výstrojí. Právě proti nim vedli útoky stíhači s MiGy 23. Situace nebyla jednoduchá, protože kromě uvedených negativních letových podmínek se v horách vyskytuje silné proudění a odrazy rozžhavených hor matou přístroje. I proto je zde všudypřítomné nebezpečí nárazu do skal. Kamenná opevnění jsou navíc obtížným cílem. Přesto byly podle zdrojů NATO v Afghánistánu zničeny pouze tři nebo čtyři MiGy 23 a pravděpodobně další z různých důvodů poškozeny tak, že došlo k jejich odpisu.

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace