Napoleon Bonaparte – 250. výročí narození (15. srpna 1769)

Napoleon Bonaparte – 250. výročí narození (15. srpna 1769)
15 / 08 / 2019, 10:00

Napoleon byl člověk. Ostatně to o sobě sám sebevědomě prohlásil. Když se ho jeho učitel ve vzteku zeptal: „Kdo si myslíte, že jste?“ A jako člověk nebyl dokonalý, a v kombinaci s rostoucí mocí se násobily také problémy, které v důsledku jeho mnohých politik vznikaly na různých místech kontinentu a v různých sférách společnosti. Zřejmě nikdo v moderních dějinách nebyl těmito dějinami, byť na prvním místě díky svým schopnostem a „šťastné hvězdě“, a také díky chybám svých soupeřů, postaven na svém vrcholu do takové pozice.

Vítězství v ulicích Paříže v roce 1795, vítězství v Itálii v letech 1796-1797. Vítězství politické v roce 1799, upevněné na bitevním poli u Marenga, především díky schopným a iniciativním podřízeným. U Slavkova v roce 1805 se dostává na vrchol. Poráží také Prusko, které mu vyhlásilo válku o necelý rok později. Poráží "definitivně" Rusko u Friedlandu. Zaplétá se na Pyrenejském poloostrově, poráží znovu Rakousko v roce 1809.

A v tu chvíli přestává být generálem a císařem a stává se Napoleonem Velikým. Do jaké míry si to přál? Do jaké míry se to prostě stalo, protože ve válkách, které mu vyhlásili jiní, drtivě vítězil? Věnuje se čím dál širšímu okruhu otázek správy obrovského území, válka, dříve přirozeně ve středu jeho pozornosti, se stává jedním z mnoha témat. Jeho pozornost se tříští, což se projevuje i ve způsobu, jakým ji vede. Zasahuje, mnohdy necitlivě a bez detailního vhledu, do věcí cizích zemí. Anebo přestává mít štěstí. A jeho protivníci se poučili z chyb minulosti. Únava. Také nelze dost dobře neustále překonávat sám sebe? Unavení jsou i mnozí jeho podřízení, a on jim přestává věřit. Války trvaly příliš dlouho. Nejspíše vše dohromady a k tomu početní převaha nepřítele. Rusko 1812, poslední vzepětí na jaře 1813, a pak již jen beznaděj a ztráty. A ve finále křečovité Waterloo. Po vojenské stránce zoufale nezvládnuté. Jakkoli lze chovat sympatie pro jeho situaci, jakkoli lze chápat jeho touhu se vrátit a obnovit svou moc. Ze strategického pohledu byly jeho šance mizivé.

Napoleona jako tyrana, diktátora a lidožrouta charakterizovala především propaganda jeho protivníků, zejména Angličanů. Byl snad císař Francouzů „méně demokratickým“ panovníkem než Habsburk, Romanovec či Hohenzollern? Styděli se oni pokračovat v politice „jinými prostředky“? Nestyděli. Neanektovali oni cizí území? Nevnucovali oni lidem své způsoby správy věcí veřejných? Vnucovali. Jeho oslnivá vítězství proti Rakousku, Rusku a Prusku a následné tvrdé mírové podmínky, jež jim diktoval, učinily z těchto mocností „oběti“ Napoleonovy „zvůle“. Jeho drtivé porážky z let 1813, 1814 a 1815 zase umožnily vítězům psát historii. Byť i na tomto poli se jim stal důstojným protivníkem a v mnoha ohledech je dovednými manipulacemi nejen (Michel de Lombarès: Před Slavkovem, po stopách císařova myšlení) při diktování svých pamětí „porazil“ - nešlo však v tu chvíli již o nic většího než jeho osobní reputaci (Bernard Coppens: Waterloo, les mensonges).

Teze, že „Napoleon byl Hitlerem 19. století“, jež tu a tam od některých historiků či novinářů zní, si rozhodně nezaslouží zvláštní pozornost. Je dokonalým příkladem neschopnosti vnímat historické souvislosti. Pár povrchních shodných znaků lze najít i mezi orlem a slepicí, nebo mezi lvem a prasetem. Snad postačí uvědomit si rozdíl mezi umírajícím Napoleonem, který si přál být pohřben „uprostřed francouzského národa, který tolik miloval“, a Hitlerem, který v posledních okamžicích své zrůdné vlády Němce pro jejich „slabost“ zavrhl.

