Mohli jsme se v září 1938 bránit?

Mohli jsme se v září 1938 bránit?
Popisek: Adolf Hitler
29 / 09 / 2017, 18:00

Zdánlivě provokativní otázku i dnes vyvolávají události spojené s přijetím hanebného Mnichovského diktátu 29. 9. 1938. Československo obětovaly západní velmoci ve slepé naději, že tím zabrání válce, která byla nevyhnutelná.

V naší armádě existovaly rozhodné hlasy vojenského odporu, které byly připraveny vystoupit na obranu země, pokud by vláda Hitlerovy územní požadavky odmítla. Generálové Krejčí a Syrový patřili k těm bojovně naladěným. Výsledek střetu by však byl za daných okolností vždy stejný: porážka Československa, i když v čestném a statečném boji. Jak poznamenal generál Syrový, český národ si musel v kritické zářijové dny vybrat mezi vraždou nebo sebevraždou.

Všeobecná mobilizace vyhlášená 22. 9. 1938 spolu s obrovskými demonstracemi před čs. parlamentem navíc dávaly naději, že Československo nepřijme Hitlerovy nestoudné územní požadavky a že bude za státní svrchovanost bojovat. Situace zdánlivě nevypadala špatně ani z vojenského hlediska - Československo mělo spojeneckou smlouvu s Francií z roku 1925 a se Sovětským svazem z roku 1935.

Jeho pomoc však byla vázána na vojenské vystoupení Francie ve prospěch Československa v případě nevyprovokovaného útoku ze strany agresora. Praktické využití tohoto systému ovšem bylo v daný moment problematické. Francie se ocitla v zahraničněpolitické oblasti ve vleku Velké Británie, která začala praktikovat zbabělou politiku ústupků (appeasementu) a nehodlala se vojensky ve prospěch české věci nijak angažovat.

Prezident Beneš sondoval u sovětského vyslance Alexandrovského několikrát stanovisko, za jakých okolností by SSSR Československu mohl vojensky pomoci. Jasné odpověďi se však nedočkal. A pokud by SSSR skutečně chtěl pomoc poskytnout, není jasné, jak by se k nám sovětské jednotky přes tradičně rusofobní Polsko, resp. Rumunsko dopravily, a zda by potom zde i nezůstaly. To však nebránilo komunistické historiografii v tom, že 40 let přiživovala propagandistickou teorii o ,,dvojí" zradě (třídní a spáchané na národě) čs. buržoazie v čele s E. Benešem.

Ze zahraničněpolitického hlediska se navíc Československo ocitlo v izolaci. Pokud by Mnichovský diktát odmítlo, kromě Německa by zaútočilo i Polsko, jehož armáda patřila k těm nejlépe vyzbrojeným v Evropě, a Maďarsko. Armáda by tak musela bez spojenců čelit útoku na více frontách a po pár týdnech by zcela jistě přesile podlehla. I když čs. armáda měla skoro srovnatelný počet v daný moment použitelných divizí jako německé (42 proti 47, Němci ještě disponovali 4 rakouskými divizemi a několika záložními), v letectvu zel propastný rozdíl.

Hitlerova taktika ,,rozpůlit" čs. armádu a donutit ji bojovat v kruhové obraně s pátou kolonou v zádech za účasti Polska a Maďarska nedávaly reálné naděje na úspěch v takovém konfliktu. Ve srážce citu s rozumem nakonec i u vysoké generality převládl rozum, tedy nebojovat a přijmout hanebné podmínky Mnichova.

Rozhodnutí nemohly změnit ani porady vzešlé z iniciativy národně socialialistického předsedy P. Zenkla z 2. 10. 1938. Do historie vstoupily jako tzv. Zenklův puč. Za účasti V. Patejdla, E. Moravce (symbol pozdější kolaborace), komunistických poslanců Gottwalda a Kopeckého a dalších bylo uvažováno o instalaci takové vlády, která by změnila Benešovo stanovisko, a to i cestou státního převratu. Některé vojenské jednotky na Moravě pak měly demonstrativně vystoupit na podporu tohoto požadavku. Celý scénář byl v podstatě nereálný a na přijetí Mnichovského diktátu nemohla změnit ani další schůzka jiného předního národního socialisty J. Stránského u prezidenta Beneše 3. 10. 1938.

O osudu Československa totiž bylo rozhodnuto jinde a nezbývalo než trpce vzít tuto realitu na vědomí. Jak jsme na začátku poznamenali, bránit jsme se vojenskou cestou teoreticky mohli, válka s Německem by byla čestná a také čestně prohraná. Na druhé straně by vedla nesporně k hekatombám obětí, ,,vyvraždění" národa, čehož se Beneš velmi obával, a německý protektorát nad územně zmrzačenou zemí by měl ještě daleko ostřejší a represivnější formu, než ji měl v letech 1939 - 1945.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace