foto: Wikimedia Commons / public domain/Šasi E-100 v americkém „zajetí“
Porsche a Krupp soutěžili u Hitlera o supertěžký tank. Ve hře byly Tiger-Maus a E-100. Nacistický vůdce si pochopitelně vybral tu nejhorší variantu.
Píše se rok 1942 a nacistické Německo je na vrchu druhoválečných sil. Většina Evropy je podrobena, Spojené státy se nechaly po Pearl Harboru zatáhnout do války a v Sovětském svazu se zhroutila Operace Barbarossa. Právě v tomto čase se rodí v hlavě Adolfa Hitlera nápad na sestrojení supertěžkého tanku, který by byl takovou malou mobilní pevností. Projekt s označením „Maus“ (německy myš) svěřil vůdce svému oblíbenci Ferdinandu Porschemu, který měl spolupracovat s firmou Krupp. Záhy se ale ukázalo, že situace bude trochu jiná.
E-100 je pokračování Tiger-Maus od Kruppu
Porsche totiž měl s vývojem problémy a manažeři Kruppu vycítili příležitost urvat si celou zakázku jen pro sebe. Šéfkonstruktér firmy Erich Wölfert proto nabídl zbrojnímu úřadu Waffenamt, že doručí lepší, vlastní tank. Slovo dalo slovo a v Kruppu začaly vedle výroby věží pro Maus práce i na vlastním stroji, nesoucího označení Tiger-Maus. Po zuby ozbrojenou pevnost, která by odolala zásahu i z těch nejvražednějších spojeneckých děl.
Příliš pomalé Hitlerovy hračky
S prvotními náčrty Krupp v listopadu 1942 ale tvrdě narazil. Jak uvádí server Panzernet, ve snaze snížit náklady a urychlit výrobu totiž úřad počítal s využitím komponent z tanků Tiger, hlavně pak motoru Maybach HL 116 o objemu 11 litrů s výkonem 300 koní a řídící převodovky. Ten byl ale s hmotností 57 tun oproti plánované řadě supertanků muší váha. Už samotný Tiger-Maus ho se 155 tuny měl přerůst dvojnásob, Porschův Maus se 188 tunami (vůbec nejtěžší tank v historii) pak více než trojnásob. Výkon pouhých 4,5 koně na tunu a maximální rychlost okolo 13 km/h tak bylo něco, co Waffenamt odmítl připustit.
Wölfert zkusil ještě navrhnout, že použije silnější motor a převodovku vyvine od základu novou, Waffenamt mu ale nařídil zůstat u původního plánu a na řadu tak přišla redukce plánované hmotnosti. Použitím motoru Maybach HL 230 o výkonu 700 koní, osmistupňové převodovky Olvar OG 40 12 16 B a řídící převodovky Lenkgetriebe L 801, spolu s dalšími úpravami, se tank dostal na hmotnost 130 tun. Ta sice byla pro zmíněné komponenty hraniční, ale akceptovatelná a po ubezpečení, že v Maybachu se pracuje ještě na silnějším motoru o výkonu cca 1 100 koní, byl úřad spokojen a projekt tanku posunul k dalšímu jednání.
Druhý život tanku u Kruppa
A přišla druhá tvrdá rána. Úřad totiž podcenil oblíbenost Porscheho u Führera a byť by výroba Tiger-Mausu byla jednodušší, rychlejší a levnější, přednost dostal Porsche a pokus Kruppu o uzmutí projetku krachly. Alespoň tedy na oko. Na úřadu se totiž našel Heinrich Kniepkamp, který přemýšlel, jak výrobu tanků standardizovat, od základů zjednodušit a tím dosáhnout vyšší produkce. V praxi to znamenalo vyrábět méně typů, které by ale měly podobnou stavbu a hlavně by používaly stejné komponenty. Jak uvádí server Tanks-Encyklopedia, po dlouhých jednáních nakonec jeho plán dostal v dubnu 1943 zelenou a vznikla vývojová řada Entwicklungsserie.
A zde se vrací zmiňovaný tank k životu. Vznikly plány na pětici tanků, které by nahradily hned devět už existujících nebo vyvíjených strojů. Lehké E-10 a E-25 (čísla v názvech reprezentovaly přibližnou hmotnost), označované jako stíhací tanky, měly nahradit modely Hetzer, Stug III, Stug IV a Jagdpanzer IV. Panzer IV, Panthery a nakonec i Tigery a Königstigery by nahradily tanky E-50 a E-75. A konečně se dostáváme ke královi divize – supertěžkému tanku E-100, který vznikl oprášením zrušených plánů. Ty Kniepkamp předal hamburské firmě Adlerwerke. Projekt byl od původního Tiger-Mausu k nerozpoznání, jedinou změnou prošel systém odpružení pojezdových kol.
Těch bylo na každé straně osm ve dvou řadách a tank na první dobrou vypadal, jak kdyby v autoservisu neuměli nandat pneumatiky. Kola se navzájem částečně překrývala a každé viselo na jednom kyvném rameni, které pak mělo dvojici vertikálně uspořádaných pružin. Uspořádání tanku na pohonnou soustavou pak bylo podobné ostatním německým tankům. Uprostřed se nacházela věž, motor byl umístěn vzadu a vpředu se nacházela převodovka. Pancíř korby měl na nejzranitelnějším čele 200 mm, vzadu 150 mm a na bocích s připočtením 60 mm odnímatelných blatníků 180 mm.
E-100, tank, nebo malá pevnost s KwK 44 L/55?
Tank byl osazen 128mm protitankovým kanonem KwK 44 L/55, což původně mělo být polní dělo, než vývoj spojeneckých tanků donutil firmu Krupp plány přepracovat i na protitankové použití. Dělo bylo doplněno menším, 75mm KwK 37 L/24, které bylo převzato z Panzerů a StuGů a sloužilo hlavně proti pěchotě. Osádku tvořilo celkem šest mužů – velitel, řidič, střelec, dva nabíječi a radista.
Že šlo o skutečného obra dokládaly už jeho rozměry. S délkou lehce přes 11 metrů měřil dokonce víc, než Porscheho Maus. Problém byla i šířka téměř 4,5 metru. Aby mohl být tank převážen vlaky, musely se sundat blatníky, jinak by se nevešel. Ze stejného důvodu měl i užší pásy. Hmotnost se nakonec podařilo ještě snížit na 123,5 tuny, což kolosu umožnilo jet až 23 km/h do vzdálenosti 160 km po silnici a 100 km v terénu. Aby to však zvládl, spotřeboval hodně paliva. Do nádrží se ho vešlo více jak dva tisíce litrů.
E-100 bez jediné bitvy
Vše ale zůstalo jen u plánů a jednoho prototypu. Ten se začal stavět pozdě, až v roku 1944. V té době už kolaboval dodavatelský řetězec, pracovali na něm jen tři dělníci a tak se stalo, že prototyp nikdy nebyl zkompletován a ozkoušen. Tedy aspoň ne Němci. Historické prameny uvádějí, že po dobytí testovacího polygonu firmy Henschel v Haustenbecku Američané části tanku prozkoumali a podvozek snad i sestavili. Ten se pak měl dostat do Anglie, kde ale končí jak jeho stopa tak příběh celého tanku, prototypu „Hitlerovy hračky“, kterou ale ani sám vůdce nakonec nechtěl.
Autor: Marek Baloun
Tagy