Autor fotografie: United States Holocaust Memorial Museum, Flickr, Public domain|Popisek: Transport Židů z Podkarpatské rusi do Osvětimi
Pod zdánlivě nevinným krycím názvem Operace dožínky se ve skutečnosti skrývá velmi tragická událost. Dny 3. a 4. listopadu roku 1943, během kterých se uskutečnila, se staly největším masakrem židovského obyvatelstva Evropy nacistickými jednotkami za druhé světové války.
V průběhu roku 1943 byl Berlín a další německá města silně bombardována spojeneckými jednotkami a Hitlerovu wehrmachtu se na východní frontě příliš nedařilo. Na jaře stejného roku došlo k významnému téměř měsíc trvajícímu povstání ve Varšavském ghettu, při kterém se Židé snažili vzdorovat deportacím do vyhlazovacích táborů. I přesto, že se nacistům podařilo tuto konkrétní hrozbu, ale také sérii dalších podobných povstání v koncentračních táborech Treblinka a Sobibor nebo v ghettu v Bělostoku potlačit, říšský vůdce SS Heinrich Himmler se rozhodl situaci řešit razantním způsobem.
Obával se totiž, že by se nepokoje mohly rozšířit také do dalších ghett nebo koncentračních táborů v lublinské oblasti a v této jihovýchodní části Polska se navíc rychle šířil protinacistický partyzánský odboj. Nacisté se proto ze strachu o udržení moci v regionu rozhodli jednat co nejrychleji a nastalou situaci měla vyřešit jednorázová akce s krycím jménem Aktion Erntefest (Operace dožínky), při které měli být zabiti všichni Židé v oblasti Lublinu, kteří byli internováni v pracovních táborech Trawniki, Poniatowa a Majdanek.
Celá operace, jenž stála životy desetitisíců Židů byla naplánována na začátek listopadu a již během operace Reinhard, která se konala o rok dříve, bylo v lublinské oblasti zavražděno 360 000 lidí židovského původu. Na tomto území proto zbývalo už přibližně pouze 50 tisíc Židů, kteří byli umístěni do třech výše zmíněných pracovních táborů. Masovému vraždění desítek tisíc Židů však předcházelo chladné plánování představitelů SS.
Nejprve Majdanek a Trawniki, pak Poniatowa
Himmler se sešel s představiteli německé policie a společně se domluvili na soustředění několik tisíců jednotek do všech tří pracovních kempů. Tito muži měli následna za úkol vykonat popravu židovských vězňů, kteří jim byli určeni. Ještě před začátkem operace bylo Židům v táborech rovněž přikázáno, aby vybudovali klikaté zákopy, které jim byly zdůvodněny jako protivzdušná obrana proti náletům. Ve skutečnosti však byl jejich zamýšlený osud diametrálně odlišný.
S rozbřeskem ve čtvrtek 3. listopadu 1943 se více než 5 000 mužů s jednotek SS a policie shromáždilo v pracovních táborech Majdanek a Trawniki, aby vykonali popravu. V táborech nejprve došlo k oddělení židovských pracujících od ostatních a ti byli následně odváděni pryč z tábora směrem k výkopům. Poté, co k nim davy bezmocných vězňů došli a teprve když viděli kupící se těla v jámách, bylo jim jasné, co se bude dít. Od policistů a SS dostali nařízeno, aby se svlékli a nazí byli v třeskutém mrazu bez lítosti popraveni střelou do zátylku. Každá z popravčích čet měla jen 10-12 členů.
Jen za jediný den bylo v Majdanku popraveno asi 18 400 osob a dalších 6 000 bylo chladnokrevně zastřeleno jednotkami SS a policií poblíž tábora Trawniki. V pátek 4. listopadu se tisíce jednotek policie a SS přesunuly do posledního tábora, Poniatowa, kde mohla celá hrůza začít opět od začátku. Vězni byli také postaveni k příkopům, které si sami vyhloubili, a následně byli bez slitování zastřeleni. Podle některých zdrojů navíc nacisté z reproduktorů nařídili pouštět hlasitou hudbu z reproduktorů umístěných přímo na policejních autech, aby byl zvuk střelby překryt a nevzbuzoval povyk u civilního obyvatelstva.
Někteří Poláci však po skončení celé akce potvrdili, že střelbu i přes hlasitou hudbu stále slyšeli. Za pouhé dva dny zemřelo při operaci dožínky asi 42 000 osob židovského původu a přibližně 10 000 vězňů, jejichž osud měl být podle zpráv SS vyřešen později, mělo na starost spalování nebo pohřbívání mrtvých těl. Většina z těchto osob byla následně přesunuta do vyhlazovacího tábora Auschwitz nebo byli zabiti. Nacisté se snažili udělat vše pro to, aby po celém masakru nikde nezbyla ani zmínka.