Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Bez obětavosti Mořských včel by Amerika válku v Tichomoří proti Japoncům těžko vyhrála
Při vší úctě, ne statečnost mariňáků nebo umění námořníků, ba možná ani ne atomová puma. Skutečným klíčem k vítězství USA ve válce proti Japonsku byly proslulé, leč dnes neprávem zapomenuté „Mořské včely“. Bez statečnosti a umu těchto speciálních ženijních jednotek by se americká ofenziva stoprocentně zadrhla už na samém začátku.
Potřeba specialistů, kteří by v náročných podmínkách tropického bojiště dokázali rychle postavit letiště nebo ho naopak opravit po bombardování a ostřelování, začaly chytré hlavy v Pentagonu uvažovat už několik měsíců před Pear Harbor. Zpočátku tuto činnost zajišťovali objednaní civilisté z různých stavebních firem; v podstatě jako dnešní soukromí kontraktoři plní úlohy třeba v Iráku nebo Afghánistánu. Když ale Japonci zaútočili, ocitli se v jejich palbě např. na Filipínách vedle vojáků i tito civilisté, mnohdy už zasloužilí otcové nebo postarší muži. Neměli přitom žádný výcvik, žádné zbraně a na rozdíl od vojáků je nechránila ani uniforma (i když Japonci na mezinárodní úmluvy o vedení války zvysoka kašlali). To vedlo k vytvoření Námořních ženijních praporů (Construction Battalions), jejichž příslušníci by byli nejen vycvičenými vojáky, ale také ženijními experty.
Nábor začal už 28. prosince 1941 a ohlas předčil všechna očekávání. Tisíce mužů šedesáti profesí v průměrném věku 31 let se dobrovolně přhlásilo, ačkoliv mohli zůstat doma u svých rodin a brát slušný plat v klidu a míru zápolí. Důstojníky praporů byli buďto profesionální armádní ženisté nebo důstojnické frčky dostali schopní muži z řad dobrovolníků. Ti tvořili také základ poddůstojnického sboru. Po nástupu do kasáren prošli dobrovolníci intenzivním vojenským výcvikem - učili se zejména zvládat invazní operace. Po základním výcviku byli převeleni do svých praporů, posláni na předsunuté základny, kde se podrobili doplňujícímu drilu a pak byli hned posláni do akce. Prapory byly přitom koncipovány tak, aby každý tvořil jednotku schopnou plnit samostatně všechny úkoly. Kvůli počátečním písmenům svého jména, které se v angličtině vyslovují jako „sí“ a „bí“, což zároveň v angličtině znamená moře a včelu, dostali nové jednotky nejen své přiléhavé jméno, ale i znak, letící včelu s námořnickou čapkou nesoucí samopal, francouzák a kladivo.
První část „Mořských včel“, 390 mužů 6. praporu včetně své techniky, se vylodilo na Guadalcanalu 1. Září 1942, v době, kdy námořním pěšákům stále reálně hrozilo sražení zpět do moře, a kdy moře kolem ostrova i nebe nad ním patřilo synům Nipponu. Přes kritickou situaci se ale speciální ženisté, z nichž někteří byli pro své šediny mladičkým mariňákům k smíchu, pustili prakticky ihned po přistání do práce takovým tempem, až námořní pěchotě přecházel zrak. Okamžitě převzali od ženistů 1. divize námořní pěchoty péči o strategicky důležitý bod obrany Guadalcanalu, Hendersonovo letiště. To bylo pravidelně každou noc ostřelováno z moře japonským loďstvem a přes den bombardováno ze vzduchu. Krom toho stíhali opravovat i přistávací zařízení, pomáhali pod palbou vykládat zásoby a budovali cesty po celém perimetru. Klíčové ale bylo udržet v provozuschopnosti letiště, protože to jediné zatím bránilo Japoncům zahnat Američany zpět do moře. Ale nebylo to snadné. Mořské včely dokázali nejen pomocí rozdrcených korálů a kovových drátěnek nejen jeho provizorní plochu udržet stále funkční, ale záhy ji i rozšířit a vybudovat další pro stíhače. Práci zastavovali, jen když padali z nebe pumy nebo pršely dělostřelecké granáty. „Zjistili jsme, že práce stovky mořských včel dokáže napravit škody způsobené zásahem půltunové bomby ve 40 minutách, včetně nahrazení kovové drátěnky. Jinými slovo, 40 minut po té, co puma explodovala, nepoznáte, že dráha byla zasažena,“ vysekl poklonu výkonům Mořských včel fregatní kapitán Joseph Blundon. Ale i to bylo málo a „CB“ se dokázali vzepnout k ještě větším výkonům. „Za 24 hodin 13. a 14. října zasáhli Japonci dráhu letiště celkem 53 pumami a granáty. Během jedné jediné hodiny jsme dokázali zaplnit 13 kráterů po bombách, zatímco nám nad hlavami kroužily naše letouny, čekající až budou moc přistát. Během těchto dnů muži mořských včel nedostali žádné jídlo, protože pracovali i kuchaři. Neměli jsme dost lopat, tak hlínu a kamení nosili muži ve svých přilbách,“ vysekl poklonu Mořským včelám Blundon. „Nejhorší okamžiky nastaly, když puma nevybuchly a bylo je nutné vytáhnout. Pohled na muže, kteří potlačili strach a ponořili se do kráteru za nevybuchlou pumou, se vám sevřelo hrdlo a pochopili jsem, proč musíme tuhle válku vyhrát.“
Celkem v období od 1. září do 18. listopadu 1942 zažil Guadalcanal 140 japonských náletů, při kterých byla jeho dráha alespoň jedenkrát zasažena. Ještě horší než letecké bomby bylo ale ostřelování námořními děly. Říká se, že dvě bomby nemohou spadnout na to samé místo, to ale neplatí u dělostřeleckých granátů. Japonci s oblibou vystřelili z kanonu ráže 127 mm a pak chvilku počkali, aby se hlaveň ochladila a další rána šla prakticky do těch samým míst- kde se navíc v té době už hemžili Mořské včely. „V takové situaci se můžete jen spoléhat, že uslyšíte, jak se granát blíží a že předtím, než exploduje, se vám podaří utéci. To je ale hra, ze které by neměla radost žádná pojišťovna“, glosoval nebezpečnou a rizikovou práci Mořských včel námořní poručík Wiliam Huie.
Není tedy divu, že si Mořské včely už za několik prvních týdnů svého pobytu na obklíčeném ostrově Guadalcanal získaly mezi letci, vojáky i námořníky zasloužený respekt, který je pak provázel po všech bojištích Pacifiku- až do japonské bezpodmínečné kapitulace.
Zdroj: Miloš Hubáček: Vítezství v Pacifiku