Autor fotografie: US Navy, volné dílo|Popisek: USS Salt Lake City
Komandorské ostrovy. Souostroví čtyř ostrovů u východního břehu Kamčatky v Beringově moři. Jako jediné z Aleutských ostrovů patřily i za druhé světové války Sovětskému svazu. Ostatní byly Ruskem prodány v roce 1867 Spojeným státům spolu s Aljaškou. Během překombinované operace proti atolu Midway v červnu 1942 se Japonci zmocnili ostrovů Attu a Kiska. A potřeba je následně zásobovat vedla k jedné z podivných bitev války v Pacifiku: 27. března 1943. Bez letecké podpory se v ní utkaly křižníky a torpédoborce kontradmirála McMorrise a viceadmirály Hósógaji.
V nenaplněné naději, že diverzní akcí proti Aleutským ostrovům rozptýlí americkou pozornost na hlavním dějišti u Midway, dosáhli na severu Japonci poměrně snadno poměrně bezvýznamného úspěchu. Zkomplikovali sami sobě pozici, roztříštili své síly beztak již oslabené po bitvě v Korálovém moři. Letadlové lodi podporující vylodění na Attu a Kisce na dalekém severu by bývaly mohly sehrát významnou roli.
Namísto zničení zbývajících amerických námořních sil a obsazení důležitého atolu jako odrazového můstku pro případné dobytí Havaje (nebo alespoň reálnou hrozbu takového kroku a kartu v jednání o mírových podmínkách) přišli Japonci o čtyři letadlové lodě, a jediným ziskem byly právě dvě strategicky nepříliš významné a prakticky nevyužitelné pozice v Aleutském souostroví. Že šlo o vzácnou okupaci vlastního amerického území bylo méně než symbolickou útěchou. Když už tam ale byli, bylo třeba vybudovat obranu a zásobovat posádku obou ostrovů.
A v tom se jim zase Američané snažili bránit. Koncem března na sebe pak nedaleko Komandorských ostrovů narazily dvě formace hladinových lodí. Na americké straně to byla operační skupiny 16.6 kontradmirála Charlese McMorrise, jehož vlajka vlála na těžkém křižníky CA-25 Salt Lake City (třída Pensacola). V sestavě plul také lehký křižník CL-9 Richmond (staré třídy Omaha), a čtyři torpédoborce.
V čele japonského 5. loďstva stál viceadmirál Boširó Hósógaja. Velel 1. divizi křižníků z vlajkového těžkého křižníku Nači (třída Mjókó). Kromě něj tu byl také těžký křižník Maja (třída Takao), lehký křižník Tama (třída Kuma) a dva torpédoborce. Hósógajovy lodě doprovázely konvoj D, který měl přímý doprovod složený z lehkého křižníku Abukuma (třída Nagara) a tří torpédoborců a sestával ze tří dopravních lodí.
Američané objevili nepřítele díky radaru. Ale prakticky současně byli spatřeni hlídkami na japonských lodích. Obě uskupení vyhlásila poplach. Hósógaja s válečnými plavidly zamířil slabšímu soupeři vstříc, transportní lodě pokračovaly v nezměněném kurzu. Sebevědomí Japonců bylo zcela na místě. Proti deseti 203mm dělům křižníku Salt Lake City a dvanácti 150mm dělům křižníku Richmond mohli nasadit dvacet 203mm děl na Nači a Maje a čtrnáct 140mm děl svých lehkých křižníků. Nepočítaje výkonná torpéda "Dlouhé kopí". Americkou situaci znepříjemňoval dále fakt, že oba japonské křižníky byly skvělými moderními konstrukcemi a Salt Lake City citelně překonávaly co do maximální rychlosti (necelých 33 uzlů americké lodi proti 36 uzlům).
McMorris přesto pokusil štěstí. Chtěl se vyhnout válečným lodím, zničit konvoj a ustoupit. Podařit se mu to mohlo jen za předpokladu, že se jeho protivník dopustí chyb. Hósógaja ale nebyl naivním ani nezkušeným velitelem a svých výhod si byl dobře vědom. Americkému veliteli je třeba přiznat odvahu a cílevědomost. Japonci zahájili palbu první. V 8:40 zaburácela hlavní děla křižníku Nači na 18 km vzdálený Richmond. Ten odpověděl o minutu později a o další minutu později se přidala americká vlajková loď.
Se zkracující se vzdáleností se přidaly i torpédoborce. Naši rovněž do dráhy americké skupiny vyslal osm torpéd. Žádné nezasáhne, zato v 8:50 na něj dopadne jeden z granátů lehkého křižníku Richmond a na pravoboku zabije a zraní přes 30 mužů. Další zásah vyřadí z provozu rádio, což je u vlajkové lodi z japonského pohledu dosti nešťastné. To již ale americké lodě obracely pryč. Těsnější střet proti přesile si nemohly dovolit a původní záměr zjevně nevyšel. Problémem bylo, že v tu chvíli japonská převaha dále vzrostla, protože na zádích měly americké lodě méně hlavní než na přídi.
