Muž, který se smrti smál do očí - italský legionář Alois Storch

Muž, který se smrti smál do očí - italský legionář Alois Storch
Autor: Petr Blahuš|Popisek: Jedni z mála Čechů, kteří se o památku našich statečných leginářských předků dnes starají, jsou členové ČsOL
25 / 01 / 2018, 16:30

Severočeský vlastenec a československý legionář v Itálii Alois Storch neváhal přesně před 100 roky během odvážné obojživelné operace v rakouském týlu uprostřed Alp, daleko od své otčiny, hrdinně položit život. Bohužel, jak je už pro naši dnešní společnost typické, větší slávu a čest českému rekovi skládají nikoliv jeho krajané doma, ale Jihotyroláci: 800 km od jeho vlasti.

Alois Storch se narodil 21. července 1893 v České Lípě. Od mládí cvičil v Sokole a jeho vášní bylo amatérské divadlo. Miloval také českou poezii, byl zručný malíř a jeho zachovaný deník plný originálních glos je unikátním dokladem jeho národností i osobnostní vyspělosti. Pracoval jako zámečník ve strojovně papírny v Bakově nad Jizerou, ale pak byl v roce 1914 nuceně odveden pod císařskou fangli a poslán jako spojař 3. baterie 13. těžkého dělostřeleckého pluku na italskou frontu. Jako zázrakem se mu co by desátníkovi sloužícímu v pevnosti v Nagu podařilo spolu s 22letým Františkem Tobkem z Lažan přejít 27. května 1918 na Doss Casinu frontu. Jejich útěku napomohli další Češi z baterie v Nagu, se kterými si dokonce smluvili znamení, že se akce povedla: na jejich žádost Italové vypálili několik salv, načež kanonýři z Naga odpověděli smluveným počtem ran že „rozumí“.

Dvojice Čechů poskytla Italům cenné zpravodajské informace o rakouské obraně Lago di Garda a tak byli oba muži ihned zařazeni do sestavy hlídek elitního československého 39. výzvědného (esploatori) pluku. Spolu s dvojicí dalších legionářů se dobrovolně přihlásili do riskantní obojživelné operace: lodním výsadkem měli proniknout do rakouského týlu, dohodnout s kamarády z Naga, aby také zběhli anebo aspoň nepřesně pálili a získat informace o chystané rakouské ofenzívě. Po dvou dnech mezi nepřáteli je měla na skrytém místě vzít na palubu loď s elektrickým pohonem (tedy prakticky nehlučná).

psali jsme: Čechoslováci proti Bergmannu: první nasazení legendárního německého samopalu proti čs. legionářům

Akce ve stylu commandos začala 2. července 1918 ve 21 hodin ve Via di Sogno jižně od Malcesiny. Po hodině plavby se legionáři vylodili u ústí řeky Sarco. Nepřátelské hlídky byly ale bohužel nešťastnou shodou okolností právě v těchto místech zesíleny, protože se tuto noc očekával návrat rakouských námořníků, prchajících ze zajetí. Průzkumníci proto byli brzy odhaleni. Aby unikli zajetí, skupina se rozdělila: Tobek a 23letý svobodník Leopold Jeřábek skočili zpět do vody a snažili se zachránit plaváním zpět k italským pozicím. Tobkovi se to podařilo, když ve studené vodě uplaval více jak tři kilometry (za akci byl mimořádně povýšen a vyznamenán, ale 24. září 1918 padl v boji na Cima Tre Pezzi). Druhý výzvědčík omylem doplaval ještě k rakouské části jezera, kde na něj už čekal vzburcovaný nepřítel. Rodák z Nového Rousínova zastřelil rakouského oficíra a pokusil se znovu uplavat, byl ale zraněn a zmizel pod vodou. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Storch s legionářem Janem Šmardou byli zajati, když neplavec Storch skočil do jezera a byl Rakušany napůl utopený v křečích vytažen z vody. Oba nyní čekal vojenský soud před arciknížetem Maxmiliánem, na jehož velitelství v Grottě pod horou Brioni byli zranění Češi dopraveni. On sám je i jako první vyslechl, muži mu však nic neřekli. Našli se však jejich falešné doklady, maskování a kvůli rakouským drátům napuštěným elektřinou i gumové rukavice a boty. Soud byl proto jen formální: rozsudek byl vynesen a posléze potvrzen velitelem úseku Riva generálem Schiesserem už ve 22.30 hodin 3. července 1918. Oba Češi dostali trest smrti, Šmardovi byl ale na poslední chvíli změněn na 20 let arestu. Storch rozsudek přijal s kamennou tváří a byl odveden do sklepa, kde mu nabídli poslední jídlo. To ale odmítl se slovy: „Jen si to snězte sami pánové, stejně za čtrnáct dní chcípnete!“ Přivolaného kněze Gélu jen poprosil, aby jeho matce vyřídil poslední pozdrav. Jedinou věcí, které v poslední noci svého života Alois Storch podle Marka litoval, bylo to, co jeho smrt způsobí mamince. Jasně ale prohlásil, že …„svého činu rozhodně nelituje, protože to udělal jak svou vlasteneckou povinnost a z hlouby svého přesvědčení, kterému byl a zůstane vždy věrný…“  

