foto: War Office official photographer, Cook (Lt) / Wikimedia commons / CC-PD/Edvard Beneš mezi příslušníky RAF
Bezprostředně po Mnichovu zvažoval rezignaci, k níž se odhodlal 5. října 1938 a následně opustil zemi. Kdyby zůstal, stal by se objektem štvanice nejen tisku, ale také pravicových politiků v čele s agrárníky. Pokračování článku o životě druhého československého prezidenta Beneše, kterého Hitler z duše nenáviděl.
Po svém opuštění Československa se Edvard Beneš velice rychle zařadil do seznamu nepřátel Německa. V Londýně, kde se se svou exilovou vládou usadil, totiž horlivě pracoval na oduznání Mnichovského diktátu, což se stalo skutečností již v roce 1942. Jako důležitý se pak ukázal atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy velmoci, které Československo obětovaly, pochopily, že druhý odboj je aktivní a snaží se osvobodit z nacistické opratě.
Beneš podruhé prezidentem
Československo se podařilo osvobodit v květnu 1945. Evropa sice byla opilá vítězstvím nad nenáviděným nacismem, ale na druhé straně začalo dělení válečné kořisti mezi dnešními spojenci a zítřejšími nepřáteli, protifašistickou koalicí. Československo se dostalo do sovětské sféry vlivu, což předznamenalo další zhoubný vývoj, který vyvrcholil v únoru 1948 státním převratem, provedeným komunisty. Bylo jasné, že systém omezené demokracie, kdy vládli společně komunisté a demokratické strany, nemůže trvat navěky. Buď skončí vítězstvím demokratických sil, nebo nastolením mocenského monopolu KSČ.
Beneš se do osvobozené republiky vracel s vysokým renomé a popularitou. Představoval symbol nacistické porážky a dokonce také komunisté jej uznávali. Neměli proto nic proti tomu, aby byl v roce 1946 znovu zvolen hlavou státu. Nekomunistické strany měly taktéž velmi pozitivní vztah k prezidentovi, ale příliš se spoléhaly na to, že nepřipustí příchod nové totality, tentokrát rudé. Samy však ve své úloze hanebně selhaly. To se nakonec také ukázalo volebním vítězstvím komunistů v roce 1946, kdy se premiérem stal Klement Gottwald a důležité rezorty připadly právě KSČ.
Selhal Beneš v únoru 1948?
Tragické únorové události tak znovu Beneše vmanévrovaly do situace, kterou mohl těžko ze své pozice účinně ovlivnit. Dne 20. února 1948 podalo 12 nekomunistických ministrů demisi s cílem donutit Gottwaldovu vládu k odstoupení a vypsání předčasných voleb, v nichž měli demokraté posílit, a naopak tratit komunisté. Tento předpoklad se však již s podáním demise zhroutil jako domeček z karet. Nejenže se sociální demokraté k demisím nepřidali, a tak mohl Gottwald prohlásit, že kabinet zůstává u moci, ale aktivizovala se kryptokomunistická agentura v čele se Zdeňkem Fierlingerem, prosovětským diplomatem, jehož už chtěla odvolat Benešova exilová vláda v roce 1944.
Beneš pak sice mohl naléhat na Gottwalda, aby se dohodl s vedením nekomunistických stran, ten to ale striktně odmítl. Dne 25. února 1948 už měli komunisté moc ve svých rukou, stačilo vyřešit jen jednu "technikálii", tedy přijetí demise ministrů Benešem. Prezident 5 dní odolával, protože si myslel, že demokraté se ke komunistickému převratu postaví aktivně, budou svolávat demonstrace, jenže politici neudělali nic. Tíhu hlavního rozhodování naopak hodili na bedra Benešovi, na kterého až neúměrně ve svých politických kalkulacích spoléhali. Komunisté pak svolali na 25. února velkou demonstraci na Václavské náměstí.
Existovaly dva plány, jeden počítal s přijetím demise, druhý s prodlužováním vládní krize. V případě naplnění prvního měl dav vyslovit Benešovi svůj dík za státnické rozhodnutí, v opačném případě, pokud by ještě prezident váhal, se měly houfy přesunout na Hrad a demonstrovat za jeho odstoupení. Komunisté měli stupňovat dále nátlak, svolat neomezenou generální stávku a dát zelenou masivnímu zatýkání svých odpůrců.
Beneš nátlaku podlehl a nakonec odstoupivší ministry z funkce propustil. Jeho chybou bylo to, že se vůči komunistům veřejně nevymezil a neodstoupil ze své funkce, byť to zvažoval a abdikační list už měl dokonce připraven. Komunisté pak mohli v rodícím se totalitním systému využít Beneše jako demokratickou fasádu. Vzhledem k tomu, že v nové vládě byl i do 10. března 1948 Jan Masaryk a také "starý demokrat" Vavro Šrobár, mohl Gottwald a spol. tvrdit, že došlo jen k personální obměně, nikoliv hlubší systémové změně, která ve skutečnosti vyvrcholila nastolením mocenského monopolu KSČ.
Beneš jako zlomený muž
Beneš se uchýlil po únoru 1948 na své sídlo v Sezimově Ústí. Z něj se vrátil do Prahy pouze dvakrát, na slavnosti spojené s 600. výročím založením Univerzity Karlovy a na pohřeb Jana Masaryka. Mezitím komunisté připravovali novou ústavu a také volby, kde rozhodli o tom, že napříště existovala jen jednotná kandidátka. Beneš s takovým krokem zásadně nesouhlasil a chtěl kvůli tomu odstoupit. To však Gottwald bral jako výzvu k boji, protože v Benešově kroku vnímal jasný politický kontext.
Na jednání obou mužů v květnu 1948 byla hustá atmosféra. Beneš sdělil svému budoucímu nástupci ve funkci, že jednotná kandidátka je nedemokratická a nemůže s ní vyslovit souhlas. Gottwald vyslovil zastřenou výhrůžku, s abdikací souhlasil, ale důvody musely být navenek jen zdravotní. Beneš po nátlaku nakonec souhlasil a v červnu 1948 odstoupil z funkce. Jeho pohřeb v září 1948 byl i symbolickým koncem československé demokracie. Komunisté už totiž ovládali všechny pilíře moci - vládu, parlament i úřad prezidenta, který chtěli původně zrušit a po sovětském vzoru zavést kolektivní politické vedení. Brzy KSČ ovládla zcela i státní aparát.
Beneš byl nepochybně významnou politickou figurou českých dějin ve 20. století, jelikož pro Československo vykonal mnoho dobrého. To na druhé straně neznamená, že by se nevyvaroval chyb. Byl autoritativní, přímočarý, někdy až ironicky úsečný ke svým názorovým oponentům. Politikou žil 24 hodin denně, zvláštní záliby neměl. V únoru 1948 však podlehl nátlaku a to byla nakonec jeho největší chyba. Také si později stěžoval, že jej k ústupu donutila až ulice. I přes své chyby však patří k našim největším státníkům a za nejtemnější roky 1938 a 1948 nenese plnou vinu.
Zdroj: Jindřich Dejmek: Politická biografie českého demokrata I., II.
Autor textu: Petr Duchoslav
Tagy