foto: Diana Robinson / Flickr/Pohled na údolí pod mraky z vrcholu obávané hory Mount Washington
Bylo léto roku 1900. Slunce svítí, ptáci zpívají a dva chlapíci v plné síle vyrážejí na zdánlivě pohodovou hřebenovku. Jeden z nich držel rekord v zvedání tunových závaží a druhý byl o generaci mladší mašina plná svalů a energie. Jenže pohoří White Mountains v New Hampshire nehraje podle lidských pravidel.
Kdo byli ti dva muži, kteří se osudné neděle 1. července 1900 vydali vstříc smrtící pasti na Mount Washingtonu, té nejnebezpečnější metě celého Apalačského pohoří?
Prvním z nich byl chlap jako hora William B. Curtis, o kterém se po celých Spojených Státech vyprávěly legendy. Tomuto chlapíkovi už pomalu táhlo na čtyřiašedesát, ale svou brutalní fyzičkou by do kapsy hravě strčil většinu dnešních třicátníků. Curtis za svůj život založil hned několik elitních atletických klubů, působil jako uznávaný sportovní redaktor a byl rozhodčím množství zápasů mezi univerzitními rivaly z Harvardu a Yale.
Sportovní legenda Curtis a jeho zkušený parťák Ormsbee
A Curtisovy osobní rekordy? Na jeho seznamu ocenění bylo neskutečných 48 různých disciplín. Dalo by se říct, že Curtisovi v podstatě šlo vše, na co sáhl. V roce 1868 vytvořil nemyslitelný rekord v silovém zvedu s postrojem, když od země odlepil neskutečných 1 465 kilogramů. Tento železný chlapík z New Yorku byl navíc známý tím, že i v těch nejkrutějších newyorských mrazech nenosil kabát a chodil jen v saku. Jeho povahu snad nejlépe vystihovalo, že na pozvánky na horské výšlapy, kam zval širokou veřejnost, vždy připsal poznámku: „Tato akce nebude zrušena ani odložena z důvodu nepříznivého počasí.“
Druhým mužem výpravy byl dravý atlet a právník z newyorského Brooklynu, osmadvacetiletý Allan Ormsbee. Ormsbee byl aktivním členem Brooklynského atletického klubu, platil za vynikajícího chodce na dlouhé vzdálenosti a v horách byl jako doma. Tento vysoký, fyzicky zdatný mladík měl před sebou slibnou budoucnost a na podzim téhož roku se měl dokonce ženit. K legendárnímu Curtisovi vzhlížel s obrovským respektem a díky své rychlosti a síle z nich byl dokonalý pár, který se na túře měl velmi dobře doplňovat.
Neděle na Mount Washington byla jako každá jiná
Když v neděli 1. července 1900 vyráželi oba muži od vyhlášeného hotelu Crawford House, nepanovalo dole v údolí žádné drsné zimní počasí. Ba naopak. Tato něděle byla typickým příjemným letním dnem. Cíl jejich cesty byl Summit Mount Washingtonu ve výšce 1 917 m n. m., kde se na vrcholovém hotelu Summit House konal 35. sraz horského klubu Appalachian Mountain Club.
Na vrcholu tak bylo množství lidí, kteří čekali na oba dobrodruhy. Více než sedmdesát pánů a dam v kloboucích rozmlouvalo u horkého čaje nad nejnovějšími vědeckými poznatky, na telegrafní stanici cvakaly zprávy a místní tiskař přímo na hoře připravoval čerstvé vydání novin Among the Clouds. Na Mount Washington panovala pohoda.
Dole na vyznačených trasách mezitím poctivě šlapali Curtis s Ormsbeem. Pro takově mašiny mělo být zdolání hory jen příjemnou rozcvičkou na víkend spojenou se společenskou událostí. Jenže to by musel být Mount Washington obyčejným kopcem.
Mount Washington není jen tak ledajakou horou
Abyste pochopili, do čeho ti dva šli, je potřeba více přiblížit Mount Washington. Tato hora sice nemá nadmořskou výšku alpských čtyřtisícovek nebo himalájských osmitisícovek, ale geograficky a klimaticky leží na naprosto specifickém místě.
Přesně nad vrcholem se totiž protínají tři hlavní vzdušné proudy Severní Ameriky: studený kanadský vzduch, vlhký vítr od Atlantiku a teplé proudy z Mexického zálivu. Okolní hřebeny navíc fungují jako obří aerodynamický tunel. Vzduch stlačený mezi údolími se nad vrcholem zrychluje obrovským tempem. Ostatně není samo sebou, že právě tady naměřili vědci v roce 1934 nejsilnější vítr na povrchu planety: nepředstavitelných 372 km/h. Důsledkem těchto jevů je však samozřejmě také překotná změna počasí, kterou zažili právě oba zkušení sportovci a nakonec se jim stala osudnou.
Vetšinu cesty měli Curtis a Ormsbee prosluněnou, ale najednou přišla rychlá změna
Curtis a Ormsbee se rozhodli vystoupat na vrchol po historické stezce Crawford Path, která je turisty vyhledávána až do dnešních dnů. V 11:30 dopoledne, jen několik hodin po začátku jejich výšlapu, ještě na hoře Monroe svítilo slunce. Jenže po jedné hodině odpoledne přišela náhlá změna, kterou zná každý zkušený horal, ale málokdo ji zažije v takové brutalitě jako Curtis s Ormsbeem.
