Autor fotografie: Hanni Schmidt|Popisek: Mark Schneider v roli Napoleona, Austerlitz 2015
15. srpna 1769 se v Ajacciu na již rok francouzské Korsice, a tedy jako poddaný krále Ludvíka XV. a Francouz, narodil Carlu Marii di Buonaparte a Laetitii, rozené Ramolino, druhý syn. Napoleone di Buonaparte. Budoucí císař Francouzů, král Itálie, protektor Rýnského spolku, mediátor Helvétské konfederace, spolukníže Andorry. A voják, jehož teoretické a především praktické pojetí vedení války je stále studováno, a předmětem obdivu. Uchvatitel Evropy. Která se ovšem ve snaze zastavit revoluční změny nechala uchvátit sama, a stálo ji mnoho sil, aby ve finále Napoleona Velikého porazila a užila si posledních pár desetiletí zdání starých pořádků.
O Napoleonovi vzniklo, vzniká a vznikne nepřeberné množství článků, knih, dokumentárních i jiných filmů, divadelních her, nemluvě o výtvarném umění či hudbě. Sám ve vyhnanství na Svaté Heleně řekne, že jeho život byl románem. Přitom nejen jeho osobní osudy jsou tím, co nás vede k zájmu o dobu, která nese jeho jméno a jejíž podobu zásadním způsobem ovlivňoval ve všech myslitelných aspektech vojenského, politického i společenského života.
Na Security Magazínu běží od začátku roku seriál článků s napoleonskou tématikou zpracovaných v rámci spolupráce mezi Security Magazínem a Projektem Austerlitz (Austerlitz.org) a zaměřených na vojenskou historii období francouzské revoluce a prvního císařství:
Lépe řečeno Napoleonův voják, neboť první řad pěchoty armád Napoleonových protivníků při palbě salvou v trojřadu zaklekával běžně. Článek o převládajícím významu pěchotní palby ve válkách přelomu 18. a 19. století, s důrazem na způsoby palby užívané v Napoleonově armádě.
V článku věnovaném palbě jsme se skepticky vyjádřili na adresu bodáku, bajonetu, možností bodákového útoku v podmínkách válečného střetnutí a polní bitvy 18. a přelomu 18. a 19. století. Řekli jsme, že zdaleka rozhodující roli hrála palba pěchoty, že bodákové útoky byly relativně vzácné a ještě vzácnější ty, které končily bojem muže proti muži. K čemu ve skutečnosti bodák, jediná užívaná chladná zbraň pěchoty uvedeného období, sloužil?
Po článcích, které hovořily o roli palby a bajonetu na přelomu 18. a 19. století, během revolučních a napoleonských válek, přišlo na řadu populární téma boje jezdectva proti pěchotě. Jezdectvo, či spíše rytířská jízda, která dominovala bojištím středověku postupně o svou sílu přišla. A to v přímé souvislosti s rozvojem palných zbraní.
Sám byl původní specializací dělostřelec, a z polního dělostřelectva francouzské armády, jež mělo výbornou pověst již za starého režimu a za revolučních válek ji potvrdilo, učinil moderní a ostatní zbraně velmi účinně podporující sílu.
S jakým vzděláním vstupoval Napoleon Bonaparte na bitevní pole? Jaké bylo jeho vojenské vzdělání, kde hledat inspiraci, jaké teorie a jací autoři jej zaujaly, a které rozvinul?
Jedním ze zásadních rozdílů, jimiž se vyznačoval přístup mladého Napoleona Bonaparta ve srovnání s jeho protivníky, a u kterého dlouhé roky trvalo, než se mu různí nepřátelé začali přizpůsobovat, byla organizace štábní služby, a s ní úzce související otázka struktury armády.
Co znamená, v kontextu francouzské armády revolučních a napoleonských válek, slovo granátník? A kdo byli karabiníci?
Co byla „lehká pěchota“ na přelomu 18. a 19. století, v době revolučních a napoleonských válek? Jak byla vystrojena, vyzbrojena, organizována, nasazována?