Krátce po půlnoci byl spoutaný Storch vyveden pod bodáky na cvičák u Rivy. Ponurý průvod mířil k šibenici, sestavené ze svislých sloupů a příčného břevna. Místo nebylo zvoleno náhodně: Rakušané věděli, že je sem vidět ze zákopů na Altissimu, kde byly jednotky československé legionářské divize. Chtěli tím dát vzpurným Čechům (Slováků bylo v italských legiích jen pár) na pamětnou a podlomit jejich morálku, aby si uvědomili, co je čeká, když se postaví Rakousku. Dlužno dodat, že tím skutečně docílili značného efektu - ovšem trochu jinému, než sami čekali. Jakmile se totiž rozednilo a čs. pozorovatelé si všimli šibenice s visící postavou, nařídil velitel čs. divize generál Graziani (legionáři s úctou nazývaném „náš táta“) v odvetě dělostřelecký přepad Rivy, Naga a Arca, které palba víceméně srovnala se zemí. Po této vraždě byli navíc Čechoslováci plni touhy po pomstě, což Rakušáci záhy poznali na vlastní kůži. Zcela kontroverzní následek měla i rakouská propaganda, která rozšířila mezi své vojáky fotky oběšeného Storcha s varováním, že se tak stane každému, kdo se postaví „mocnářství“. Storchova statečnost způsobila takový dojem mezi českými vojáky nucenými bojovat za Vídeň, že počet přeběhlíků po tomto datu v oblasti mnohonásobně vzrostl.

psali jsme: Létající legionář Augustin Charvát - postrach německých Zeppelinů

Před svou popravou byl Storch dvojicí katů, kteří za svůj úkol dostali zvláštní žold, degradován a zut z bot. Odmítl nechat si dát pásku přes oči a dobrovolně jim usnadnil navléknutí smyčky na krk, která byla příliš vysoko. Pak - aniž čekal na podtržení vozíku, na kterém stál- sám vyskočil s pokrčenýma nohama do vzduchu a tak odešel z tohoto světa. Ač bylo půl třetí ráno, i přes tuto nekřesťanskou hodinu spustil početný houf rakouských a maďarských čumilů jásat „Hurrá“ tak hlasitě, až byl velitelem popravy hejtmanem Janouschkem seřván. Podle rozsudku nechali Rakušané Storchovo tělo viset pro výstrahu 24 hodin, teprve pak ho pohřbili- na smetišti. Po válce byly ale jeho ostatky - stejně jako těla 40 dalších popravených legionářů z italské fronty- exhumovány a za účasti desetitisíců lidí 21. dubna 1921 slavnostně pohřbeny na legionářském pohřebišti na pražských Olšanech.

Pomník legionáře Storcha

Tohle místo kousek od Arca je i dnes - bez ohledu na krásu okolních Benátských Alp s typickou siluetou středověkého hradu - tak trochu i ponuré. Na konci slepé pěšiny uprostřed houštin a daleko od posledních domů (v tom nejbližším, asi 400 metrů odtud, byl Storch odsouzen k smrti) stojí do kruhu pár stromů. Uprostřed nich se vyjímá prostý pomník z bílého dolomitu, vztyčený za velké účasti obyvatelstva kraje v lednu 1919 veterány horských oddílů Alpini (krátce po popravě zde nechal majitel pozemku baron Menghin- Brezburg postavit dřevěný kříž). Po jeho boku roste dvojice cypřišů, vysazených na místě, kde stála konstrukce šibenice. Ještě dnes je toto místo mezi Itali tak známé, že zde téměř tu najdeme svazeček květin. Nosí je sem místní lidé; sami od sebe, nikdo je k tomu nenutí. Češi sem prakticky nezavítají; tohle místo není na rozdíl od poslední pizzérie v Rivě popsáno v žádném průvodci a tak turisté, kteří tady létají na padáku, lezou po skvělých skalách nebo se jen tak válí u „tropického“ Lago di Garda, místo nevšímavě míjí. Jen málokterý z nich aspoň tuší, že v této oblasti krásných jezer a skalních masívů bojovali naši dědové a pradědové za to, aby Češi a Slováci mohli žít ve své vlastní zemi spolu jako svobodné a suverénní národy. Mnoho z nich za tento sen, který jsme si my nechali vlastní nemoudrostí před 25 lety rozbít, tady v italských Alpách zemřelo.

 Zdroj: Jindřich Marek- Pod císařskou šibenicí

Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie  - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte více

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace