Popisek: zvukový kanón
Hitlerova třetí říše přišla během druhé světové války, ale i před ní s řadou bizarních zbraní, které měly nepříteli uštědřit citelné ztráty a vyvolat v jeho řadách strach. Jednou z nich byl i zvukový (sonický) kanón, který měl pro změnu ,,útočit zvukem".
Adolf Hitler se svými spolupracovníky hledal na počátku druhé světové války takovou ,,superzbraň", která by pokud možno likvidovala zvukovými vlnami. Začátkem čtyřicátých let se podařilo německým konstruktérům takovou zbraň v podobě zvukového kanónu skutečně vyvinout. Kanón byl dílem německého inženýra Richarda Wallauscheka.
Samotná ,,Wunderwaffe" se skládala z metanové spalovací komory vedoucí do dvou parabolických reflektorů (usměrňovačů), jejichž konečná verze měla průměr přes 3 metry. Usměrňovače měly ,,útočit" na nepřítele zvukovými vlnami při frekvenci 44 Hz a způsobovat mu na vzdálenost zhruba 300 metrů závratě, žaludeční nevolnosti, problémy se sluchem a vibrace v uchu, poškození vnitřních orgánů jako například ledvin či jater, v horším případě smrt. Zvukový kanón měl podle představ německých inženýrů emitováním zvukových vln člověka zabít, a to na vzdálenost 50 metrů během pouhé půl minuty.
Na druhé straně testy zvukového kanónu probíhaly v laboratorních podmínkách pouze na zvířatech a nikoliv na člověku a smrtonosnost zbraně tak nikdy nebyla vyzkoušena v praxi, existovaly jen domněnky či teorie o její účinnosti.
Pokud by zvukový kanon nepřítele nezabil, měl jej alespoň ochromit či vyřadit z boje. Hlavní nevýhodou nacistické ,,superzbraně" však byly především jeho obří rozměry, nepraktičnost a celková těžkopádnost. Nepřítel ji také mohl snadno kvůli její velikosti poškodit či zničit. Pokud by totiž byly vyřazeny parabolické reflektory, pak by již zvukový kanon zcela nepoužitelný.
I když si nacisté od zvukového kanónu slibovali významnou pomoc na bojišti, realita byla značně odlišná a tato superzbraň nakonec do boje nezasáhla.