Seriál bude dál pokračovat tématy věnovanými generálu Fririonovi, generálnímu inspektorovi pěchoty a mj. náčelníkovi hlavního štábu Massénova armádního sboru v bitvě u Znojma, kde málem padl do zajetí. Budeme se věnovat výcviku francouzské pěchoty 18. století, především předpisům a zásadám v nich obsaženým, jejichž vývoj následně určil podobu francouzské pěchotní taktiky revolučních a napoleonských válek. Navážeme statí o podobě pochodů v napoleonských válkách, o jejich organizaci, struktuře kolon, podmínkách a vzdálenostech. A před letošním 213. výročím bitvy u Slavkova shrneme tradované mýty a legendy o bitvě. Dodnes živé, a dodnes zastírající skutečnost a ztěžující pochopení tohoto vrcholného okamžiku Napoleonovy vojenské kariéry.
Kromě toho jsme se Napoleonovi a jeho době věnovali také zde:
Článek, který vyvrací zažitou představu o Napoleonovou invazí smrtelně ohroženém Spojeném království, a přispívá k úpravě pohledu na obecnou odpovědnost za „napoleonské války“, v tomto případě za vypuknutí 3. koaliční války.
Jeden z posledních objevů fondu "Ztracení lidé" se týká okolností smrti jednoho z vyšších důstojníků Napoleonovy armády. Objev je tím zajímavější, že major Joseph-Louis Pescheloche nefiguruje mezi 1537 padlými a smrtelně raněnými biografického slovníku sestaveného Deniellou a Bernardem Quintinovými.
V noci z 1. na 2. srpna 1798 dosáhlo britské královské námořnictvo jednoho ze svých nejúplnějších vítězství v historii: letos jsme si připomněli 220. výročí této námořní bitvy.
Mezi mimořádně přínosné projekty, které zaslouží, aby vešly ve všeobecnou známost, patří bezpochyby web primaplana.cz, jehož hlavním tématem jsou „rakouské“, a tedy „české“ vojenské dějiny období francouzské revoluce a napoleonských válek.
A psali jsme také o chystaných a proběhnuvších vzpomínkových akcích u nás i v zahraničí:
Během nadcházejícího víkendu proběhne v Kučerově na Vyškovsku akce Napoleonské dny, kterou od roku 2003 Projekt Austerlitz pořádá při příležitosti výročí Napoleonova narození: Napoleon Bonaparte: 249. výročí narození – Napoleonské dny 2018.
Napoleona jako tyrana, diktátora a lidožrouta charakterizovala především propaganda jeho protivníků, zejména Angličanů. Byl snad císař Francouzů „méně demokratickým“ panovníkem než Habsburk, Romanovec či Hohenzollern? Styděli se oni pokračovat v politice „jinými prostředky“? Nestyděli. Jeho oslnivá vítězství proti Rakousku, Rusku a Prusku a následné tvrdé mírové podmínky, jež jim diktoval, učinily z těchto mocností „oběti“ Napoleonovy „zvůle“. Jeho drtivé porážky z let 1813, 1814 a 1815 zase umožnily vítězům psát historii. Teze, že „Napoleon byl Hitlerem 19. století“, jež tu a tam od některých historiků či novinářů zní, si rozhodně nezaslouží zvláštní pozornost. Je dokonalým příkladem neschopnosti vnímat historické souvislosti. Pár povrchních shodných znaků lze najít i mezi orlem a slepicí, nebo mezi lvem a prasetem. Snad postačí uvědomit si rozdíl mezi umírajícím Napoleonem, který si přál být pohřben „uprostřed francouzského národa, který tolik miloval“, a Hitlerem, který v posledních okamžicích své zrůdné vlády Němce pro jejich „slabost“ zavrhl.
Napoleon v každém případě patří mezi velké postavy dějin. A zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. Ostatně, má-li dodnes své „nepřátele“, je i v jejich zájmu jej studovat, poznávat, a svým způsobem i oceňovat jeho kvality, protože lesk vítězství se na prvním místě měří velikostí poraženého protivníka.
Ovšem... není třeba brát vše zcela smrtelně vážně: