foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Letov Š-16
Tématem dneška jsou dezinformace, hybridní hrozby, propaganda. Zejména ve vztahu k mezinárodní situaci a napětí ve východní Evropě, které souvisí s nečitelným chováním Moskvy, která shromáždila na ukrajinských hranicích podle všeho mimořádnou vojenskou sílu. Nepochybně se značným organizačním úsilím a finančními náklady. Sleduje-li tím jiné cíle než otevřený konflikt, zatím není příliš zřejmé. V obecné rovině padají ve veřejném prostoru různá přirovnání a "historické paralely". Jsou připomínány provokace, kterými nacistické Německo v Gliwicích a stalinistický SSSR v Mainile vytvořily v roce 1939 formální casus belli, důvod k válce s Polskem a Finskem. V nevyslovené souvislosti se na sociálních sítích objevila také mapa, která byla přílohou příspěvku "Malý stát ohrožuje Německo" z německého Zeitschrift für Geopolitik z listopadu 1934. Československé letectvo podle ní oplývalo mimořádnými schopnostmi.
Podle mapy, kterou ke své stati přiložil Rupert von Schumacher, ohrožovalo československé letectvo v roce 1934 prakticky celé území již nacistického Německa akčním rádiem svých bombardovacích letounů dosahujícím přibližně 550 km. V roce 1934, tedy ještě před zkušenostmi, které přinese mj. praxe španělské občanské války (1936-1939), a tedy v době, kdy mohla být hrozba strategického bombardování na základě teorie italského generála Giulia Douheta (1869-1930) brána jako pro vývoj ozbrojeného konfliktu nikoli pouze jako významná, ale přímo rozhodující. Ne snad v odborných vojenských kruzích. Obrazem apokalypsy, kterou nepřátelské bombardéry vnesou do zázemí bojující země, zaujal především laickou veřejnost, což se stalo užitečným prvkem zejména a právě pro následující propagandistické využití.
Psali jsme
Hermann Göring byl hněvem bez sebe. Před lety řekl lidu Německa, že žádné nepřátelské letadlo nepřekročí hranice země. Nyní, 30. ledna 1943, v den...
Představa bombardérů československého letectva drtících Hamburk, Essen a dokonce východopruský Královec působí směšně nejen s odstupem devadesáti let. Nejen tedy proto, že ČSR nemohla mít v žádném okamžiku zájem na ofenzívních akcích vůči Německu a hrozilo-li ze strany čs. letectva německému zázemí a civilistům cokoli, pak jedině v důsledku německého útoku proti Československu. Ale také z hlediska dostupných prostředků.
Rupert von Schumacher, Ein Kleinstaat Bedroht Deutschland, "Zur Theorie der Raumsdarstellung" Zeitschrift für Geopolitik, Listopad, 1934
Nejvýkonnějším bombardovacím letounem československého letectva byl v roce 1934 stroj Aero A-100. Lehký a rychlý jednomotorový dvouplošník, který unesl 600 kg bomb, ale v praxi bude používán především jako průzkumný/zvědný. V říjnu 1933 bylo objednáno jedenáct kusů. Dalších 33 kusů přijde podle objednávky z jara 1935. Jejich dolet činil 880 km, s plnou zátěží zřejmě méně, a akční rádius 550 km neměly ani zdaleka.
Těchto 11, resp. 44 strojů A-100 by v jejich ničivém díle nad Německem mohlo doplnit 89 starších strojů Letov Š-16. Prototyp vzlétl již v roce 1926 a výroba probíhala v letech 1928-1932. Při cestovní rychlosti 190 km/h činil jejich dolet asi 500 km, a unesly 600 kg bomb. Šlo rovněž především o průzkumný (a cvičný) letoun, 34 kusů z celkového počtu byly verze ŠB-16 určené pro denní bombardování. Koncepčně šlo o letoun již v roce 1932 zastaralý. Není vyloučené, že Ruperta von Schumacher budily ze spaní i letouny Aero A-11 vyráběné v letech 1924-1928, kterých v průzkumné, denní i noční bombardovací verzi vzniklo asi sto kusů. Dolet 750 km, nosnost 200 kg bomb. Zřejmě jediným strojem, jehož dolet 1075 km se teoreticky blížil uvedené hrozbě, byl typ Aero A-30, jehož vzniklo v letech 1926-1929 osm desítek kusů, a byl předchůdcem výše uvedeného Aera A-100. Unesl 600 kg bomb, jež ovšem akční rádius opět omezovaly.
Psali jsme
Bombardovací ofenzívy spojenců během druhé světové války zaměřené na strategické cíle v Německu a Japonsku způsobily masivní civilní ztráty....
Polemizovat s propagandistickým plánkem, jehož účelem je působit především na pocity cílové skupiny, je zbytečné nejen po devadesáti letech. Douhetovu teorii, jež zjednodušeně řečeno pracovala s podlomením morálky civilního obyvatelstva bombardováním, čímž mělo být zajištěno snadného vítězství ve válce, nepotvrdily později ani nepoměrně výkonnější a pro efektivní strategické bombardování přímo konstruované a v obrovských sériích vyráběné bombardéry. Strašit německé obyvatelstvo výkony lehkých dvouplošníků přitom mohlo být vlastně dvousečné - nemělo by Německo přistupovat k mocnému Československu, jehož letectvo "bylo" schopné účinně zasahovat Brémy či Frankfurt, velmi opatrně a snažit se o dobré vztahy? Zřejmě ne.
Zdroj: V. Němeček, Vojenská letadla 2; wikipedia.org
Tagy