Autor fotografie: François Gérard (1770–1837), Palais de Versailles, Wikimedia Commons CC0|Popisek: Napoleon v korunovačním rouchu (1804)
Blíží se 200. výročí smrti francouzského císaře Napoleona. Člověka označovaného za jednoho z největších vojevůdců historie. Obratem jsou vyjmenovávány jeho nezpochybnitelné zásluhy v civilních oblastech správy státu. A během jeho života samozřejmě jeho nepřáteli chyby a zločiny, k nimž dnešní doba ve své snaze léčit své skutečné i domnělé starosti novou interpretací dějin přidává a zdůrazňuje například otázku obnovení otroctví. Diskuse je živá především ve Francii, a také "o Francii", a hlavní linka střetnutí se vede o to, zda významné výročí Napoleonova úmrtí vůbec oficiálně vzpomínat. Zda se má Francie tímto způsobem k Napoleonovi stále hlásit. A éterem znějí neuvěřitelné výroky.
Do šiku obránců Napoleonova odkazu se stavějí mnohem povolanější zájemci a znalci napoleonských dějin, než jsem já. Ve velmi pestré škále přístupů i cílů. Od historiků po publicisty a politické komentátory. Jedni odrazují především od módní snahy vykládat a hodnotit dějinné události z perspektivy dnešních společenských hodnot, jak se za dvě století od Napoleonovy smrti vyvinuly. A ne-li vykládat, protože neotřelé interpretace mohou být přínosné minimálně v tom smyslu, že při jejich vyvracení se lze dobrat hlubšího pochopení souvislostí, tedy určitě využívat k nějakým dnešním politickým cílům.
Zde již do hry vstupuje také další spektrum Napoleonových obhájců. Současným společenským jevům, ať již jde o pokrok, který převrátil význam slova "liberální" naruby, a snaží se nalézt jakousi sobě přijatelnou míru svobody prostřednictvím regulací všeho, nebo třeba o otázky spojené s novodobým stěhováním národů, migrací, diskusí a obavami z islamizace západní společnosti, staví tito dnešní Napoleonovi obránci do cesty svůj obdiv ke konzervativním hodnotám, jejichž je pro ně Napoleon symbolem, případně zdrojem, nebo základem dalšího zdravého vývoje, který v určitém okamžiku nabral působením nějakých škodlivých vlivů nezdravý směr.
Mezi těmito obránci je určitě zajímavou postavou schopnou čtivým i třeba na poslech atraktivním způsobem formulovat svůj pohled na věc novinář a spisovatel Eric Zemmour, který v nedávném rozhovoru pro Causeur.fr odpověděl na otázku "proč tolik nenávisti vůči Napoleonovi?" tím, že francouzský císař zosobňuje podle jeho názoru vše, co naše doba nesnáší a chce porazit: muže, bojovníka, a konečně i sílu a moc Francie.
Říká, že z Napoleona dělají válečného štváče, zatímco on se jen snažil napravit neúspěch, který v sedmileté válce utrpěla Francie Ludvíka XV. Francie čelila dlouhodobě konfliktu s Anglií. Obě mocnosti soupeřily o světovou hegemonii, a Zemmour v tomto smyslu mluví o "druhé stoleté válce" sváděné v letech 1680-1815, a o napoleonských válkách, což se jako termín objevuje až v desetiletích po jejich skončení, jako o její epizodě. Zatímco v roce 1815 se k francouzské porážce musela zmobilizovat celá tehdejší Evropa, v roce 1870 stejného výsledku dosáhlo Prusko, resp. Německo samo. A po dalších 70 letech znovu, a to během tří týdnů. A dodává, že po dalších osmdesáti letech již není Francie schopná ovládat ani vlastní obyvatelstvo, ani své hranice, a podstupuje islamizaci části svého území. Nadto vidí Francie v pasti evropského systému ovládaného Německem, čímž má na mysli Evropskou unii.
Ze zcela opačného tábora zazněl nedávno hlas americké profesorky Marlene L. Dautové z University of Virginia zaměřený ovšem nikoli komplexně na hodnocení Napoleonovy éry a její role v dějinách, ale na neuralgický bod a téma dnešní společenské diskuse, rasismus, otrokářství a tzv. white supremacy, bílou nadřazenost. Její článek "Napoleon není hrdina k oslavování" publikovaný New York Times 18. března vzbudil ohlas. Podtilul jejího příspěvku zněl "francouzské instituce by měly věnovat více pozornost otrokářským dějinám své země, než aby uctívaly ikonu bílé nadřazenosti."
U nás nedávná vlna odstraňování a především živelného ničení soch a pomníků, které měly (a v některých případech vůbec neměly) jakýkoli vztah k otroctví legálnímu ve Spojených státech až do druhé poloviny 19. století, vzbudila spíše údiv, odmítnutí a rozhořčení. Ve Spojených státech byla ovšem v části společnosti zřejmě přijata i zpětně jako logická a správná akce, která zemi pomůže vypořádat se s problémy dnešních dní. I proto může prof. Dautová zahájit svůj článek tím, že "rok po stržení, zohavení nebo odstranění soch otrokářů a kolonistů napříč Evropou (?) a Spojenými státy, se Francie rozhodla vydat opačným směrem." Na mysli má přípravy vzpomínkových akcí spojených s 200. výročím Napoleonova úmrtí, "Rok Napoleon", a o Napoleonovi mluví jako o největším tyranovi, který zničil republiku, kterou Francouzi tolik vzývají, a přesto z něj dělají hrdinu.