Za pouhých patnáct minut totiž na vrcholku kopců spadla teplota k bodu mrazu. Slunce úplně zakryla těžká mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok. A pak začalo peklo. Z ničeho nic se do hor opřel orkán, který s sebou nesl namrzající dešťovou krupici. Skály a vegetace se okamžitě obalily průhledným sklem z ledu.
Krátce po začátku toho nejhoršího potkali oba muži na stezce skupinu sestupujících dělníků a horských průvodců. Dělníci byli promočení, zmrzlí a vystrašení. Varovali je: „Nahoře zuří peklo, otočte to, nemá to smysl!“ Jenže ego a mýtus o vlastní nezranitelnosti udělaly své. Curtis se jen lehce pousmál, Ormsbee zase pokrčil rameny a oba chlapi pokračovali dál do mlhy. Vždyť do tepla hotelu na vrcholu to byly jen dvě míle, co by se jim mohlo stát? Oba muži netušili, že si tímto rozhodnutím podepsali ortel smrti.
Peklo na Mount Washington: když vám vítr vyfoukne vzduch z plic
Během následující hodiny se totiž počasí ještě více zhoršilo a jejich letní výšlap se rázem změnil v boj o holé přežití. Vítr dosahoval takové síly, že muže fyzicky srážel ze stezky. Svědci, kteří na stezce bojovali o život ve stejnou dobu, později popisovali, že nárazy uragánu byly tak drsné, že vám doslova vyfukovaly vzduch z plic. Postupovat šlo jen tak, že člověk udělal dva zmatené kroky vpřed, aby se okamžitě křečovitě přichytil skály. Vichr byl tak silný, že málem smetl oba muže do propasti.
Oba muži si teprve v tuto chvíli uvědomili, že jde do tuhého. Na východní straně hory Monroe objevili hustý porost nízké kosodřeviny. Vlezli do něj, osekanými větvemi narychlo ucpali severní vchod odkud vál ledový vichr, a vytvořili si provizorní ledové doupě. V něm se snažili přečkat to nejhorší. Zda tam muži strávili hodinu nebo dvě nevíme. Policejní vyšetřovatelé na tomto místě akorát našli staré plechovky s jídlem, ze kterého se muži se snažili nabrat alespoň trochu sil.
Jenže hypotermie je zákeřná věc. Zmrzlé tělo totiž přichází velmi rychle o energii a člověk vystavený velké zimě navíc přestává racionálně uvažovat. Zda zpanikařili, nebo se v nich probudil poslední zbytek bojovnosti, se už nikdo nedozví. Jisté je však to, že se muži nakonec rozhodli opustit svůj provizorní úkryt a s vypětím sil se znovu vydali do vichřice.
Toto jejich rozhodnutí se však později ukázalo být fatální chybou. Pouhých 400 kroků od vybudovaného úkrytu totiž Curtis definitivně padl na zem. Jeho tělo selhalo, protože byly obří svaly bez energie. Srdce nezdolného chlapa dotlouklo přímo na staré jezdecké stezce. Záchranáři ho později našli ležet na břiše, zamrzlého v ledu.
Ormsbeeho nadlidské finále
Třicetiletý Allan Ormsbee tak zůstal v ledové apokalypse sám. Kolem něj byla jen oslepující tma, orkán a ledová krusta. To, co předvedl v následujících minutách, byl neskutečný, byť tragický zápas o holou existenci. Ormsbee moc dobře věděl, že zastavit se znamená smrt. Slepý a promočený na kost se i přesto dral dál nahoru po obřích skalních blocích. Vítr s ním házel jako s papírem. Mladý muž neustále padal z namrzlých balvanů. Ostré hrany žuly mu trhaly oblečení i kůži.
Jeho odhodlání však bohužel nestačilo a Ormsbee nakonec také vysílením zemřel. Když jeho tělo později našli záchranáři, byl to mrazivý pohled. Mladý atlet byl pokrytý hlubokými tržnými ranami, modřinami a krvavými šrámy. Bojoval doslova do posledního kapky krve.
Děsivá je na celém příběhu skutečnost, že Ormsbee dokázal v tomhle šílenství dojít až k samému úpatí závěrečného skalního kužele Mount Washingtonu. Zkolaboval vysílením a mrazem necelých 400 metrů od vyhřáté jídelny hotelu Summit House, kde členové klubu v tu chvíli probírali společenské novinky.
Memento, které v ledu zůstalo dodnes
Smrt dvou silných atletů otřásla celými Spojenými Státy. Šokovaní lidé si odmítali připustit, že by takové mašiny mohl zabít obyčejný letní výšlap. Hory ale na sportovní trofeje nehledí. Na místě, kde oba muži dokonali svůj boj, vyrostl později kamenný přístřešek. Dnes už z něj však zůstaly jen masivní železné kotevní šrouby zavrtané hluboko do žulového masivu Mount Washingtonu. Každému, kdo jde kolem v krátkém tričku a s usměvavou náladou, ticho místa navždy připomíná základní pravidlo hor: Přírodu nikdy neporazíš. Můžeš ji jen s pokorou přežít.
Zdroj: BLEAKNEY, Nicholas. Not Without Peril: 150 Years of Misadventure on the Presidential Range of New Hampshire. 2. vyd. Boston: Appalachian Mountain Club Books, 2000. Kapitola 5: A Presidential Brain Trust, s. 53–74.
Tagy