Napoleon v každém případě patří mezi velké postavy dějin. A zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. Ostatně, má-li dodnes své „nepřátele“, je i v jejich zájmu jej studovat, poznávat, a svým způsobem i oceňovat jeho kvality, protože lesk vítězství se na prvním místě měří velikostí poraženého protivníka.

Není důležité, že jeho vlastní představa evropského uspořádání postavená na francouzské hegemonii neuspěla, ani že tu představu prosazoval ponejvíce silou své armády. Válka byla přirozenou součástí zahraniční politiky od nepaměti. Není důležité, zda si „jeho“ Evropu bylo, či nebylo možné přát. Důležité je, že až jeho politika donesla vskutku do celé ostatní Evropy ozvuky revoluce, a to přes jeho výrok, že „revoluce skončila“. Z dnešního pohledu stále ještě příliš autoritativní první císařství bylo na počátku 19. století mezi velmocemi bílou vránou – ať už se budeme zabývat otázkou občanských práv a moderní legislativy, sociální politiky, rozvoje školství a vědy. Není důležité, co Napoleon vytvořil sám, nebo co vytvořili „jeho lidé“, třeba i jemu navzdory. Důležité je, že „to“ fungovalo a bylo „to“ vidět. Z nouze spojená stará Evropa sice nalezla sílu zastavit Napoleonovu rozpínavost (kterou lze jistě odsoudit, stejně dobře je možné ji pochopit jako přirozenou a nezbytnou součást jeho politiky), tím však zároveň zametla mnoho dobrého pod koberec. V roce 1830 a hlavně 1848 se jí to vrátilo i s úroky.

S jakým vzděláním vstupoval Napoleon Bonaparte na bitevní pole. Jaké bylo jeho vojenské vzdělání, kde hledal inspiraci, jaké teorie a jací autoři jej zaujaly, a které rozvinul?

Napoleon skutečně svým výnosem ze 16. července 1802 obnovil otroctví zrušené dekretem Národního konventu ze 4. února 1794. Ovšem jen na jednom ostrově - na Guadeloupe. Složitá situace, složitá otázka. Chcete ho za to soudit?

Mohl Napoleon dobýt Anglii? A měl to vskutku v úmyslu? Nejspíš neměl.

Odpověď Ondřeji Neffovi: „Napoleon uvrhl kontinent do války a zavinil smrt milionů lidí. Jsou všechny objektivní důvody, proč by měl být proklet a prohlášen za dějinného vyvrhele. Místo toho je veleben a jeho jméno vyslovují s úctou i příslušníci národů, které Napoleon napadl.“

Měl-li bych vybrat jednu osobnost, kterou bych pro její vztah k Napoleonovi vyzdvihl a dal za příklad, byl by jí Louis-Nicolas Davout. Voják, kterého poučení označují za vojevůdce Napoleonovi přinejmenším rovnocenného. Napoleon to cítil, a ač mu vděčil za mnohé, a především velkou měrou za všechna svá rozhodující vítězství v letech 1805, 1806, 1807 i 1809, nedal mu příležitost. V letech 1813-1814 svého nejschopnějšího maršála nechal zavřeného v obleženém Hamburku. Davout jej vydal nepříteli až na rozkaz Ludvíka XVIII. A přese vše zůstal Napoleonovi věrný. Nechal se během sta dní v roce 1815 jmenovat ministrem války, a zatímco Napoleon prováděl přípravy a posléze velmi nešťastně své belgické tažení, Davout budoval novou armádu, a připravoval obranu Paříže. Mnozí litují, že jej Napoleon neměl při Severní armádě. Zbytečně. Nelze odhadovat, co by se dělo, kdyby Davout táhl na Charleroi v roli vrchního velitele, ale takřka jisté je, že v roli velitele sboru či dvou by nedostal od Napoleona dostatečně volnou ruku, díky které mu byl dříve tolik užitečný. Chápali to možná oba. A nade vším pak stála Napoleonova jistota, že na v tu chvíli nejvýznamnějším postu v Paříži má zcela spolehlivého člověka, nejschopnějšího ze svých. Davout měl dobré důvody stát se vůči Napoleonově věci lhostejným. Nestal.

K 250. výročí narození Napoleona Bonaparta: Vive l'Empereur! Přese vše. Přese všechnu nespravedlnost, přese všechny chyby, a dokonce přes veškerou manipulaci, jejíž obětí je dodnes vlastně každý, kdo se napoleonskou historií začne zabývat. Přes všechny oběti napoleonských válek. Nenesl za jejich hrůzy více odpovědnosti než jeho nepřátelé. Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.

A klidně se přeme. Bez různých pohledů na věc by téma nebylo atraktivní.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace