foto: Archiv bezpečnostních služeb/Hovnocuc svobody je bezpochyby nejoriginálnějším způsobem emigrace v dějinách ČSR po roce 1948
Na letošek připadá 70. výročí tzv. Vítězného února, jednoho z nejtragičtějších dnů novodobé české a československé historie. Roku, který odstartoval nejmasovější vlnu emigrace, jakou tato země kromě období německé okupace nezažila od dob Třicetileté války. Mezi těmi, kteří odtud prchali před komunistickou a trockistickou pěstí, se svým přechodem před Železnou oponu zapsal nemazatelným dojmem i Bohumil Kňourek.
Rodák (1953) z Dolních Dunajovic na úpatí Pálavy patřil mezi ty statisíce Čechoslováků, kteří se rozhodli vyměnit jistotu Husákova „normalizačního socguláše“ za nejistotu tvrdého kapitalistického chleba. Tím, že bydlel na okraji tehdejšího pohraničního pásma, dobře znal režim ostrahy na jižní hranici s Rakouskem. A na tom postavil svůj plán.
psali jsme: Pavel Kohout: Vraťte mi můj Západ
I když se podél nejbližšího okolí ostře střežené hranice táhlo zakázané pásma, do kterého mohli jen přísně prověření soudruzi, dostávali v malé míře tzv. „povolenky“ i obyčejní lidé, kteří sem zajížděli za prací, např. lesní dělníci, zeměměřiči, zemědělci a podobně. Logicky pak kvůli takovým musel čas od času ke hranici vyrazit také fekální vůz. A právě na existenci jízd s tímto do daleka puch šířícím a skutečně ne příliš reprezentativním modelem komunistického vozového parku postavil Kňourek svůj plán. Nechal se totiž zaměstnat jako jeho řidič a i když nebyl zrovna vzorem třídního stachanovce, nezáviděníhodný flek, kde bylo nutné mít opravdu hroší žaludek, také dostal, protože na tuhle práci se ani fanatičtí komunisté a trockisté moc nehrnuli.
Den D vyšel pro Kňourka na 14. června 1988. U Státní traktorové stanice v blízkých Hustopečích získal standardním způsobem snadno povolenku pro vjezd do zakázaného pásma, kterou se prokázal u hlídky Pohraniční stráže na kontrolním check-pointu. V 15.45 po provedení kontroly vozu (snad aby se někdo neskrýval v jeho jímce) z kontrolního stanoviště vyrazil se svým fekálním vozem směrem k čáře, do prostoru zvaného Lesíček, nacházející se v katastru obce Úvaly v břeclavském okrese. To bylo naposledy, co ho spatřilo komunistické oko. Nikdo ho totiž v „zemi nikoho" dál nekontroloval, a teprve když se do 19 hodin nevrátil, byla o 10 minut později vyslána směrem, kterým odjel, hlídka pohraničníků.
psali jsme: Neuvěřitelné osudy Pravomila Raichla-muže, který bojoval proti Němcům a pak i komunistům doslova do posledního dechu
Ta našla Kňourkovo smradlavé vozidlo ukryto zaparkované v houští prázdné. Sám Kňourek totiž přešel čáru pěšky. Těžko říci proč: snad aby nemohli komunisté tvrdit, že byl nejen kopečkář, ale také zloděj - nebo se před nafoukanými Rakušany nechtěl stydět? Ať tak či tak, nechal soudruhům a trockistům v kabině poslední vzkaz na rozloučenou: „Můj cíl byl dostat se za oponu, proto jsem jezdil s fekálem“.
Na bolševické straně samozřejmě nastal šílený poprask a vyšetřování. Skutečně originální útěk za kopečky začala zuřivě vyšetřovat Státní bezpečnost, aby zjistila Kňourkovi pomocníky, ale protože se ani ne za pouhý rok a půl zhroutil komunistický režim jako obr na hliněných nohou, případ už asi nestačila ani uzavřít. Dějiny útěků za železnou oponu znají Tank svobody, Vlak svobody, ba i Pancéřovou kolonu svobody nebo Automíchačku svobody, ale finta Bohumila Kňourka a jeho ,,hovnocucu svobody" je nepřekonatelná a zůstává tak přinejmenším jedním z nejoriginálnějších, ne-li vůbec nejvíce neotřelým způsobem emigrace ze socialistického ráje. Navíc Kňourek svým modus operandi jako by výsměšně předznamenal konec nenáviděného režimu.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Zdroj: Ivo Pejčoch- Přechody přes železnou oponu
Tagy