Když svůj článek sdílela na sociálních sítích, komentovala ho slovy: "Je-li Napoleon - rasistický, genocidní válečný štváč - symbolem moderní Francie, co to tedy o Francii říká?" A my zde sledujeme zcela protilehlou interpretaci. Kde je pro Erica Zemmoura "Napoleona málo" a země dávno jeho odkaz znehodnotila, tím rychleji podléhá a mění se k nepoznání, pro Marlene Dautovou je "Napoleona moc" a o Francii byť jen připomínka dávného státníka říká, že jde o zemi zmítanou rasismem, zemi vyznávající genocidu jako přijatelný prostředek řešení společenských konfliktů... opravdu?
Stačí se možná projet pařížským metrem, aby bylo možné slova virginské profesorky příkře odmítnout jako absurdní. Protože v zemi obviňované právem z rasismu a dokonce obhajoby genocidy by demografický vývoj, jaký sledujeme ve Francii, nebyl možný. Ta země je Africe i jiným zemím třetího světa natolik otevřená, že se v uplynulých desetiletích velmi výrazně změnila a stále rychleji mění. V tomto ohledu má zcela jistě pravdu Eric Zemmour, a samozřejmě lze nesouhlasit s jeho obavami a jeho negativním, paušálním hodnocením těchto jevů, ale paní Dautová Francii uráží zcela nepřijatelným a především nepodloženým způsobem. Obviňování z rasismu kdykoli a za cokoli je dnes v jistých kruzích běžné a samozřejmé do té míry, že už asi málokoho mimo tyto kruhy nejen překvapí, ale pohorší. Jeho skutečným cílem je pokrytecké vydírání a převrácení tvrzené nadřazenosti bílých. Což se náznakem daří a k již poněkud trpkému pobavení pak sledujeme, s jakou samozřejmostí proponenti změny tleskají černošské herečce v historické roli bílé evropské královny, zatímco velmi důrazně podporují právo zakázat překlad básně, kterou napsala mladá černoška, bílou překladatelkou.
Aby Dautová dodala svému textu správnou údernost, zcela při velmi stručném popisu toho, proč vlastně Napoleona z obnovení otroctví viní, pominula kontext, souvislosti, ale také bezprostředně navazující jevy, mj. masakr bílé populace ostrova Haiti z roku 1804. Proč by měl být Napoleon ikonou "bílé nadřazenosti" se ani vysvětlit nepokusila: byl přece bílý. Použití slova genocida opřela, aniž by jej zmínila, o více než kontroverzní knihu Clauda Ribba z roku 2005 (Le Crime de Napoléon) a jeho neprokázané tvrzení o plynových komorách, v nichž mělo být povražděno na sto tisíc černých otroků.
Protože mě osobně více než Napoleonův život, a tedy i jeho skutečné či domnělé zločiny, zajímají vojenské dějiny, zaujalo mě především tvrzení, že Napoleon byl válečným štváčem, warmonger. To není nic nového. Vinu za rozpoutání konfliktů, které během francouzského prvního císařství zmítaly Evropou, na Napoleona přirozeně házeli jako první jeho tehdejší soupeři, lhostejno, že 2., 3., 4. i 5. koaliční válku v letech 1798-1809 vyhlásili Francii vždy oni, stejně jako válku 6. koalice v roce 1813 i válku poslední, která byla rozhodnuta 18. června 1815 u Waterloo. Z úst či pera dnes žijící profesorky Dautové zní takové obvinění jinak, protože k němu implicitně přidává jako nezbytnou ingredienci ostentativní pacifismus. Světový mír. A protože Napoleon byl voják a vojevůdce, je vinen. Ale protože je historičkou, ilustruje svou tezi příklady.
Podle jejích slov "dupal v bitvě u Slavkova po celé Evropě". U toho Slavkova, kam jej přivedlo postupně rozpoutání války ze strany Velké Británie, Ruska a Rakouska. Dupal po celé Evropě u Slavkova, zatímco na jeho straně bylo celé jižní Německo, Švýcarsko, většina Itálie, Španělsko, neformálně také touto "Evropou" natřikrát rozdělené Polsko, Dánsko, a svou nesmyslně opatrnou neutralitou v důsledku i Prusko... Říkat o Napoleonovi, že byl "válečným štváčem" a za příklad si vzít bitvu u Slavkova má stejnou hodnotu, jako obviňovat ho z rasismu, genocidy a "white supremacy". Byl jen člověk a dopouštěl se chyb. Byl jedním z nejmocnějších lidí svého světa, a jeho chyby měly zásadní a dramatické dopady na osudy milionů. Jistě. Není třeba jej vnímat jako hrdinu, jakkoli jeho i o mýty a legendy očištěný životní příběh skutečně "byl románem", jak sám prohlásí. Urážet z východního pobřeží Spojených států dnešní Francii a obviňovat ji kvůli připomínce Napoleonova výročí z rasismu je drzé a směšné. Má-li Francie zůstat Francií, Napoleon zůstává významnou součástí jejích dějin.
Éric Zemmour: "Quand la France était grande"
Marlene L. Daut: Napoleon Isn’t a Hero to Celebrate