Autor fotografie: Boris Vasiljev / CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons|Popisek: Mjasiščev M-4 Bison. Fotografie byla pořízena na letecké základně Ukrajinka
V reakci na boom západních letounů po druhé světové válce Stalin žádal výkonnější bombardér pro SSSR. Přetahovaná dala vzniknout letounu Mjasiščev M-4/3M Molot, který měl být odpovědí na americké B-52. Svůj osud však nenaplnil a do USA nedoletěl.
Když 17. prosince 1947 vzlétl ve Spojených státech první strategický bombardér s proudovými motory, Boeing B-47 Stratojet, Sovětský svaz neměl odpověď. Andrej Tupolev (1888-1972) proto zkonstruoval úspěšný Tu-16 (1952-1993), jehož čínská varianta (Xian H-6) je ostatně dodnes v aktivní službě, a u toho mohlo zůstat. Ale Stalin žádal výkonnější stroj, protože bylo zřejmé, že na Západě vznikají pokročilejší projekty s cílem nasadit letoun schopný mezikontinentálních letů. Tupolev měl na stole kromě Tu-16 také projekt Tu-80 a dost odvahy a prestiže, aby Stalinovo zadání odmítl. A nejen přežil, ale pokračoval v práci. Úkolu se zhostil Tupolevův žák, Vladimír Mjasiščev (1902-1978). Projekt neměl obdoby. Mjasiščevově kanceláři byl dán k dispozici celý ročník 1951 Moskevského leteckého institutu.
Velké plány obřího bombardéru, Mjasiščev M-4/3M Molot
Cílem nebylo nic menšího než sestrojit strategický bombardér schopný dosahovat cílů v Severní Americe (Pravděpodobně jen USA). Letoun měl mít šípové křídlo pro lepší aerodynamiku při vysokých rychlostech a měl nést až osmičlennou posádku. Čtyři motory měly zajistit dostatečný tah pro cestovní rychlost přes 0,75 Machu. Nosnost 24 tun by zahrnovala jak konvenční, tak jaderné zbraně, což by odpovídalo strategickým požadavkům. Operační výška 11 tisíc metrů by umožňovala letounu unikat většině protivzdušných systémů.
Kdo by očekával, že při předpokládané délce misí dosahující třinácti hodin by konstruktéři pomysleli na elementární pohodlí posádky, zmýlil by se. Ostatně toaletu dostal až Tu-95 ve verzi MS zařazené do služby v roce 1983. Bylo to vynuceno beztak značným přetížením prototypu, který ideální vzletovou hmotnost 155 tun překonal o plných 25 tun. Práce neprobíhaly přes veškerou podporu snadno, a ministerstvo muselo dvakrát odsunout termín dokončení. Ke zkouškám byl letoun připraven 30. března 1954 a poprvé představen veřejnosti přímo na Rudém náměstí 1. května 1954 v odpovědi na první let amerického Boeingu B-52 Stratofortress.
Technické parametry letounu Mjasiščev M-4/3M Molot
Technické parametry letounu Mjasiščev M-4/3M Molot byly na svou dobu působivé, ale zároveň odhalovaly i limity sovětské letecké technologie. Letoun měl délku 47,85 metru a rozpětí křídel 53,14 metru. Maximální vzletová hmotnost dosahovala 193 000 kg. Byl poháněn čtyřmi proudovými motory Mikulin AM-3, které poskytovaly letounu maximální rychlost okolo 947 km/h ve výšce 5 000 metrů. Operační dolet letounu bez tankování činil přibližně 9 500 km, což bylo méně, než konstruktéři původně zamýšleli pro dosažení cílů na území Spojených států. Výzbroj zahrnovala až 23 tun bomb, včetně možnosti nést atomové bomby, a obranné systémy byly tvořeny několika 23mm kanóny rozmístěnými na různých částech trupu.
Neúspěch letounu a lest letounu Mjasiščev M-4/3M Molot
Pro NATO, které bombardéru přidělilo kód Bison, byl letoun překvapením. Ukázalo se však, že vytčených cílů nebylo dosaženo, a přes úctyhodné parametry stroj schopný náletů na Spojené státy nebude. Dolet 9500 km totiž pro dosažení USA nestačil. Přesto vzbudil ve Spojených státech rozruch. Navzdory operačním nedostatkům byla schopnost Sovětského svazu vytvořit dojem masivní síly klíčovou součástí studené války. V roce 1955 se Sověti pokusili západní pozorovatele oklamat během letecké přehlídky, kde 18 bombardérů Mjasiščev M-4/3M Molot několikrát přelétlo nad Rudým náměstím, čímž vzbudili dojem, že Sovětský svaz disponuje větším počtem letounů, než tomu bylo ve skutečnosti.
To vedlo ke skutečnosti, že americké tajné služby přecenily velikost sovětské flotily a odhadovaly, že do roku 1960 bude v provozu až 800 těchto masově vyráběných strojů schopných nést jaderné zbraně nad USA. Tato iluze „bomber gapu” byla využita jako záminka k masivnímu nárůstu výroby amerických bombardérů, včetně legendárních B-52. Zkušenosti z druhé světové války ukázaly, že obrana proti svazům strategických bombardérů není efektivní a racionálnější se jevilo investovat peníze a úsilí do ofenzívních prostředků. Průzkumné lety U-2 však záhy obavy ze stovek sovětských bombardérů vyvrátily.
Modernizace a další vývoj letounu Mjasiščev M-4/3M Molot
Po neúspěšném počátečním nasazení letounu Mjasiščev M-4/3M Molot, kdy bylo zřejmé, že stroj nemá dostatečný dolet k dosažení amerických cílů, se sovětští konstruktéři zaměřili na další modernizace. Výsledkem byl model 3M (Bison-B), který dostal novější a výkonnější motory RD-7, což zvýšilo jeho efektivitu o 25 % a prodloužilo dolet. Kromě toho letoun prošel řadou konstrukčních změn, včetně redesignu křídel a trupu. Klíčovou inovací byla instalace přídavné vzdušné tankovací sondy na nosu letounu, což umožnilo prodloužit jeho operační dosah za pomoci tankovacích letadel. Tento krok sice zlepšil výkonnost stroje, ale stále nebyl schopen dosáhnout na klíčové cíle na území Spojených států, což výrazně omezilo jeho strategický význam
Ze 35 vyrobených strojů první verze M-4 bylo do služby zařano jen málo a nakonec byla většina přestavěna na tankery M-4-2 (Bison-A). Ani výkonnější verze 3M (Bison-B) z roku 1955 se nakonec nestala kýženým mezikontinentálním bombardérem a odpovědí na B-52. I z nich se totiž staly tankery. Letoun ve své prvotní roli nikdy nebyl bojově nasazen, a výroba skončila v roce 1963. Celkem vzniklo 93 kusů letounu, od nichž si Stalin tolik sliboval. Poslední byly vyřazeny ze služby v roce 1994.
zdroje: www.britannica.com, planehistoria.com, www.airvectors.net