Kapitán Salt Lake City se snažil kličkováním ztížit japonským dělostřelcům loď zasáhnout, ale s ohledem na jejich kvality a početní převahu bylo spíše otázkou času, kdy se karta definitivně obrátí. V 9:10 byla americká vlajková loď zasažena poprvé - granátem vypáleným z křižníku Maja. Pancéřování však odolalo. Japonci se pokusili koordinovat palbu katapultovaným hydroplánem, ale americká protiletadlová palba jej zahnala a při druhém pokusu sestřelila.
Nači byl obratem zasažen americkým torpédoborcem, který se štěstím vyřadil čelní věž japonského křižníku, který současně zpomalil, což dávalo Američanům naději nejen uniknout z jeho dosahu, ale znovu se pokusit o přiblížení k dopravním lodím. Jenže štěstí netrvalo věčně. Škody na Nači byly záhy opraveny a oba japonské těžké křižníky rámovaly Salt Lake City stále přesnější palbou. K tomu došlo v nejnevhodnější chvíli k poruše kormidelního stroje. Manévrovací schopnosti lodi byly dramaticky omezené, a jestliže dosud obratně a díky předvídavosti svého kapitána zásahům unikala, přicházely těžké chvíle.
Vzápětí přišel druhý zásah. Japonský granát trup prorazil, ale naštěstí neexplodoval. Za této situace nezbývalo než ustoupit. Byla položena kouřová clona a americká skupina třicetiuzlovou rychlostí ustupovala s nadějí, že Japonci ji nebudou pronásledovat dlouho. Což by bylo správně, kdyby... kdyby Američané v tu chvíli nesměřovali ke Kurilským ostrovům. Stručně řečeno: Američané byli západně od Japonců, kteří jim blokovali ústupovou cestu k vlastní základně, zatímco hrozilo, že se dostanou do dosahu japonských bombardérů.
Následoval proto pomalý obrat na jih a posléze na východ. Japonci byli Američanům neustále v patách a kdykoli se v kouřové cloně lodě objevily, zazněla salva. Na Salt Lake City dopadlo několik granátů z křižníků Maja. Jeden způsobil zaplavení několika komor a náklon, který bylo třeba vyrovnat, což snížilo rychlost lodi. V zadních věžích docházela munice, která musela být převážena z předních skladišť, a do toho v 11:53 ke vší smůla mořská voda uhasila hořáky pod kotli a vysadily stroje. O pár minut později již křižník stál na místě a signalizoval "Moje rychlost nula!" Japonci vzdálenost zkracovali a situace vypadala zcela beznadějně. Posádka se připravovala na poslední boj a opuštění lodi, kapitán stiskem ruky děkoval důstojníkům za dosavadní nasazení...
Kontradmirál McMorris ve snaze křižník zachránit vyslal do prakticky sebevražedného protiútoku tři ze svých čtyř torpédoborců. Nebude to poslední takové nasazení amerických torpédoborců ve válce. Slavné poslední chvíle zažije při protiútoku na hlavní japonské síly torpédoborec Johnston, který se u Samaru v říjnu 1944 pustil do dělostřeleckého souboje s bitevní lodí Kongó na vzdálenost 6,5 km. Nyní velitel torpédové eskadry signalizoval lakonicky "Cíl: nepřátelské těžké křižníky!" Jde o jeden z legendárních signálů námořních dějin.
Japonci se na malé lodě zaměřili. Přestože byl na čele plující Bailey dvakrát zasažen těžkým 203mm granátem, podařilo se mu vypálit Japoncům do cesty pět torpéd. Současně odpovídal svými 127mm děly. A ono to stačilo. Japonské křižníky ve snaze se torpédům vyhnout obrátily, a současně se na Salt Lake City opět rozběhly stroje. Do čtvrt hodiny již těžký křižník navzdory poškození odplouval z místa střetnutí rychlostí 30 uzlů. Velitel torpédové eskadry hlásil, že nepřítel ustupuje.
O důvodech panují spekulace. Oba japonské křižníky možná spotřebovaly již příliš mnoho munice a paliva. Kromě toho japonský viceadmirál nemohl vědět, že se Salt Lake City dostal do kritické situace: kvůli kouřové cloně. Mohl snadno mít za to, že oba americké křižníky ustupují velkou rychlostí, a protiútokem vynucený obrat by za takových okolností další pronásledování činil spíše marným. Chybělo málo a Japonci dosáhli relativně významného vítězství v jinak nepříliš významném střetnutí. V konečném součtu měli i vyšší ztráty: 14 padlých a 26 zraněných proti 7 padlým a 20 zraněným Američanům. Salt Lake City byl těžce poškozen, dva torpédoborce lehce. Naši si odnesl poškození středního rozsahu a Maja jen pár "škrábanců".
Ze strategického hlediska šlo o úspěch Američanů. Japonci upustili od snahy zásobovat Attu a Kisku hladinovými loděmi. Zásoby nadále přivážely již jen ponorky. Pozice byla beztak dlouhodobě neudržitelná. Attu Američané dobudou zpět v květnu 1943. Proti Kisce vyšlou v srpnu 1943 mimořádné síly... na 35 tisíc mužů s mocnou námořní i leteckou podporou. Japonci však ostrov před útokem evakuují, a 200 spojeneckých vojáků padne zcela zbytečně za oběť přátelské palbě nebo pastem, které Japonci na ostrově zanechají, a také na torpédoborci Abner Read, který najede na minu.
Zdroj: Hubáček, Ofenzíva v Pacifiku; www.history.navy.mil