Autor fotografie: joiseyshowaa / Flickr|Popisek: Chrámová hora v Jeruzalémě s ortodoxním kostelem Marie Magdaleny v pozadí
Vladimír Putin s oblibou označuje vojenské napadení Ukrajiny za boj proti nacistickým živlům. Historie nám však ukazuje, že to byli právě představitelé carského Ruska, kteří otevřeně vystupovali proti Židům. Protižidovské pogromy z konce 19. a začátku 20. století byli navíc oním impulsem, kvůli kterému začali představitelé evropských židovských komunit přemýšlet nad nutností vzniku židovského státu.
Většina obyvatel Ruského impéria byla po staletí vůči Židům spíše nepřátelská, protože uvnitř populace přežívaly hluboce zakořeněné stereotypy ve většině vycházející z křesťanství. V ortodoxní teologii existovala již od 5. století našeho letopočtu protižidovská tradice vycházející především z pera duchovního otce východní církve, arcibiskupa Jana Zlatoústého. Ten obviňoval Židy ze zabití Ježíše Krista a jako jejich přirozené vlastnosti označoval různé druhy chování, které byly církví shledány jako nepřijatelné. Židé byli Janem Zlatoústým popisováni jako povrchní, chamtiví a tvrdohlaví jedinci oddávající se obžerství a opilství.
V 19. století se Ruská říše zmítala v politické a ekonomické nestabilitě. Jak se ve středověku i novověku v jiných zemích Evropy již několikrát ukázalo, tyto špatné společenské poměry se většinou vždy promítaly také do vztahu většinové populace k židovské menšině. Ke křesťanským stereotypům a karikaturám se proto brzy přidaly další protižidovské myšlenky spočívající v obviňování příslušníků židovských komunit z přebírání pracovních míst, které následně způsobovalo nezaměstnanost, nízké platy nebo špatnou ekonomickou situaci země.
Antijudaismus se v Ruském impériu zásadním způsobem zhoršil v druhé polovině 18. a v průběhu 19. století, kdy se k původnímu území přidaly geografické celky s velkou židovskou populací. Ta žila především v Polsko-litevské unii a na územích bývalé Osmanské říše. V samotném Rusku nežilo mnoho židovských komunit a carevna Kateřina II. navíc zakázala stěhování Židů na ruské území. Jedinou možností pro osoby židovského původu byla konverze k ortodoxii, na základě které jim byl přístup do Ruska umožněn. Populace Židů proto byla usazena především na území dnešního Polska, Moldavska, Ukrajiny, Běloruska, Litvy a Krymu.
Představitelé carského Ruska byli dlouhodobě protižidovští a své postoje často prezentovali také na veřejnosti. Car Alexandr I., Mikuláš I., Kateřina Veliká a především Alexandr III. vůči Židům často vystupovali. Mikuláš I. dokonce v roce 1827 nařídil, že všichni židovští muži nad 12 let musí povinně nastoupit do armády, kde byli následně postaveni do předních linií pěchoty. Ve 40. letech 19. století se Rusko neúspěšně pokusilo o asimilaci své židovské populace do většinové společnosti, když byla na Židy uvalena speciální daň, z níž byly poté postaveny židovské školy. V nich měly být židovské děti postupně křesťanskými učiteli převychováni, aby zapomněli na svou „škodlivou” víru.
I přes oficiální perzekuci ze strany ruského státu zažívaly židovské komunity v průběhu 19. století většinou demografický růst, osoby židovského původu opouštěly uzavřená ghetta a začaly se aktivně účastnit společenského života. Zásadní zlom nastal s atentátem na Alexandra II. 13. března 1881, který provedl běloruský krajně levicový revolucionář a stoupenec hnutí Narodnaja volja, Ignacy Hryniewiecki. Informace o zabití cara byly překrouceny a z jeho vraždy byli obviněni Židé, kteří měli tímto činem docílit destabilizace země.
V Májových zákonech Alexandra III. z roku 1882 byli proto Židé přímo označeni za strůjce atentátu na cara, bylo jim zakázáno působit v některých povoláních a nesměli také nadále žít ve vesnicích. Tisk navíc aktivně napomáhal k antisemitským náladám a obyvatelé carského Ruska svou frustraci způsobenou neuspokojivou ekonomickou situací v říši řešili pogromy na židovské komunity. Jednalo se o cílené útoky občanů carského Ruska na své židovské sousedy, které po desítky a stovky let žili ve stejných městech a vesnicích.
Mezi první organizované útoky, které nebyly jen náhodným incidentem, patřil pogrom v Oděse v roce 1821. V jednom z největších ukrajinských přístavů ležících u Černého moře tehdy žilo mnohonárodnostní obyvatelstvo a útok na zdejší židovskou populaci byl iniciován Řeky z důvodu údajného židovského spiknutí s Turky. Problém mezi populací města však přetrvával a další série pogromů se v Oděse uskutečnila také v letech 1859, 1871, 1881 či 1905. Při posledně zmiňovaném a největším pogromu bylo zabito 400 osob a zničeno 1600 židovských budov. Jen mezi roky 1880 a 1905 došlo na celém území Ruska k přibližně 50 pogromům ve velkých městech a k 600 útokům na židovskou populaci žijící na vesnicích.
Židé žijící na území Ruské říše se ve své domovině přestali cítit bezpečně a jen mezi 80. lety 19. století a první světovou válkou Rusko opustila téměř polovina z přibližně 4,9 milionové židovské populace. Tyto obrovské přesuny obyvatel ve východní Evropě donutily představitele židovských komunit k hledání dlouhodobějších řešení. Přesídlení Židů do západní Evropy a USA se totiž nezdálo být uspokojivou možností a jako jediné řešení se začala stále více jevit myšlenka vytvoření nezávislého židovského státu. Mezi různé možnosti patřilo vytvoření židovské domoviny v Ugandě nebo na Madagaskaru, ale po několika dlouholetých jednáních bylo přistoupeno k nákupu půdy na území Palestiny, která patřila pod Osmanskou říši.
Podle tradice byli Židé v této oblasti usazeni již od 13. století př. n. l. a první židovské království je možné podle archeologických nálezů datovat již do 10. století př. n. l. Židé zemi, s určitými přestávkami způsobenými babylonskými výpady, obývali po několik set let, ale kvůli odporu proti Římské říši v průběhu 1. a 2. století a následně perzekuci křesťanské Byzantské říše byla nucena většina židovského obyvatelstva zem opustit. Území Izraele bylo na ukázku prohry židovského obyvatelstva s Římany označeno jako „Palestina” podle národa Filištínů, který byl pro Židy nepřátelským národem žijícím ve stejné oblasti.
Pouze malé židovské komunity v několika městech byly schopné na území přežít i přes utlačování Byzantskou říší a křižácké výpravy. Možnost navrátit se do země svých předků proto evropští Židé na počátku 20. století vnímali jako důležitý symbolický moment, který by pro židovský národ mohl konečně znamenat svobodný život v míru. Realita existence Izraelského státu v posledních 75 letech však židovskému obyvatelstvu ukazuje, že ani v zemi svých předků nemohou počítat s poklidným soužitím se svými arabskými sousedy.
Zdroj: GITELMAN, ZVI. A Century of Ambivalence: The Jews of Russia and the Soviet Union, 1881 to the Present. 2nd ed. Indiana University Press, 2001.