Autor fotografie: František Dostál, Wikipedia|Popisek: Okupace Československa v roce 1968
Moskevský protokol z 27. srpna 1968 byl reformním komunistům vnucen Sověty a znamenal počátek konce obrodného procesu v Československu.
Okupace Československa 21. srpna 1968 rozmetala naděje na hlubší obrodu socialismu, která měla mít přídomek ,,s lidskou tváří". Vážně poznamenala i československou společnost, i vztahy s denně adorovaným přítelem, který přišel okupovat vlastního spojence.
Z budovy ÚV KSČ, kde se 20. 8. 1968 připravovaly materiály na nadcházející sjezd, byli elitními sovětskými výsadkáři uneseni hlavní tváře Pražského jara - Alexander Dubček, František Kriegel, Josef Smrkovský, Bohumil Šimon, Josef Špaček a Oldřich Černík. Internovaní politikové, kteří vůbec netušili, co s nimi bude, byli nakonec dopraveni do Moskvy, aby zde později podepsali svou kapitulaci pod reformním procesem a jehož ,,výdobytky" měli pod sovětskou kuratelou svýma rukama sami zardousit.
První tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv v Moskvě především požadoval, aby došlo k odvolání výsledků mimořádného vysočanského sjezdu, znovu se zavedla cenzura v Československu, došlo ke zrušení ,,protisocialistických" organizací KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K 231.
Internovaní představitelé KSČ byli vůči svým ,,hostitelům" ve zcela neporovnatelné pozici - jejich země byla okupována, při jednáních o podpisu potupného protokolu byl na ně činen silný nátlak s hrozbami, že v Československu může být zavedena vojenská správa, a politikové se již nemusejí do své vlasti vrátit. Reformní komunisté však trvali na jednáních se Sověty na tom, že v Československu není žádná kontrarevoluce a že vpád vojsk byl vážnou chybou, které dalekosáhle ovlivní československo-sovětské vztahy.
Dubček v podstatě vyklidil pole a nervově se zhroutil a často v Moskvě propukl v zoufalý pláč. Chodil po místnosti a hořekoval, jak mu to ,,ty kurvy (Sověti) mohly udělat". Dubček ztratil v Moskvě gloriolu vůdce, některé své kolegy svými rezignovanými postoji překvapil. Ostatní představitelé Pražského jara na začátku jednání nepřipouštěli možnost, že by protokol podepsali. Postupem času však okolnosti takovému řešení jednoduše nepřály. Prezident Ludvík Svoboda, který chtěl internované politiky přivézt zpět do Československa, se plně postavil za stanovisko Sovětů a začal promlouvat Dubčekovi a dalším ,,do duše". To znamená, že jediné možné východisko je podepsání protokolu, protože Sověti neustoupí v zásadních věcech ani o píď.
Výhrůžky, nátlak a psychologická a mocenská převaha Sovětů tak vykonala svoje a vrcholní komunisté se tedy rozhodli až na Františka Kriegela Moskevský protokol nakonec podepsat. Na věci to ale už nic nezměnilo. Sověti potřebovali hlavně podpis prvního tajemníka ÚV KSČ, jímž byl Alexander Dubček, aby měl Moskevský protokol nějakou hodnotu.
Internovaní politikové se mohli vrátit do vlasti, aby zahubili proces, který pomáhali sami budovat. Je smutnou realitou, že Dubček a další neodstoupili na protest ze svých funkcí, Místo toho například Dubček podepsal nechvalně známý ,,pendrekový zákon". Mohl odstoupit, ale v daný moment to neudělal, protože na to neměl odvahu.
Zdroj: Antonín Benčík, Josef Domaňský: 21. srpen 1968